Úryvek z knihy našeho kolegy, kondičního běžce Oldy Čepelky, zakladatele Běhu na Ještěd. Kniha se jmenuje Maléry a já, vyšla letos, má 376 stran, je určena neběžcům, ale největší kapitola se týká běhání.
Dostanete ji v knihkupectvích nebo na www.malery.cz (tam jsou i další podrobnosti – objednat si můžete na objednavky@malery.cz).
Úryvek:
Nahoru a zase dolů
Hned v roce 1990, kdy jsme sotva vstávali z popela socialismu, vše bylo nové, bouřlivě přijímané a optimistické, ozval se Colin Pritchard. Jakýsi Skot odněkud z Edinburghu – a začátek velkého přátelství!
Colin působil na edinburské univerzitě jako učitel chemie se zaměřením na ekologii. Tehdy v Praze (ta exotika!) pořádaly své kongresy a konference nejrůznější světové federace a asociace a ta Colinova patřila mezi ně. Celosvětový kongres tuším biochemiků se měl uskutečnit někdy v brzkém podzimu a Colin se ozval, jestli by po skončení mohl přijet na krátkou návštěvu (neexistovaly ty vaše fejsbuky, internety, mobily a to všechno, co je naprosto nezbytné pro každodenní život, že ano). Vlastně se ptal, jestli jsou v té době nějaké běžecké závody v Praze nebo v severních Čechách. Vyhledal jsem a poradil mu jeden běh u Děčína a pozval ho k nám do Liberce, neboť se ptal i na náš Běh na Ještěd.
A Colin nakonec přijel. Jel jsem mu naproti k vlaku. Představte si, on jel v r. 1990 z Děčína do Liberce vlakem (vlakem! chacha cheche chichi chocho!). Můj posměšný údiv však vznikl dodatečně, když jsem se projel vlaky britskými (o švýcarských nemluvě). Spoje tam byly časté, odjezdy a příjezdy zcela přesné, vlaky rychlé, čisté a příjemně houpavé, prostě tak, jak to závěr 20. století sice již uměl, ale v Česku nepoužil.
Trochu si postěžoval, že 90 kilometrů jel přes tři hodiny, ale doma jsme si pak pěkně popovídali. Colin patří mezi Brity, kteří se přizpůsobí tomu, že cizinec neumí dobře anglicky. Jsou trpěliví, vyslovují pomalu a přesně. Džentlmeni. Uložili jsme ho v pokoji na gauč. Ráno jsem jel do práce, zatímco Colin si vyběhl na Ještěd a s údivem tam fotografoval emisemi poničené lesy. Pobyl dva nebo tři dny a rozloučili jsme se. (Letos Colin působí v Ugandě. Pomocí fotbalu odklání ugandské kluky od lenošení a zločinu a přitom je ještě vzdělává. Inu, baptista.)
Pak mi přišla domů obálka se zpravodajem jejich běžeckého klubu, Carnethy Hill Runners. Páni! Na významném místě byl umístěn článek, který zhruba říkal: Navštívil jsem Oldu Čepelku, pořadatele Běhu na Ještěd, který je součástí Evropského poháru. Ráno, ještě za tmy, Olda vstal a odjel pracovat do uranových dolů (to teda vypadalo, že jsem snad nějaký trestanec, který tam buší krumpáčem o skálu… avšak Colin pokračoval:) Čeští běžci jsou velmi dobří a nadšení pro svůj sport. Jen jim chybějí peníze a zkušenosti ze závodů v zahraničí. Proto zakládám projekt CzechMate (český kámoš) a vyzývám ke sbírce ve prospěch návštěvy českých běžců v Británii.
Dnes vám to může znít normálně, ale tehdy, tehdy jsem se skácel překvapením, jak snadné je ve svobodném světě něco vymyslet, publikovat a jít si za tím! Aniž by mě za to někdo trestal. Skutečně se pak sešel určitý fond, díky němuž jsme tam mohli jet a pobýt. Ale protože z našich britských návštěv je asi nejdůležitější několikerá účast v běhu na Snowdon, tak o tom později.
