V příjemné náladě sleduji z fajnového (=fajný+nový) vláčku ubíhající krajinu – a hele nádraží Glucholazy,jsem v Polsku- a za chvíli už Jeseník – vystupovaaat. Mám hodinovou pauzu na přestup na bus směr Červenohorské sedlo, cestou k centru potkám řvoucího jasně modrého trabanta, s pomocí místních najdu autobusy a v klidu stíhám v příjemné restauraci fazolačku a k tomu 1 malou Černou horu, když jsme v horách -výbornou11°. Půlhodinová cesta busem a jsem na sedle, naposledy jsem tu byla loni v září, kdy jsem s dvěma kámoškami turisticky prošla trasu maratonu – z Ramzové přes Šerák, Praděd až na Skřítek. (s noclehem na Švýcárně)
Nějak se zatáhlo, obloha je šedivá, mířím rovnou do Chaty Č.sedlo, kde mám zamluvený nocleh. Dole v bufíku zaplatím 220,– kč a jdu do horního patra do „svého“ pokojíku. Vevnitř je kosa, asi se tu dlouho ani nevětralo, dvě kovové postele nad sebou, skříň, oprýskaný stolek a židle, hmm i umyvadlo. Je tu jen malé stropní okénko, tož ho otevřu, ať si sem pustím lepší vzduch a po 10minutách ho rychle zavírám, začalo lít – a pořádně. Ch jo, jsem se těšila, že se půjdu projít, připomenu si začátek trasy a podívám se po hříbečcích, odpočinu od města..je teprve 15h. Nakonec si jdu aspoň dát dobré kafe do protější restaurace v hotelu, kde jsem byla se svou slovenskou kamarádkou Hankou před 2 roky. Odměna je sladká, probíhá tu borůvkový týden a tak si dávám ke kávičce menší variantu borůvkových knedlí (2 pořádné kousky), přelitých borůvkovou omáčkou a postupně se smiřuji s touto vynikající náhražkou za lesní procházku. Navečer přestane pršet, obloha vypadá nadějně a tak rychle vyrážím po červené značce ve směru závodu. Pláštěnku zapomenu na pokoji, jdu jen ve starší větrovce, kdysi „waterproof“ a když jsem pořádný kus od sedla, začne znovu lít. Dorazím na chatu a začínám mít docela obavy ze zítřejšího počasí, ty joo, co když bude takhle i zítra ráno…Horká sprcha a čaj dole v restauraci, pak už se nachystám na spaní. Zavrtám se do pelíšku- ono se v tom studeném pokojíku taky nedá nic jiného dělat, čtu si, fejsbukuju na mobilu a nakonec nějak usnu..Kolem 1h mě vzbudí rámus, voda buší do stropního okna, no nazdar, to bude zítra-vlastně dneska asi mazec…Nemůžu usnout, převaluju se a nakonec zas spánek, mám zvláštní sny, ráno se cítím různě, jen ne čile a odpočatě, ještěže start je až v 10.30 (maratonci z Ramzové vyrážejí v 10h) Nachystám si věci na závod a jdu dolů na snídani, jak jsem se domluvila večer, už před 8h. Obložená mísa – sýr, šunka, trocha zeleniny, paráda a čajík. Po jídle vykouknu ven, mlha, studeno, ale neprší a vím, že mlha je tu nadějná, že z ní můžeme o kus dál vyběhnout na slunko. Jdu se jako jedna z prvních prezentovat a zalezu na pokoj, teď jsem moc ráda, že tu mám svou základnu. Doladím oblečení – po těch lijácích a s nejistou předpovědí, navíc se budeme pohybovat pořád ve výšce nad 1.000 m, volím ¾ kalhoty – když bude teplo, tak si je vyhrnu nad kolena, furt lepší než mrznout v kraťasech, kvalitní, trochu teplejší triko s krátkým rukávem, přes to můj oblíbený červený cyklodres bez rukávů – vzadu jsou 3 hlubší kapsy, 1 na zip, je kam dát karboš, kapesník, mobil,.. natáhnu si variabilní cyklorukávy, a pro sichr kolem pasu tenkou větrovku ultralight (koupenou letos v květnu při pražském maratonu za 200,–kč , speciál ledvinku na půllitrovou lahev s jonťákem. Ready to go – zatím to vypadá, že jsem nezapomněla na nic (jako třeba na Goral maratonu, kdy jsem měla v láhvi čistou vodu, bo jonťák zůstal doma a v tom horku zoufale vyhlížela občerstvení, které mělo být na 8.km a bylo na 14.. a nebo na Valašském hrbu, kdy se mi podařilo většinu karboše vymáčknout do cyklokapsy mezi kapesníčky. Fujtajbl ;- )
