Běžecké závody už nikdy nebudou takové, jako byly ještě předevčírem. Ať jsem jel na kteroukoli větší akci nebo třeba jen na obyčejný pouťák pro padesát závodníků, věděl jsem, že tam na něj narazím, prohodíme pár slov nebo možná stihneme popovídat víc.
Kamkoli teď přijedu, bude něco špatně. Už nikde se neobjeví jeho bílá hříva a nerozezní ten zvučný hlas, který by moderování většiny závodů klidně zvládl i bez mikrofonu.
Vždycky věděl, kdo se blíží k cílové čáře a pro nás pořadatele se zdál být naprosto neomylný, když bylo potřeba najít nejvhodnější termín závodu, aby nekolidoval s akcemi v sousedství. Jeho přehled nikdy nenahradí sebepečlivější tabulky a komplikované databáze. Ivoš byl prostě jen jeden.
Závody se teď budou počítat na ty v Ivošově éře a po Ivošovi. Jako závodníka jsem jej zastihl už v době, kdy postupně zpomaloval a dobíhal v samém konci startovního pole.
Několik posledních let už se rozhodl nezávodit vůbec. Jeho občasné povzdechnutí, že napřesrok tady třeba už nebude, jsme vlastně nikdy nebrali příliš vážně. Bylo to asi nade vší představivost, že jednou se budou konat závody bez něho.
Díky Ivoši za všechno, co jsi dokázal vykonat pro běh a běžce. Všichni jsme byli Tvé běžecké děti a teď jsme sirotci. Snad v tom běžeckém nebi dostaneš přidělené mladší tělo, abys zase mohl závodit s nejlepšími.
Zasloužíš si to. A my tady dole na zemi se budeme už napořád snažit běhat tak, abychom Ti nedělali ostudu a abys na některé z nás mohl být pyšný.
Časem na Tebe budeme vzpomínat s úsměvem, ale teď je mi do breku.
Mirek Kratochvíl
Jeden z posledních rozhovorů Iva Domanského:
Autorem článku je Miroslav Kratochvíl, běžecký nadšenec, který bloguje na Než to zapomenu.