Rok na to, tedy již v době úspěšně zahájené benefiční kampaně CzechMate, se ohlásil Keith Burns. To byl tehdejší předseda edinburského běžeckého klubu, tedy šéf našich sponzorů. Že by se s manželkou Bärbel (pocházela z Vídně) podíval na pár dní rád do Česka. Zaradoval jsem se, ale zároveň pocítil tu odpovědnost, abychom se před Evropou neztrapnili. Kam je pozvat? Co jim ukázat?
Přiznám se. Jako jediná publicita z jejich zájezdu nakonec zůstal jen popis Keithovy a mé účasti na běžeckém závodě do vrchu u Rokytnice nad Jizerou. Když jsem četl jeho článek v jejich časopise Fell Runners, jen jsem naprázdno polykal. Psal: „Oldovým žlutým východoněmeckým autem (wartburg – pozn. aut.) jsme přijeli do krásného údolí (Jizery – pozn. aut.). Tam měl být start. Dali nám bryndáčky (startovní čísla „přes hlavu“, tehdy již na Západě nepoužívané – pozn. aut.) a poslali na louku k řece. Oldřich mi vysvětloval trať, abych nezabloudil. Najednou za námi někdo vystřelil (ve skutečnosti bylo dohodnuto, že to odstartuje místní hajný – pozn. aut.) a všichni pádili k lesu. Běželi jsme i s Oldou hned za nimi. Před cílem jsme zabloudili všichni.“ Tak asi takhle. Výborná recenze, co? Ale nekrolog to nebyl, příští rok nás pozvali do Británie.
Vyrazil jsem na cestu se třemi kluky, mladšími, ale hlavně lepšími běžci, než jsem byl já. Ale ani já nebyl jen „funkcionář“ – běhal jsem všecko, terény nahoru i dolů a musím připomenout, že to je svým způsobem taky adrenalin, protože sbíhat plnou rychlostí strmý skalnatý svah s drolícími se kameny nebo se řítit pasekou plnou kořenů, drnů a děr chce taky kus odvahy a řemeslné zručnosti (hlavně znožnosti).
Našim cílem bylo městečko Llanberis pod Snowdonem. Trať měřila asi 16 kilometrů, ovšem prvních osm bylo prudce nahoru a druhých osm prudce dolů. Těm dvěma L se moc nedivte, ve Walesu je spousta názvů obcí začínajících na llan a dokonce nedaleko Llanberis je obec s vůbec nejdelším jménem na světě – Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrn-drobwllllantysiliogogogoch. Kdo nevěří, ať si to vygůgluje. My tam byli a tu ceduli na nádražíčku jsme viděli – byla skoro delší než celé nástupiště. Takže jsme jeli do Llanberis na start. Z vlakového nádraží v Bangor nás vezlo pořadatelské auto, ale bohužel, už tam jsme měli velké zpoždění a na místo startu jsme se dostali na poslední chvíli. Co jsem měl jako odpovědný vedoucí výpravy dělat? „Svlékat!“ křikl jsem.
Snad si představíte, co to asi bylo, když se v autě napěchovaném pěti lidmi a čtyřmi velkými zavazadly začnou za jízdy čtyři chlapi převlékat do běžeckého. Dodnes to nechápu. Hlavně jsem litoval ty tři, co seděli vzadu.
Na místní hřiště jsme dorazili několik minut (!) před startem. Žádné rozcvičení, žádné napití. Já vyběhl v teplácích a hned jsem si to hasil do pořadatelského stanu pro startovní čísla. A tam – už jen pořadatelé a čestní hosté. Ředitel NatWest banky, ředitel místní vodní přečerpávací elektrárny, starosta města atd. Samí lidi v mém věku, v oblecích, s bříšky – a již v patřičné náladě. Hrnu se k nim, křičím, že jsme z Československa (tehdy) a že potřebujeme startovní čísla. Okamžitě nám je vydali. Házím je klukům, sám si stahuju tepláky – a co vidím? Ke mně se celý rozzářený blíží uvedený trojlístek, všichni v ruce skleničku s whisky a pro mě taky jednu.