Jdu ven mezi spoluběžce, rozhlížím se, jestli neuvidím známou tvář, zatím nic, tož rozklusat bych se měla a trochu protáhnout. Nejdříve ještě dát bágl na odvoz – na parkingu u chaty to žije, skvělá atmosféra, muzika a hele – začíná se to trhat, vypadá to azurově, no teda…Klušu a vesele se rozhlížím kolem sebe, sluníčko a nálada je hned lepší a začínám se zase těšit, vždyť ta trasa je skvostná, úplně nej nej podle mě bude ten otevřený hřeben nad Ovčárnou směr Jelení studánka. Hledám Radku z Brna, s kterou jsem se seznámila na Goralu, ale marně, tož však se uvidíme buď na startu anebo pak v cíli. A jde se na to, jak v průvodu kráčíme směrem start, přejdeme hlavní silnici a pokračujeme kousek po široké cestě, po které jsem včera klusala v dešti zpět na chatu a joo- už se běží, tichý – letmý start, však jsme v přírodě, tak proč dělat rámus. Začátek je stoupavý, ale táhlý, však já vím, hezky v klidu, zvolna klušu, neplaším, hodně lidí jde přede mě. Postupně se dostávám do dýchatelného tempa, běžíme krásným lesem, často jsou v cestě velké louže, bláto, všichni kličkujeme a snažíme se vyhnout tomu nejhoršímu. Krátký, obtížnější seběh s velkými kameny a pak krásná část, občas s výhledy a pěšinka, která přechází v cestu typickou pro Jeseníky – dlouhé úseky zpevněné, dřevěné cesty z prken – při výšlapech se mi vždy líbily a vnímala jsem je jako zajímavé zpestření, pro běžce to ale není to pravé– všichni trochu zpomalujeme a běžíme, ťapkáme opatrně, v některých částech je cesta našikmo, někde jsou uvolněná prkna, snažím se vyhýbat prknům, která jsou evidentně volná.. sakra, jedna běžkyně asi 100m přede mnou sebou sekne, nevypadá to hezky, jsou za ní ještě další dva běžci, zvedá se, a hned pokračuje, dobíhám ji, ptám se, jestli je ok – prý jo, dobré, nabízím pití, usmívá se a děkuje a obě pokračujeme dál.
Stoupáníííí a pořádné, kopec, kameny, kořeny, jo,jo, vím a znám Jezerník, jezerníci –malý a velký přecházíme do chůze, hlavou mi proletí dávná vzpomínka z mého brněnského života, jak mě tu kámoš učil sjíždět na běžkách kopečky…Muzika, no jasně, vzala jsem si po delší době přehrávač i na závod. Při svých výbězích hudbu poslouchám střídavě, podle nálady, často běhám v tichu. A tu se hodí, zapínám a usmívám se, i když funím ve stoupání, probírá mě svěží hlas Tomáše Kluse a jeho píseň, kde se kromě jiného zpívá o dechu maratonských běžců a o tom, jak je těžké nemilovat, jo, to jo, lehce zrychluji a pár lidí v kopci předcházím, hele neblbni, víš, co sis říkala, že půjdeš pijánko po Švýcárnu až Ovčárnu…Kopec se narovnává, další prkenná cesta a je mi jasné, že za chvíli už uvidím svou oblíbenou Švýcárnu, kde jsme si loni, aj předloni, dávaly skvělý borůvkový sen a taky bufáč, joo- jsme tady, vyndávám na chvíli sluchátka, s ostatním spoluběžci se spokojeně usmíváme a dáváme si drinky, ovoce, je tu fajný výběr, jdu do své vyzkoušené kombinace – banán se solí, jonťák a vyrážím hned dál.
Čeká nás dlouhý asfaltový úsek /trochu jsem zapomněla, že fakt dlouhý a i docela stoupavý/ tož tu se hodí hudba velmi, běžecké pole se trochu roztrhalo, někteří se ještě sekli na občerstvení, další mám kus před sebou a tak si pouštím vybrané kousky – oldies – třeba Everybody´s talking at me z filmu Půlnoční kovboj. Vyhlížím rozcestí pod Pradědem, kde maraton pokračuje směr vrchol (jak jsem ráda, že tam nemusím, znám tu nekonečnou asfaltku z jiného běhu) ..If you´re going to San Francisco, též moc vydařená.. a konečně odbočka vlevo směr Praděd a vpravo se cesta stáčí k Ovčárně, no teda, tu je lidí jak na Václaváku– prázdninová sobota před polednem, tak co se divíš. V protisměru jede parta cyklistů, kluci na mě volají a mohutně povzbuzují – díkyy – hned je veselejc. Aquarius z Formanova skvělého filmu Hair…Let the sunshine in, však běžíme za slunkem cesta pozvolna klesá, odpočinková část, dávám si cukr a trochu karboše, v klusu to zapíjím, snažím se běžet vpravo, často ale musím obíhat lidi – jdou po obou stranách a tak nakonec mažu středem, co se dá robit, do toho mě povzbuzuje ZAZ, která mě ohromila na letošních Colours. A tak si to valím středem cesty s číslem na triku, vysmátá a občas do rytmu mávám rukama a sem tam hledím nahoru na hřebenovku, která už je krásně vidět i s Petrovými kameny a těším se, jooo až tudy poběžím…V tomhle asfaltovém klesání mě postupně 3,4 běžci předbíhají, víc se mi ale zrychlovat nechce, já seběhy po asfaltu nemám ráda, kdysi jsem si toho užila, v dobách mého mládí se kromě stadiónu běhalo hlavně po silnici a taky jsem si tehdy zavařila s kolenem, lepší nevzpomínat. Ovčárnaaa a usměvaví lidičkové nabízející jonťák, meloun, vodu, ..fajné zastavení, a s dalšími několika spoluběžci vybíháme vstříc stoupání směr Vysoká hole (1464 m), je mi jasné, že brzy přejdeme do chůze.
