Zase je všechno jinak. Poslední víkend v dubnu byl v plánu maratón v Kyjevě. Nejdříve ale nebyly, kromě termínu, žádné informace, potom sice informace byly, ale zase nebyla odvaha se na Ukrajinu vydat. Jako náhradu jsem zvolil opačný směr – Německo, konkrétně město Würzburg.
Kromě jistoty kvalitně zorganizovaného závodu mě sem nalákaly i informace o městě, o památkách, ale třeba také, že je to středisko pěstování výtečného vína. Cestování je tam jednoduché – z Prahy do Norimberku a odsud do Würzburgu. Netypické je, že místo vlaku řeší německé dráhy dopravu Praha – Norimberk autobusy. Trvá to necelé čtyři hodiny, a jelikož to dělají společně se Student Agency, je to pohodlné a bez problémů. Zbytek cesty pak trvá něco přes hodinu.
Jel jsem už pátek, z Prahy o půl desáté, na místě jsem byl po třetí odpoledne. S ubytováním také nebyl žádný problém a tak jsem mohl hned začít prozkoumávat město. První pozoruhodnost je už v názvu hotelu – Alter Kranen. Jméno je opravdu podle nedalekého „starého jeřábu“, který sloužil pro vykládku zboží z lodí na řece Mohan a který postavili na konci 18. století. A dalších památek jsou tady mraky. Ještě v pátek jsem stihl obdivovat románskou baziliku Neumünster nebo katedrálu – Dóm sv. Kiliána (prý čtvrtý největší románský kostel v Německu).
Zajímavě jsem dopadl i s večeří. Neodolal jsem hospodě, která se prezentovala jako „pivní a vinný bar“, ale hlavně měla posezení venku. Jídlo, které jsem si původně vybral, neměli, tak jsem skončil u tlačenky s cibulí. Ovšem jako přílohu podávali ne chleba, ale opečené brambory. Jiný kraj, jiný mrav. Ale k tmavému pšeničnému nefiltrovanému pivu se to hodilo znamenitě.
Den jsem ukončil nakouknutím na Alte Mainbrücke – starý kamenný most přes Mohan. Je to takový jejich Karlův most. Ale v menším měřítku. Soch je na něm jenom 12, většinou patří pro nás podivným světcům (jako Totnan nebo Colonat), ale stojí tady i sochy franckých králů Pipina Krátkého a Karla Velikého. A hlavně potěší setkání s krajanem – Janem z Nepomuku. Čím se ovšem Alte Mainbrücke nejvíce liší od toho v Praze, je atmosféra. Most totiž jenom nespojuje dva břehy řeky, ale je také místem, kde se místní setkávají, klábosí a hlavně popíjejí.
Na straně k Starému městu stojí původní budova starého mlýna, kde je teď restaurace a kde si lidé koupí sklenku vína nebo korbel piva a jdou na most, a to třeba i během dne. Ale hlavně samozřejmě večer, to stojí hloučky bavících se lidiček třeba až do poloviny mostu. Pěkná tradice.
A sobota…
Konečně jsem dospal, co jsem za celý týden zameškal a mohl se tak vydat relativně svěží po dalších výletech. Nešlo začít jinak než pevností (nebo opevněným zámkem) Marienberg. Ta se tyčí vysoko na kopci na „druhé“ straně řeky. Na místě starého keltského hradiště tady na začátku 8. století postavili kostel a okolo roku 1200 se začala budovat pevnost. Dalších pět set let to bylo sídlo zdejších knížat-biskupů. V současnosti je to úžasné místo se spoustou památek, jsou tu udržované zahrady, svah směrem k řece je veliká vinice, dá se navštívit několik muzeí. Vstup je (kromě muzeí) volný a na Marienbergu se tak dá strávit několik příjemných hodin.
Registraci na závod jsem si nechal na odpoledne. Nebylo to nic složitého. Expo (a veškeré zázemí závodu) se nacházelo v kongresovém centru, pár minut chůze od hotelu. Výdej čísel a tašek proběhl svižně, všechno bylo perfektně připraveno a navíc se nejedná o nějako monstrózní akci. Ještě prohlédnout stánky se sportovním zbožím, sebrat prospekty na další závody a bylo hotovo. Konala se i „nudelparty“, ale já tam byl ve tři – na oběd pozdě a na večeři brzo.
Po expu zbyl ještě čas na courání městem. Kromě obvyklých památek tady mají i dva historické „špitály“, měšťanský (Bürgerspital) a Juliův (Juliusspital). Ten první vznikl na začátku 14. století a svému účelu slouží dodnes. Je tady něco jako domov důchodců, co je ale rarita, že funguje jako soběstačná nadace, jejímž hlavním zdrojem příjmů je vinařství (a současní obyvatelé dostávají denně čtvrtku vína).
Večeři jsem si dal stylově v pivnici kousek od řeky a skoro pod Alter Kranen, tedy pod tím historickým jeřábem. Tentokrát to byl k obligátnímu weizenbieru chřest. Po městě je plno podniků, kde tuto mňamku nabízejí, mě rozhodně přemlouvat nemuseli.
A neděle…
Ráno jsem zjistil dvě věci. Jednak že je po dešti a mohlo by se tak dobře běžet a jednak že jsem sebou nevzal energetické gely. To se dalo ale snadno vyřešit, protože expo fungovalo v den závodu od půl sedmé a tyhle věci se daly koupit. Do expa jsem přišel před osmou a bylo tam pěkně živo. Někdo si ještě vyzvedával startovní číslo, byli i tací, co se teprve přihlašovali. Další už se převlékali a dávali věci do úschovny, no a ti ostatní prostě v klidu čekali.