„Ne, to nejde,“ bráním se, „za dvě minuty mám start.“ Ztuhli v úžasu. „Přece,“ koktal bankéř, „jste vedoucí týmu, ne?“ „To jsem, ale běžím taky.“ „Taky? Od kdy vedoucí běhá taky?“ „To víte, chudá země. I vedoucí u nás musí běhat.“
To už jsem si zavázal tkaničky a vyběhl ze stanu právě v okamžiku startovního výstřelu. Zůstali tam nejen v úžasu, ale jak jsem později pochopil, i trochu naštvaní, že jsem se nad ně tak elegantně, i když nechtěně, vyvýšil. Nakonec jsme tam zanechali dobrý dojem, když jeden z našeho týmu vyběhl na vrchol jako druhý – v těžké mezinárodní konkurenci. Jenže dolů to už tak dobře nešlo. Náš chlapec se svými 60 kily vyběhl nahoru snadno, ale dolů proti osmdesátikilovým britským chalanům neměl šanci. Oni s těmi kily běželi dolů tak rychle, že to bylo tempově na úrovni tehdejšího evropského rekordu na dráze. Přesto si jméno onoho Čecha zapamatovali.
Abyste z toho neměli jen legrační dojem, musím taky napsat (vám, kteří běh na Snowdon a zpět příliš často neabsolvujete), že tam přišel jeden z mých nejsilnějších běžeckých zážitků. Přihodil se mi už dost blízko pod vrcholem, na němž byla obrátka. Mimochodem, úplně nahoře, v husté mlze trčel vztyčený kámen, jinak nikdo nikde, a každý běžec ho oběhl nebo se jej aspoň dotkl a já si jsem jistý, že to každý nebo skoro každý udělal. Mít takhle uvolněná pravidla v Česku…
Sunul jsem se skalnatým srázem nahoru a rukama se opíral o kolena, říkám tomu chvátání. Takže jsem chvátal nahoru a z husté mlhy nade mnou se náhle začaly vynořovat podivné temné postavy a s hekáním, sípáním a dušenými skřeky se řítily kolem mne dolů do mlhy. Běžely po věky zvětralé skále, po rozviklaných kamenech a kamenné suti. Jedna postava byla trochu zakrvácená v obličeji i na nohou. A všechno se to valilo někam dolů, střemhlav do mlhy a suťovisek.
Nevím, jestli se občas řítíte po skále rychlostí pod tři minuty na kilometr. Úděsné a krásné, věřte mi. Kus adrenalinu, ale taky pocit svobody a intenzivní vědomí, že fungujete a že je to jen na vás.
To jsem mimochodem dobře pocítil hned další rok, když nás vzali až do severního Skotska na běh Half Ben Nevis. Ben Nevis je nejvyšší hora Skotska, hodně přes dva tisíce metrů a half je prostě půl. Ale i to stačilo. Opět se běželo tam a zpátky, tentokrát však zpátky jinou cestou než tam a jak je to v Británii obvyklé, mohli jste si svou trasu určit sami. Jen jste museli dodržet určité body, například start, obrátku závodu a cíl. (U nás v Česku, jde-li o terénní běh, máte každých deset metrů barevné fáborky, abyste náhodou neběželi jinudy, a stejně si v cíli aspoň deset borců stěžuje, že zabloudili. Ale takoví by se, vběhnout do jeskyně, umlátili, protože by ani nenašli cestu ven.)
Takže na obrátce jsem se rozhlížel, kudy padat do děsivě hlubokého údolí, když tu na mě jeden sportsman zařval „kamelon“. Což zhruba znamená „pojď se mnou“. Tak jsem šel za ním. Brzy mi zmizel dole v údolí, ale navedl mě na desítky malých travnatých terásek, po kterých jsem seskakoval jako horská koza. Bylo to rychlé, ale náročné na čtyřhlavý sval (ten není v mozku, kdybyste ho snad hledali).
Konečně jsem seskákal do údolí a tam – horská říčka. Vrhl jsem se bezohledně do proudu, bystře tekoucí ledová voda mi sahala do půlky stehen (střídavě obou, abych vám to upřesnil) a já měl pocit, jako když mě praští velkým pádlem do palice. Začal jsem lapat po dechu, ale to už se kolem brodili další atleti a tak jsme, zuřivě hýkajíce, říčku překonali, vyběhli na cestu a rvali to hlava nehlava do cíle na místním hřišti. Fakt dobrý (a hlavně doslova cool), doporučuji všem.
