Máš za sebou velmi úspěšné období. V zimě si zazářil na Lysacupu, poté vybojoval cenný úspěch na Akademickém mistrovství ČR, v červnu ses 8. místem prosadil mezi evropskou špičkou na ME v běhu do schodů. Teď o víkendu jsi vyhrál první ročník horského etapového závodu Dynafit Run Adventure v Polsku. Kterého úspěchu si ceníš nejvíc?

Díky tomu, že v zimě nebyl téměř žádný sníh jsem zamával tréninkům a závodům na běžkách a strašně mě pohltil Lysacup, ale vůbec se mi nesnilo o tom, že nakonec skončím celkově druhý, ještě na podzim jsem k těm klukům vepředu vzhlížel smířený, že takhle rychlý asi nikdy nebudu. Takže si hodně cením Lysacupu, protože jsem si uvědomil, že v tom běhu do kopce možná nebudu úplně marný. Hodně vepředu je taky výsledek na ME v běhu do schodů, protože tam byla velká konkurence a musel jsem se hodně zmáčknout.

Podle úspěchů to vypadá, že jsi dost univerzální běžec. V čem tkví tajemství tvých úspěchů?

Univerzální asi jo, běhám to co mě baví i když vím, že kdybych se nějak systematičtěji připravoval třeba jen na krátké běhy do vrchu nebo schody, tak ty výsledky mohou být ještě lepší. Žádné tajemství to není, ale určitě bych se nezlepšoval, kdyby mě to nebavilo a neměl bych chuť do dlouhých tréninků v Beskydech, běhání po lesích v Radvanicích nebo skákání po schodech na jedné noze. Když k tomu připojím super partu, hecování a vůli dát si v tréninku sadu, tak nějaké výsledky pak přijdou samy.

Jak ses dozvěděl o závodu Dynafit Run Adventure a co tě na něm lákalo?

Někdy na jaře mi o tom řekl Adam Ondruch, umí polsky, takže mi všechno pěkně přeložil a já z toho byl nadšený. Původně měl závodit ještě další parťák z Pearl iZUMi týmu Olda Kokošek, ale bohužel se zranil. Lákalo mě na tom to dobrodružství, vymýšlení taktiky na každou ze tří etap, adrenalin a určitě ta závodní atmosféra, takový malý běžecký festival. Ani v jednom mě to nezklamalo, fakt ten závod doporučuji všem co chtějí zažít atmosféru běžecké Tour de France.

Trasy dlouhé zhruba 30 km jsou pro tebe zatím ty nejdelší, které běháš. Nebál ses toho, že 3 dny po sobě v závodním tempu na takové trati nevydržíš?

Zatím se nechci pouštět do delších běhů, už tak se to může zdát jako šílený rozdíl běžet dvě minuty schody a dvě hodiny třicet kilometrů v terénu. Takže třicítky jsou zatím maximum, jednu vyjímku udělám na Slezském maratonu. No a jasně že jsem se bál, ale spíš jsem se těšil na to, jak bude tělo reagovat a jakým tempem se vlastně poběží. Pořád jsem Adamovi říkal, ať mě hlídá, abych se na začátku nikam nehnal. V těch vedrech a delších etapách jsem si nemohl vynachválit běžecké kraťasy od Pearl iZUMi, do kapes jsem nacpal gely a hydrapack s vodou a nemusel tahat žádný zbytečný camelbak.

Jak probíhala regenerace po každé etapě? Dokázal si se dostat do fyzické i psychické pohody nebo byl start na každé další etapě přemlouváním těla i mysli?

Psychická pohoda byla zaručena, užíval jsem si celý víkend, i když mě trošku vyvedl z rovnováhy borec, který v noci hlídal zázemí závodu na fotbalovém hřišti, kde jsme kempovali a na plné pecky si o půl čtvrté v autě pustil hudbu. Asi aby neusnul. Ale jinak paráda, měli jsme všechno skvěle zařízené, od jídla, zázemí, až po masáže, zašli jsme na pivo, na bazén, poctivě strečovali a hlavně vyšlo krásné počasí. Po každé etapě jsme skočili do studené řeky a pak nás svými masážemi dával dohromady kamarád Dan Bednář z Masáží Domino. Takže jsem byl až překvapený, že jsem se každé ráno cítil skoro jako kdybych den předtím nic neběžel.

A jak vypadala organizace závodu? Měli to v Polsku zvládnuté?