Startovalo se o deváté a to pro mě nezvyklým způsobem, po blocích. Ty byly tři, podle předpokládaných časů (pod 3 a půl hodiny, pod 4 a nad 4 hodiny a samozřejmě poloviční časy na půlmaratón). První blok odstartoval přesně v devět, druhý popošel na startovní čáru a vyběhl za pět minut a obdobně třetí blok. Chytře vymyšleno, nikdo se nikam nemusí cpát, nikdo nikoho nezdržuje, časy se srovnají podle čipů.
Trať tvořily dva identické okruhy. Z Altstadtu přes jeden z mostů do západní části města, zpátky k řece, což byl asi 7. kilometr, podle řeky, na 12. kilometru se zase přebíhal most, tentokrát na jihu města, další tři kilometry po druhém břehu a zbytek byla motanice po centru. Někde jsme se mohli kochat historickými památkami, někde výhledy na pevnost nebo vinice okolo města, běželi jsme i kolem univerzity (ta, jen tak na okraj, vyprodukovala 14 nositelů Nobelových cen – první byl v roce 1901 Röntgen). V prvním kole bylo u trati dost diváků, ve druhém se už vytratili, samozřejmě kromě cíle, tam byl hukot až do konce. Příjemná byla muzika při závodě, tři nebo čtyři bubenické kapely a další dvě s rockovou muzikou.
Trasa byla vedena rozumně, bez většího převýšení. Zato těch malých bylo dost, stejně tak zatáček. Většinou se běželo po asfaltu, v centru města byla dlažba a tramvajové koleje. Každý kilometr byl pečlivě označen, občerstvovačky měly obvyklý sortiment, oproti našim zvyklostem byla navíc jablečná šťáva a také místo „iso“ jsem si musel zvyknout na pojem „ultra buffer“.
Jako vždy jsem se podivoval, v čem jsou někteří závodníci schopni běžet. Bylo sice pod mrakem, ale vítr nefoukal a teplota byla určitě nad 15 stupňů. Běžci v trenkách a tílku byli v menšině, dost lidí mělo dlouhé elasťáky, případně nějakou bundu. Raritou byl klučina, který evidentně běžel svůj první maratón a aby byl pořádně „cool“ vzal si tenisky tak na diskotéku, volné bermudy a nahoru minimálně tři vrstvy, z toho ta vrchní byla flísová bunda. Viděl jsem ho před startem, potom mě na půlce přesprintoval a nakonec jsem ho, úplně uvařeného, bral na třicátém kilometru.
Mně se běželo dobře, jenom jsem se nemohl dostat do pětiminutového tempa. Překvapivě se mi to povedlo až v sedmé pětce a potom v poslední „krátké pětce“. Zase to ale mělo výhodu, že jsem klusal rovnoměrně a ve druhé polovině závodu předbíhal poměrně dost lidí. Takže do cíle v pohodě, medaile na krk, v kongresovém centru nafasovat pivo a nějaké dobroty, vzít svoje věci a bylo po maratónu.
Pozdě odpoledne mě čekala lahůdka, kterou jsem si nechával na konec výletu – Würzburská rezidence. Když hrady a pevnosti jako obydlí šlechty vyšly z módy, rozhodla se zdejší knížata přesídlit z Marienbergu do města. A jelikož to nebyli žádní nýmandi, nechali si na východním okraji města vybudovat obytný komplex, nyní nazývaný „Rezidence“, který budí obdiv dodnes. Stavba trvala čtvrt století, podíleli se na ni věhlasní architekti a umělci té doby a vzniklý barokní zámek je výjimečný i v rámci Evropy. Také je od roku 1981 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Rezidence je rozsáhlá trojkřídlá stavba, která má v obou bočních částech ještě po dalších dvou nádvořích. K zámku potom přiléhá přiměřeně rozsáhlá francouzská zahrada. Unikátní je už samotný vstup do horního patra – barokní schodiště a na klenbě nad ním údajně největší freska na světě. Pokračuje se prohlídkou sálů, z nich je nejpůsobivější Císařský sál, ale i další jsou úchvatné – Bílý sál se štukovou výzdobou nebo Benátská síň. Některé místnosti jsou bez mobiliáře, ale bez obrazů, fresek, gobelínů nebo zrcadel není žádná. A nakonec Hofkirche – dvorní chrám.
A ještě pondělí…
V pondělí jsem si nechal pár hodin na letmou prohlídku Norimberku. Samozřejmě nebyl čas na hrady nad městem (jsou tu hned tři!), ale historické centrum se projít dá, navíc nádraží je hned u jedné z městských bran. Odtud pokračuje Königstrasse, po které se dojde k nejvýznamnější stavbě města – gotickému kostelu svatého Vavřince. Na druhé straně řeky Pegnitz se pokračuje na Hauptmarkt, kde se každoročně pořádají proslulé adventní trhy a kde je hlavní turistická atrakce Norimberku – gotická Krásná kašna. A stojí tady kostel Panny Marie. Pěkné je, že jej nechat vybudovat Karel IV. (původně pro úschovu říšských klenotů), méně pěkná je pak skutečnost, že aby získal prostor pro stavbu, nařídil pogrom židovského ghetta, které tady stávalo. A ještě prohlédnout Mauthalle (sýpku), Lorenzer Platz, hrázděné domy a pár dalších zajímavostí a hurá domů.