Dýchám naplno, jak jinak v kopcu, jde to z tuha, nohy jsou lehce v šoku po tom dlouhém asfaltovém seběhu, vzduch je ale parádní, svěží po deštích, slunko stále svítí a pofukuje větřík, nálada mi stoupá zároveň s blížícím se mohutným hřebenem. Prohodím pár slov s usměvavou holčinou, která mě předchází, je možná ve věku mého syna, a říkáme si, že teď už to bude jak za odměnu. Jsme nahoře, jupííí, před námi nekonečný hřeben, obzor, tráva, horská pěšina, kleč, vpravo kousek od nás Petráky a vzadu masiv Pradědu, běžímeeee, to je život! Ty voleee, hlava letí (furt mladá nohám se ale moc nechce, ztěžkly, tož volný klus, pohoda, výdech, nádech, napiju se, kochám se jako ostatní, a dávám si znovu povolený doping, některé písně jsem do přehrávače čerstvě přidala, nevím přesně, co včil přijde??
Tak to je pecka – přesně sem sedí, další úžasný ženský hlas a energie…Jednou to pomine …Půjdu tam, kam chci a nikdy mě nedoženou, stahuje se mi krk, se tu moc nedojímej, hele, bude se ti blbě dejchat…běžím, letím – aspoň tak to cítím, tu red bull není třeba, žene mě radost a Radůza, hřebenovka pozvolna klesá, tráva, pěšinky, vítr. Otevírá se úžasný, dlouhý výhled a vidím pod sebou roztroušené postavy běžců, hlavou mi proletí výjev z filmu „Pán prstenu“, cítím propojení s běžci, krajinou…Hele bacha, to mohl být výron, kdo by tě tu tak asi zachraňoval? Dívej se taky pod nohy. Ještě asi 2–3 km a budu u Jelení studánky, kde má být poslední občerstvovna s pitím. Klušu pravidelně, jak se dá, kousek přede mnou 3 postavy dalších běžců, to je fajn, že neběžím úplně sama jako na posledních závodech. Nothing compares 2U…no jistěěě další skvělý ženský hlas mě motivuje k pohybu, Sineád mám též spojenou s tím skvělým, ostravským fesťákem, před pár lety. Občas se míjím s turisty, někteří povzbuzují a snaží se udělat prostor a to je hodně příjemné, jsou dobří, vždyť už tu muselo proběhnout lidí a někde za námi se hrnou maratónci.
Opět sbíháme, běžím uvolněně, v pohodě kopíruju terén, vybavuje se mi zasutá vzpomínka z dětství, ústecký kraj, jsme s rodiči na výletě u našich oblíbených Krkavčích skal a s bráchou sbíháme podobnou pěšinou dolů- tím uvolněným dětským, „neopatrným“ a neustrašeným způsobem, asi jsem se dostala do podobného stavu– joo běžte všichni doháje furt s opatrností a rozvahou v euforii přibíhám k občerstvovačce na Jelení studánce a podle plánu zastavuji, doplním si pití do lahve, loknu si z kelímku, kolem probíhá spoluběžkyně, kterou jsem před chvilkou předběhla, občerstvovači na ni volají, že je tu voda, jonťák..jen ukáže na svou láhev, že jako ok a pokračuje. Rozloučím se s fajným štábem a rozbíhám se dál, cítím, že už to není ono, nějak jsem tam vytuhla a stála asi trochu déle, než bylo nutné. To je ale tak krásné místečko s jedním z posledních parádních výhledů, klušu, běžkyně přede mnou na dohled, též už toho má asi dost. Terén lehce stoupá, je to tu táhlé – roviny a mírná stoupání, vybavuji si, že brzy po pravé straně uvidíme zajímavé skalní seskupení, loni jsme se tam zastavily, šla trochu mlha a byly z toho zajímavé fotky. Nemůžu si vzpomenout na název, není to nic z těch známých míst, to je jedno.. Zapínám zas přehrávač, běžkyně a před ní další běžec přecházejí občas do chůze, já též. Should I stay or should I go?? Tak to mě rozesměje – pravý song v pravou chvíli, a proč chůze?, vždyť to není žádný kopec, klušu a za chvíli oba předbíhám.