Až na ty noční diskotéky úplně parádně, šlo vidět, že kluci mají s organizací velkých závodů zkušenosti. Značení trati bylo nejlepší co jsem kdy na závodě zažil, na občerstvovačkách gely, v cíli gastro zóna. Mám dvě vtipné příhody z první etapy. Jako první jsme doběhli na druhou občerstvovačku a borec ještě neměl nic nachystáno, tak jsme se napili přímo z pětilitrových barelů. Asi jsme byli moc rychlí. Před koncem etapy jsme pak před námi uviděli borce, který dával na stromy fáborky, už jsem si v duchu říkal: „chlapče, tak teď budeš muset běžet s náma!“. Ale naštěstí jen fáborky přidával, aby bylo vše, podle jeho slov na dvě stě procent.

Po první etapě jste si s Adamem Ondruchem vybudovali zhruba 15 minutový náskok na třetího závodníka. Bylo podle tebe v té době rozhodnuto, že si to o vítězství nakonec rozdáte pouze vy dva?

Nechtěli jsme si připoštět, že už je rozhodnuto, kdykoliv jsme se mohli ztratit, mít problémy se žaludkem, cokoliv. Na začátku druhé etapy jsme se nikam nehrnuli a čekali, co předvedou ostatní. Nechtěli jsme to podcenit, ale běželi jsme si s Adamem svoje tempo a tak trochu tušili, že si to o celkové první místo rozdáme mezi sebou v neděli.

Prý jste se těšili velké popularitě a mezi Poláky jste byli „ti Češi“. Měli jste z tohoto postavení nějaká zvláštní privilegia?

Když jsme po první etapě přiběhli s takovým náskokem, tak už o nás všichni věděli. Taky jsme byli jedni z mála, co kempovali přímo v zázemí závodu, takže jsme byli téměř neustále v kontaktu s pořadateli. Byla to fakt pohodová atmosféra, ale žádné speciální výhody jsme neměli, snad jen na soukromé masáže od Dana. Doufám, že to přiláká více Čechů!

V neděli se běžela poslední nejtěžší etapa, která byla zároveň rozhodující. Jak probíhala?

Už od večera jsme každý tajně spřádali plány, ale bylo to vlastně strašně vtipné, protože jsme s Adamem tréninkoví parťáci a první dvě etapy jsme běželi spolu a pomáhali si. Adam ze začátku nasadil slušné tempo, já se ho chtěl prostě jen udržet a pak zaútočit někd před cílem v kopečku. Jsme tak vyrovnaní, že nikdo nedokázal tomu druhému uběhnout v tempu a tak to Adam zkusil na prvním občerstvení, když jsem si nabíral vodu a já pak na druhém. Ani jedno nevyšlo. Celé dvě hodiny co jsme běželi spolu jsem si představoval, že musím nasadit uprchlické tempo v nějakém kopečku před cílem a vyšlo to, asi pět minut jsem to rval naplno, pak se otočil a Adam nikde.

Protnutím cílové pásky jsi musel cítit obrovskou úlevu. Jak sis užíval pocity prvního vítěze nového podniku?

Nejsem typ, který si užívá bujarých oslav na stupních vítězů. Nejvíce si užívám ty momenty těsně před cílem, když už vím, že je to moje. To je ta vnitřní radost největší, to jsou momenty, pro které závodím. Ale vyloženě úlevu jsem necítil, protože se běželo takové tempo, že jsem si stačil užívat i samotný závod a vnímat nádhernou krajinou kolem. Líbilo se mi, jak jsou polské Beskydy divočejší, než ty naše.

Máš teď čas na trochu odpočinku nebo se už připravuješ na nějaký další závod?

Určitě budu odpočívat a doléčím nějaké věci, snad to nebude na delší pauzu. Ještě musím vymyslet, na které závody se budu chtít nejlépe připravit, ale nejspíš poběžím na Kralický Sněžník a pak MČR v běhu do vrchu na Šerák. Důležité potom budou zářijové běhy do schodů, v Ostravě, Praze a Olomouci, kde bych chtěl obhájit mistrovský titul.

A co si myslíš o ultra závodech, jako například Beskydská sedmička, Horská výzva apod.? Přesedláš někdy i na tak dlouhé trasy?

Někdy určitě ano, láká mě to, ale ještě si na ně pár let počkám. Ta atmosféra a zážitky musí být úplně jiné, než z hodinového běhu, kdy člověku teče pot do očí a ani se nestíhá koukat kolem sebe. Takže až mě přestanou bavit ty krátké. Nebo až se v nich začnu zhoršovat.