Ostatně podobných zážitků bylo dost v každém z našich čtyř běžeckých výletů do Británie. Tak třeba jihozápadně od Edinburghu jsme běželi jiný jejich slavný závod v pohoří Pentlands. Opět bylo stanoveno jen několik orientačních bodů, ale protože jsme tomu dobře nerozuměli, každý z Čechů jsme běželi poblíž domácích závodníků.
Vyběhnu z lesa a před námi rozlehlá pastvina se stády ovcí. Aspoň jsem se nemusel bát, ovce nemají rohy (aspoň předpokládám, že ne) a tak jsem si to šinul za jedním chlápkem k nekonečné dřevěné ohradě. Chlápek náhle uhnul doprava, šel jsem nekompromisně za ním, ale on sáhl do houštiny, odtud vytáhl jakési bidlo, udělal tři rychlé skoky a hup! s bidlem jako s atletickou tyčí přeskočil ohradu, přešel do vzorového parakotoulu a hned pádil dál. Já byl tak překvapený, že jsem zůstal stát a jen zíral na ten výkon. Bohužel jsem se neodvážil chlápka napodobit a namáhavě jsem přelézal ohradu. Výsledek byl ten, že mi zmizel kilometr vpředu mezi dalšími stromy a já bloudil po krajině. Když už jsem pochopil, že tudy nikdo nepoběží, rozhrnulo se křoví a s kletbami se objevil Keith. To byl dokonce jeden z mých hostitelů a, jak už víte, předseda jejich běžeckého oddílu. A nyní ještě moje spása. Už jsem se ho nepustil a on mne s neutuchajícím klením a lamentováním přivedl až do cíle na kraji jedné vesničky. Tam se uklidnil a převzal opět hostitelskou roli, načež jsme si všichni v tamní hospodě docela užívali. Kdo směl, ten pil skotské pivo, všichni směli jíst pečené skopové a někteří vyhráli v běžecké tombole.
Na prvním zájezdu do Británie jsme byli pozváni k dalšímu závodu do vesničky Beddgelert. (To znamená Lože Gelertovo – poznámka pro ty z vás, kteří se začínáte učit velšsky.) Účelem bylo, aby se lépe využila naše přítomnost v Británii a taky aby bylo vidět, že jsme dobří běžci, kterým jen postkomunistická chudoba brání v účasti na zahraničních závodech. Kopec, na který se mělo běžet, se jmenoval (vlastně se stále ještě jmenuje, že) Moel Hebog. Trať měřila 6,7 km a měla převýšení 750 výškových metrů. Ale pozor, jako obvykle se tam běželo na vrcholek a zpět. Takže jste celých 750 metrů nastoupali na prvních 3,35 kilometrech. A to ještě skoro celý první kilometr byla rovinka. Trať nahoru tak byla výrazně strašnější, než když běžíte třeba v Liberci pod lanovkou direttissimou na vrcholek Ještědu (promiňte, že nevím, jak často tam běžíte).
Přirozeně, náš hlavní úkol zněl: jak to udělat, abychom v závodě neskončili trapně někde v druhé desítce. Jsme přece jen exotičtí účastníci a v očích místních jistě i favorité. A víte, že to kluci vymysleli? Stačilo pochopit, že v samotném stoupání ani ve strmém klesání nemají proti britským specialistům šanci. Proti silovým britským týpkům byli naši běžci útlí a rychlí a právě na tom založili svou taktiku. Od startu uprostřed vesnice vyrazili jak blázni nesmyslně vysokým tempem. Britové ovšem museli za nimi – chtěli závodit, ukázat se a co kdyby se jim naši utrhli. No a jakmile se začalo strmě stoupat, pochopili milí domácí, v čem udělali chybu: nechali se našimi utavit. Chrčeli, chytali se za krk, potáceli se. Lehkonozí Češi se jim začali vzdalovat a zpátky do cíle doběhli všichni tři na prvních místech.
Když jsem u Moel Hebog, vzpomínám hned na další závod na blízkém poloostrově, kam jsme dorazili v rámci naší běžecké mise. (Obec se jmenovala Pwllheli, ale to vám tu snad ani nenapíšu, stejně byste si mysleli, že mi vypadla nějaká samohláska.) Tentokrát nebudu líčit, kdo kam běžel, protože mi utkvělo v paměti hlavně to, co se dělo potom.
