O tomto závodu se dozvídám týden před jeho startem. Nehlásím se hned, váhám. Po Lysohorském čtyřlístku a Slezském maratonu jsem docela unavená a hlavně bolavá, ale zase ve Vysokých Tatrách jsem ještě nebyla, k tomu mám jistý odvoz a tak v sobotu stojím v 8 ráno na startu prvního ročníku Tatranské šelmy Ultra. Proporce 55km/3100m+. Na trasu je vypuštěno 76 statečných z toho 12 žen.
Počasí je ideální… pod mrakem chladněji a neprší – organizátoři slibují déšť až po poledni.
Trasa začíná z bodu Tri Studničky pozvolna úzkým horským chodníkem na Štrbské pleso. Tento úsek je běhatelný. Trochu bláta, sem tam kameny, míjíme Jamské pleso, chodník se rozšiřuje a přibývá lidí. Mně se moc dobře neběží, nohy šmatlavky vypovídají službu, ale snažím se na to nemyslet a rozptyluji se koukáním po okolí… a že je opravdu na co koukat. Štíty hor jsou mohutné a přelévající mraky jim dodávají tajemnost a vzbuzují ve mně pocit pokory. Jde z nich cítit ohromná síla.
První občerstvení je na Štrbském plese. Jen co trochu smočíme rty pokračujeme dál kolem Popradského plesa, následným výživným stoupáním a pak po kamenech kolem dalšího plesa na Sliezsky dom, kde na nás čeká druhá občerstvovačka.
Starají se tady o mě jak o královnu… naplní lahve, napojí mě a nakrmí. Nakonec jsem nacpaná k prasknutí, ale to jsem potřebovala a tak vyrážím na občerstvení číslo 3 (Hrebienok).
Slečnu, co mě doháněla nechávám za sebou a už mě ani nedohání a kupodivu se přibližuji slečně před sebou, která mi za Štrbským plesem utekla. Jen co mi trochu sedne ovoce a juice, kterého jsem vypila asi půl litru na ex, tak se snažím popobíhat.
Sluníčko se ukazuje a už vím, že to dokončím. (Koketovala jsem totiž s myšlenkou ukončení závodu, protože nohy nespolupracovaly a tahala to jen hlava.) Chodníček je úzký, mírně zvlněný a pak i klesá, nejdříve v kleči, pak se dostáváme i na hranici lesa… před Hrebienkem dobíhám slečnu před sebou a s ní i z občerstvovačky odcházím… dáváme se do řeči, jde se mi s ní moc dobře, povídáme si o všem možném, sem tam popoběhneme… stoupáme na Skalnaté pleso a z lesa se dostáváme opět do skal a mraků, které tu docela sedí a sem tam z nich i něco padá.
V začátku tohoto stoupání je docela dost turistů a já dokonce i na chvíli zapomínám, že jsem závodník, míjíme krásné vodopády, ale nenecháváme se moc rozptylovat a strojovým tempem stoupáme vzhůru.
Nevím co se stalo, ale začínám se cítit dobře, můžu najednou i zrychlovat, nohy nějakým zázrakem začínají spolupracovat.
Docházíme na Skalnaté pleso, kde opět řádí turisti… nic nejde vidět, drobně prší, ale ani to je neodradilo a ani nás, tak pokračujeme dále na Svišťovku a všude samé kameny a kameny … kousek jdeme po vrstevnici, jak jinak než v kamenech, kde nám i zaprší, zahřmí, tak to trochu zvyšuje adrenalin, ale užívám si to a následuje seběh k další a poslední občerstvovačce – k chatě pri Zelenom plese.
Tady za sebou už nechávám kolegyňku se kterou jsme šla ze 3. občerstvovačky, ale dotahuje se další žena… neřeším to… seběh je na mě docela náročný a tak to moc nepouštím, ať neskončím někde rozpláclá na kameni, čekám, že mě dotáhne, ale kupodivu ji i přes mé opatrné sbíhání utíkám… serpentinky jsou ze začátku sám kámen a skála, jako bonus je to mokré, ale mraky se krapet zvedají a ukazují se opět krásné výhledy… pro někoho by to byly opět skály, suťoviska, plesa, kleč, která přechází v les, ale jak je to všechno do sebe tak úžasně zakomponované … no nemám slov … to se musí vidět, potkávám zde i prvního kamzíka.
Zelené pleso je kouzelné, jak kdyby na vás koukalo nějaké oko … už je odpoledne, tak tady není ani tolik turistů a taky začíná více pršet, ale není to zas žádná tragédie. Poslední občerstvení je v mém případě velice rychlé – naberu vodu, vypiju čaj, beru ovoce a pádím směr cíl, ať už to mám za sebou.
Nezdá se to, ale je to ještě dlouhá cesta. Vystoupáme na Široké sedlo (míjíme opět pleso), kde se pase sváto kamzíků (kam se hrabe ZOO) a tradá dolů … koukám za sebe, vidím jen pár lidí v dáli a človíčka, který ode mě bere ibalgin a půjčuje si i hůlky. Já je na seběh nepoužívám, tak mi aspoň nebudou zavazet a mu pomůžou.
Ale není seběh jako seběh, tento je nekonečný, prudký, v blátě doplněný o kluzké kameny … těším se až budu mít pevnou půdu pod nohama. Dočkám se a vbíhám na krásnou cestu lesem, která mě vyplivne mezi chaty se šotolinovu cestou, pak kousek asfaltu, kde už pletu nožičkama a najednou vidím vytoužené krátké stoupání ke škole, kde je CÍL.
Jsem zničená, ale probouzí mě studená sprcha (teplá voda nezbyla) … ani nemám sílu brblat a docela se tím bavím, i když se klepu jako ratlík, pak už jen jídlo, zatleskání nejlepším, maxi dort pro všechny a afterparty … jo a to byl teda večírek… ten Tatranský čaj od sponzorů se prostě musel dopít.
Jako první do cíle doběhl Martin Kais z TJ Višňové s časem 6:24:18hod a první ženou byla Denisa Šulcová z Popradu s časem 8:08:54 hod.
Na start se postavilo i 7 nadšenců z ČR a nejlepším z nás byl Ondřej Tabarka, který dokončil na celkovém krásném 12. místě s časem 7:46:40hod.
Děkuji organizátorům za super akci a na to, že to byl první ročník zorganizovaný na poslední chvíli, tak smekám a pěju jen chválu.