Jaké to je proběhnout se v zemi, kde je stále velké množství lidí, pro které je jediným cílem dne sehnat něco k snědku? Většinu lidí v Indii by zcela jistě ani ve snu nenapadlo jít si dobrovolně jen tak zaběhat. Nejspíš by to ani nechápali. A tak jsem se při mých několika pokusech o běh v Indii setkával převážně s nechápavými výrazy.
Když jsem se balil na naši měsíční cestu po Indii, ve skutečnosti jsem ani nepočítal s tím, že bych měl během toho šíleného měsíce vůbec příležitost si někde v Indii zaběhat. I tak v mé hlavě nakonec vyhrál hlas našeptávající, abych doma nechal těžké pohory a radši si vzal trailové maratonky, ve kterých bych eventuelně nějaké kilometry spolykat mohl. A udělal jsem dobře.
Nakonec se mi podařilo během měsíce v Indii vyběhnout čtyřikrát a vždy to stálo za to. V průměrném indickém městě, které má často výrazně více než jeden milion obyvatel, nemáte jako turista moc šancí vyběhnout. Přece jen klasická indická ulice je spíše kombinací neuvěřitelného množství lidí, krav, divokých psů, motorek a rikšů. Bezpečný prostor pro běžce prostě není.
Běh první – Chandigarh aneb umělé město evropských architektů
První příležitost vytáhnout maratonky nastala ve městě Chandigarh, které se od všech ostatních indických měst diametrálně liší. Postaveno bylo totiž až v padesátých letech na základě návrhu týmu evropských architektů v čele se slavným Le Corbusierem. Jak povedený je výsledek a dnešní realita města, by bylo téma na jiný článek.
Nicméně v Chandigarhu jsem tu příležitost dostal díky širokým ulicím navrženým symetricky v kolmých sektorech, tudíž mi nehrozilo ani ušlapání ani ztráta cesty. Prostě jsem běžel 20 min tam a 20 min zpět. Běžecký zážitek v 40°C a brutální vlhkosti byl jedním slovem hrozný. Nicméně lidský zážitek stál za to, měl jsem pocit, že hodně lidí vidí bílého běžce s odhalenými lýtky poprvé v životě.
Vtipné je, že v tomto uměle vystavěném městě jsme v opuštěném parku narazili na dopravní značku „Jogging track“ – právě zde si asi architekti z Evropy představovali, že budou Indové běhat pro radost.
Běh druhý – Pushkar aneb po schodech až na vrchol k bráhmánskému chrámu
Při svém druhém běhu jsem v sobě měl již dobráno jedno balení antibiotik a dalších 10 dní a 1500 kilometrů cesty za sebou. Nacházely jsme se zrovna u posvátného jezera Pushkar Lake, které je obklopeno krásnými hřebeny hor.
Na jednom z blízkých vrcholků nedaleko města byl vystaven hinduistický klášter, ke kterému jsme se v brzkých ranních hodinách vypravili. Krásné stoupání cca 150 výškových metrů na posledním kilometru a následné výhledy na vyprahlou krajinu státu Rajasthan mne přesvědčily o tom, že jsem večer nazul maratonky. Cestu na vrchol Saraswati jsem prostě musel vyběhnout. Doprovázely mne snad jen všude přítomné opice. Tentokrát to byl na rozdíl od Chandigarhu skvělý běžecký zážitek a odpočinek od krav, psů, ale i lidí.
Běh třetí a čtvrtý – pláže státu Goa aneb neuvěřitelný přírodní ráj uprostřed Indie
Po několikatýdenním vyčerpávajícím cestování Indií jsme plánovali nabrat síly u Arabského moře, ve státu Goa. Jedná se o takový malý přírodní zázrak uprostřed Indie, v zimě oblíbené mořské letovisko, které ovšem stojí za to navštívit i v létě během monzunového období.
Běh po písečných plážích jsem si tady nemohl nechat ujít. Nakonec jsem vyběhl dvakrát, vždy jen na několik desítek minut, ať už z důvodu podnebí, vyčerpání či slabého žaludku. Pokaždé to byl ale skvělý zážitek, kdy romantiku divokého moře s několikametrovými vlnami rušily pouze divocí psi. Pro ty byl bílý člověk soustavně pohybující se vpřed také výjevem, na který zrovna zvyklí nebyli.
Celkově tedy mohu říct, že i v zemi jako je Indie se běhat dá. Samozřejmě nemůžete vyběhnout kdekoliv a kdykoliv chcete. Ale i to k tomu patří a je to další drobnost, u které si uvědomíte, v jakých skvělých podmínkách si tady na „Západě“ žijeme.
Při cestování si také vždy uvědomím, jak skvělým sportem běh je. Skutečně k němu stačí jen pořádné boty (a ani ty nejsou nutností) a pak už je to jen na vaší hlavě a nohách.
