Začnu facebookem. Je to opravdu nevyzpytatelný prostor, pochválíte jednu pěknou akci – závod a hned prý: …„chcete-li, napište nám článek o závodě pohledem účastníka, rádi jej vydáme – BezvaBĚH. A mám to. Takové fajné, jemné výzvě se nedá odolat.

Patřím k těm, kteří s během začínali v dětství a po různě dlouhých pauzách se k běhu vždy vrátili. Naučila jsem se své životní průsery rozběhat nebo rozchodit a vydýchat při výšlapech v horách. Kdo zažil delší pauzy, vynucené zdravotními problémy, ví, jaká je to radost zas pravidelně sportovat.

V posledním roce u mě začal převažovat pravidelný běh. Většinou v terénu, v přírodě, pro radost, relax… pořád v sobě ale mám i toho soutěžáka a občas se vyhecuju do nějakého závodu. Letos v červnu jsem si troufla na svůj 1. půlmaraton v Olomouci a ač nejsem zrovna běžec silniční, tamní atmosféra mě nadchla a radost z uběhnutého závodu ve mě zůstala na dlouho.

„Zátopek“

Po prázdninách jsem se konečně zase rozhodla vyrazit na trať. Při prohlížení běžecké termínovky v mém kraji mě oslovil Běh rodným krajem Emila Zátopka. Běží se odněkud někam plus hezká idea – vzpomínka na našeho nej nej běžce Emila Zátopka. Do „Kopru“ to mám kousek, Veřovice, Javorník, Rožnov, všechny moje oblíbené místa a ještě bonus – dočetla jsem se, že start „odstřelí“ paní Dana Zátopková. Navíc mám v září taky narozeniny, tož to prubnu jako oslavu. Registruji se, kategorie ženy nad 35 let mě rozveselí :-)

Vlakem přes Studénku do Kopřivnice jedu s dobrou časovou rezervou, před startem si dám půl karbosnacku, zapiju to trochou vody a jonťáku, do kapes v cyklotriku dám zbytek karboše a své dvě speciální minilahvičky s jonťákem, k tomu trochu hroznového cukru. Svítí slunko, je příjemná teplota, žádné horko, rozklus, strečink, nádech, výdech a jde se na start.

Kousek ode mě prochází s hůlkou paní Dana Zátopková, výstřel a konečně se vyráží na trať. My v zadních řadách spíše vycházíme, než se celý peloton rozběhne. Zatím dobrý, říkám si – nezávoď, v klidu hele, drž si své tempo. Předek i střed se postupně vzdaluje, mám pár lidí před sebou, tož aj za sebou.

Když hudba hrála

Cestu si trochu vybavuju z kola, běžecky je to ale hodně jiné a dlouhé. Po 2–3km se začínám cítit rozdýchaná, uvolněná. Na 5. km čeká bezva překvápko od bezva organizátorů – bufáč, s chutí si dám trochu vody a honem dál. Za chvíli vbíhám do Ženklavy, teprve teď mi dochází, jak je tahle dědina dlouhááá, zrovna tam skončila část dětského běhu, a tož pustili do místních tlampačů dětské pecky…, zahájili včelkou Májou – zoufale začínám zrychlovat, pak mi hned dojde, že včele neuniknu – tlampač za tlampačem, naštěstí ji vystřídá jakási píseň medvědí a pak klasika – Tři čuníci – to už se fajně kluše.

Silnice se kroutí, nejradši bych běžela středem, jenže je normální provoz, tož to ne – po kraji, jednou vlevo, pak zase vpravo… a nějak stoupáme, začíná jediný úsek, kde fouká protivítr. Jak na zavolanou mě dobíhá běžec. Borec jde hned vpřed, s radostí se za něj schovám. Znám to dobře z kola, „v háku“ se výrazně líp jede i běží. Jemu se to ale asi moc nelíbí, občas se otočí, zrychlí – tož já též (co čekal?). Šetřím dech a jdu opět svým tempem, postupně mi utíká, předbíhá dalšího běžce před námi. Za chvíli jsem u něj též, že by teď konečně chvíli spolupráce? – a ne, je pomalejší, jdu dopředu a dál zase sólo.

Kontrola těla, ha, nebolí ani jedno choulostivé místo, ani koleno, ani nárt… ale něco nového kyčel – změna je život.

Javorník, Ja-vor-ník…

Veřovice, sláva, blíží se 10. km, a další bufáč s parádní muzikou k tomu. Folkor, mávám na muzikanty, dám si pití a vesele občerstvena i muzikou, vyrážím vstříc soupání na sedlo javornické.

Cesta pod Javorníkem – kolikrát jsem tu už byla? Pěšky, na kole, na mých milovaných běžkách… běžím tu prvně, dejchej, dejchej, přituhuje.

Ve stoupání pod sedlem se dotahuju na mladíka v červeném triku, jde a já už též. Rychlá chůze mi jde, mám to nacvičeno z výšlapů beskydských. Využívám chodecké části a dorazím zbytek karboše, zapiju jonťákem ze své lahvičky speciál (ve sportu neseženete – je od zubní vody lacalut :-)

Předcházím mladíka v červeném a hurááá, jsme v sedle u pramene Jičínky, nejvyšší bod závodu, taky je tu docela kosa. Občerstvovači na nás z dálky vesele halekají, holky na mě volají: máme vodu, jonťák, banány… a tak halekám též: a co tak panáka?

Dám si vodu, kousek banánu a honem na seběh, nejsme na výletě. Vnímám, že kyčel už nebolí, asi pomohla chodecká fáze. Snažím se běžet rychle, klesání začne být ale prudké, tvrdá kombinace, padák plus asfalt, ajaj, ó kolena, kolena… zpomaluju, ať si zas něco nevyoslím, jako kdysi.

Dobíhám sympatickou dvojici, je vidět, že borec má problém, křeč v noze, jeho partnerka ho povzbuzuje, že v cíli bude pivo, mají jen jonťák a já už jen hroznový cukr… hořčík, sůl by to chtělo, později se dozvím, že na dalším občerstvení dostali sůl.

Hurá do Rožnova

Klušu dál, hezky to tu utíká, mírný seběh v lese, pohodový úsek. A pak nikde nikdo, pusto. S radostí se zastavím na poslední občerstvovačce, opět příjemný a milý servis, dám si jonťák a hurá do Rožnova, kaj už je ten cíl?

Poslední dva kiláky, teď by bodla pořádná muzika, cimbálka, rokec… to by byl dopink. Dobíhá mě ostřílený veterán, jde hned přede mě, nemám sílu nebo morál se ho držet, jen na dohled, a konečně ten vytoužený parčík u skanzenu. Veterán přede mnou ještě předeběhne jednoho výrazně mladšího běžce, před cílem se na něj dotahuju ještě i já, předběhnout už ho ale nestihnu.

Cíl – s úlevným pocitem probíhám, zastavuji se a hned mě vlídně navigují ať postupuju dále, směr občerstvení. Dávám si nejskvělejší kofolu v mém životě, postupně se vzpamatovávám a pomalu vyrážím směr šatny, jídlo,…lidi.

U piva pak ještě proberem s novými kamarády Markétou a Viktorem čerstvé zážitky,včetně boje s křečí a za chvíli už studujeme propozice na „Ondřejnickou patnáctku“. Těším se na další běžecké setkání.

A něco jako závěr? Běh je očistný, to vím už delší dobu – tahle myšlenka mi jednou přišla při běhu – a chce to častěji vyrazit na závody mezi sporťáky.

Mějte se fajn a buďte bezva. Radomila Antošová