Pecný se to jmenuje –cha vzpomněla jsem si- vpravo jsou vidět skály a pár turistů na nich..Vyhlížím Ztracené kameny, tam sranda skončí (nebo začne?). Pamatuju si ten sešup, už kus před nimi cesta začne být náročná, sbíháme, ale samý velký kámen, na kameni kámen , na žádnou velkou rychlost to není-aspoň teda pro mě nee. Vypínám muziku, konec muzikálu, tu je třeba soustředění a sledovat cestu. Jsme tu, Ztracené kameny na hraně kopce, 4km na Skřítek a prudký spád dolů, terén takřka tatranský, běh střídá chůze, ve stylu neohrabaný a unavený kamzík , docházím malou skupinku – pár běžců přibližně v mém věku a proti nám turisté, kteří nám radí opatrnost, že prý viděli několik škaredých pádů. Věřím, tu stačí zakopnout a je to…pokračuji svým tempem, opatrně ale svižně předcházím skupinku a za chvíli jdu do běhu. Koncentrace, cítím, že teď je tu absolutní koncentrace na přítomnost, i o tom jsou takové běhy, bo jak není koncentrace, můžete si dát na hubu. Sbíhám lesní kamenitou cestou, převážně pořád moooc prudkou a doufám, že kolena, nohy vydrží (slibuji jim kdeco) a že nezakopnu, poslední cca 3km přece nepůjdu jak na lázeňské promenádě Něco, někdo ?? kolem mě proletí. Jesenický batman, co jiného. Lehký a rychlý jak vítr skáče a vznáší se, mám pocit, že se cesty skoro nedotkne a mizí, ty jooo, to byl asi 1. běžec maratonu. Postupně, než se přiblížím k cíli, mě předběhnou – předletí další 3 top běžci, kteří dávají ten ultratěžký, horský maraton kolem 3 a půl hod. Je to zážitek je vidět. Hele rovina, a poslední půl km do cíle, tož do toho dáme vše, v uších mi zní emotivní muzika z bijáku Kill Bill (Tarantino si umí vybrat), makám, finišuji, hlavní cesta, za kterou je cíl, je nadohled. Přibývá tu lidí, někteří asi vyhlíží své blízké, vyndávám sluchátka, závěr si chci vychutnat v reálu, blížím se ke skupince mladíků, čučijó a pijó pivo z kelímků a ani náznak povzbuzení, zájmu… plná emocí z celého běhu, krásných hor, muziky a že už jsem konečně tady, vykřiknu naplno: „Kurva, fandím!“, až se toho sama leknu a mizím směr cíl, míjím jednu starší dámu směje se a krásně mě povzbuzuje. Cíl, jsem tu. Někde u Jelení studánky jsem si říkala, že by to mohlo být do 3 hodin, výsledný čas – 3h 5´53´´. Spoko ? – nádhera, euforie, v předklonu se vydýchávám a vím, že dnes to byl Den.
Setkání s některými známými tvářemi z Báječných žen, vychutnáváme si společně krásné chvíle po doběhu a čepovaného Bernarda a konečně se potkávám s Radkou, seznamuji se s jejím Martinem, mám ještě dost času na sprchu ledovku speciál ve velkém stanu (dík pořadatelům, bez ironie), převlékám se do nového trička, které je pro běžkyně v krásné, jasné modré barvě – hele stejná jako ten tráboš v Jeseníku Radka s Martinem mě vezou do Olomouce, odkud na Ostravu díky konkurenčnímu boji sviští jeden rychlík za druhým. Cestou nás chytá pořádná průtrž, je to síla a jen doufáme, že to nechytli maratonci na trati (později doma na netu zjišťuju, že jo – bosonohý Tom, Jana, Kája z Bájenek a další.. Z popisu a podle fotek to bylo hustý – blesky, kroupy, sprcha už pak nebyla třeba) A to je fšecko, těším se na další běhy a setkání – obzvlášť ty horské, bo to je extratřída.
PS:http://www.mapy.cz/s/cchp http://www.gitima.cz/…014/vysledky čísla: 22km, –Stoupání: 735 m Klesání: 871 m můj čas 03:05:53 ( v kategorii ženy nad 35 let; ročník 1958 :-) 38.místo z 54