V místním sálku se shromáždila celá obec, protože závod se konal u příležitosti nějaké pouti či jiné místní společenské události. Obdrželi jsme hrnek silného čaje a kus velikého dortu, který prý upekla paní starostová. Domácí se s běžci pěkně promíchali, pouze my Češi jsme zůstávali stranou a jen sledovali ten cvrkot. Ono je těžké se zapojit, když neznáte jejich jazyk ani zvyky a nechápete, o co vše vlastně jde a jak na to.
Paní starostová se však v průběhu odpoledne ke mně naklonila a s pokusem o oxfordskou výslovnost mi pomalu vysvětlila, že po vyhlášení výsledků závodů se bude konat tombola, která je však přístupná všem návštěvníkům. Výhry jsou taky takové prosté, místní, například co lidé doma nepotřebovali. I když to bylo pěkné nebo použitelné, tak to přinesli a všichni se bavili tím, kdo si co vylosoval. Jen připomínám, že podobné tomboly u nás tehdy nebyly zvykem a vlastně i dosud se většinou uplatňují někde na plese, ale nikoliv ve stylu, jaký teď popíšu.
Paní starostová ukončila svůj výklad prosbou, kterou mi musela dvakrát zopakovat, protože se zdálo, že jí snad ani nerozumím. Řekla: „Třeba i vy byste mohli do tomboly něco dát.“ (Angličtina má půvabně posunuté významy některých základních slov, takže jsem hned pochopil, že bez vkladu to nejde, prostě že dlaň je už vlídně nastavená.)
Nicméně jsem se divil: „Co my bychom mohli dát do tomboly? Vždyť jsme nic nepřivezli, nevěděli jsme o tom.“ „Ale to nevadí, dejte, co máte.“ Nakonec jsme dali a někdo s jásotem vyhrál tričko vítěze (propocené, leč české), někdo jiný běžeckou čepičku a třetí aspoň načnutý sáček českých bonbónů. Já do tomboly věnoval propisovací tužku. Českou, prosím. Prostě co kdo měl a s čím se mohl rozloučit. Každý tah a výhra byly provázeny nadšeným pokřikem a legráckami na úkor obdarovaného. Náhle však všechno ztichlo, zvážnělo. Pořadatel prohlásil: „A teď – hlavní výhra. Lednička!“
Obrátil se k osudí. To byla velká mísa, kterou dosud obsluhoval vyšňořený chlapeček s holčičkou. K našemu překvapení je starosta odstrčil a jal se losovat sám. Nikdo ani nedýchal. „Čtyřicet jedna!“ vykřikl starosta. Ticho. Občas se někdo letmo podíval na svůj los, ale o výhru se nikdo nehlásil. „Čtyřicet-jedna,“ hlásil jásavě starosta. „Kdo má číslo čtyřicet jedna, přihlaste se.“
Vzadu vznikl nějaký šum, lidé tam mluvili na jednu poměrně mladou ženu, postrkovali ji a povzbuzovali. Konečně se s rozpaky prodrala kupředu a stydlivě ukázala vítězný los starostovi. Sál vybuchl potleskem a veselým jásotem.
Dodatečně jsem pochopil, co se stalo. Bylo to předem připravené, předem dohodnuté a ta žena, matka dvou malých dětí, to také dávno vytušila. Její domek byl nedávno poškozen, nevím už proč, snad požárem, ona tam žila sama s dětmi a patřila k nejchudším v obci. Zřejmě neměla ledničku a místní si dovolili vyřešit její problém veřejně. Někdo si možná vyměňoval ledničku za lepší a tak je napadlo věnovat tu starší těm, kteří ji potřebují. Možná jim někdo koupil novou.
Zamyslel jsem se nad tím, zda by bylo u nás možné, aby celá vesnice věděla, že XY potřebuje ledničku a že ji dokonce dostává veřejně a tímto způsobem. Avšak tam to zřejmě bylo společensky docela únosné. Ještě jsem si krátkým dotazem potvrdil, že vše bylo zrežírované a protože starosta věděl, jaké číslo vtiskli mladé ženě u vchodu, dal si výherní los do kapsy a pak už jenom odehnal obě děti od osudí, aby nevylosovali někoho jiného.
