KKA – Klub kvalitních alkoholiků založený při Běhu na Haldu Ondrou a Pavlem LP 2015 8-)

Zatímco někdo sbírá na závodech medaile, poháry,body do pohárů či prize money, já sbírám trička, která mi chvíle na závodech připomínají. A na to včerejší, oranžové s logem závodu a s hradem Žebrák jsem náležitě pyšná! Však co víc, než když si ho zasloužím a ještě mi sluší :) Ve čtvrtek jsem byla po čtvrtmaratonu v Rozdělově dost demotivovaná. Mé běžecké ego bylo dost hluboko zašlapané a válelo se někde v rohu v prachu jako to nejposlednější z posledních běžeckých eg světa. Kamarádi z MK Kladno ho jemně zvedli, oprášili a zase postavili na nohy. Ty jsem si tedy ještě v sobotu přes den hodila na horu a když jsem v předvečer Žebrácké 25 cítila to známé cukání nohou a hromadící se sílu v těle, věděla jsem, že je to dobré :).
A Žebrácký den jsem si užívala od samého začátku. Nebyl žebrácký, ani žebravý. Byl naopak dost bohatý na zážitky! Snad i ten budík, jsem s radostí políbila, když před sedmou zazvonil. Že by znak běžecké závislosti? :) V autě s Ondrou, Pepou a Niky jsem si nepřipadala nepatřičně, byla jsem mezi svými. A co na tom, že každý běháme za jinou ligu :), všichni to, jak jsme se shodli, děláme vědomě, dobrovolně a ještě s radostí i přes bolest, o které jsme věděli, že přijde. Na závodě se každý z nás snaží prodat to co v sobě má a chce být v cíli co nejrychleji. A 25 km není zrovna málo, takže ta bolest byla jistá. Nevadilo nám to :) Těžko se ten masochismus popisuje, kdo nezažil, nepochopí :)
V Žebráku nás přivítala ta správná běžecká atmosféra! V areálu školy bylo zázemí, které alespoň z mého hlediska nemělo nedostatky. Žádné fronty, kapela, velká startující brána a to nejlepší nakonec: spoustu klubových přátel, kteří buďto běželi, nebo nám přijeli jen fandit, což mě po pravdě dost dojalo. Mám opravdu radost z toho, když někdo s upřímným nadšením sleduje to, co mě baví! Motivuje to! Takže kromě Ondry, Pepíka a Niky se naše bláznivá skupina rozrostla o Pavla, druhého Pavla, RychloKačku, Zdeňka s Ivou, Verču, Janu, Hanku, Martinu a další. Radost na nás pohledět!
Těsně před desátou jsem se s číslem F12 a čipem na kotníku zařadila mezi ostatní běžce do koridoru a na povel start jsem doslova uslyšela, jak všichni zmáčkli časomíru na svých Polarkách, Garminech, TomTomech a dalších. Velká pětadvacetiki­lometrová párty může začít! :)
Vyběhla jsem s potleskem přihlížejícího publika a byla si jistá, že kus toho potlesku patří i mě. Byla jsem dokonale šťastná! Do kroku mi poletovaly barevné papírky ze slavnostních konfet…
Jako všichni ostatní jsem si dala dvě 550 m. dlouhá kolečka na místním sídlišti. Přede mnou běžela holka s klukem. Tohle je záznam jejich rozhovoru: On: To je dost velká rychlost, to nemůžeme dát! Ona (s úsměvem): Neboj, to přejde, tohle je jen pro lidi, na efekt! :) Bavilo mě to. Po dvojitém sídláku jsem vyrazila do boje!

Nic jsem na začátku nepohnojila. Věděla jsem, že prvních deset km je stoupání, pak do cca šestnáctého je to nahoru dolu a teprve potom by trať měla klesat. Takže v hlavě mi hrála ta písnička, jejíž text zněl: Neudělej žádnou začátečnickou chybu, nenech se strhnout davem a běž ve svém stylu, óóó, ve svém stylu :). Neudělala jsem jí. Počasí sice nebylo tak horké jako poslední dny, ale stejnak nebylo úplně chladno. Obzvlášť na tom dlouhém a táhlém, otevřeném stoupání. Běžci byli všude. Přede mnou, za mnou, všude kolem mě. Byli krásně barevní a táhli se do kopce jak dlouhý had. A já si uvědomovala, že jsem součástí toho hada. Běžím si tak na pohodu, napadá mě, jak jsem ráda, že jsem se odnaučila běhat se sluchátkama, že ta hudba přírody je mnohem lepší. Kochala jsem se Žebrákem na kopci, Točníkem pod kopcem a oblaky vypařující se vody po dešti mezi kopci. Krása na zemi! Běžela jsem do kopce, běžela jsem pomalu. Ale běžela jsem! V hlavě bylo dobře. Někde na čtvrtém km tuším na okresce za mnou auto. Uhýbám ke kraji, auto jede pomalu. Naše RychloKačka křičí: Kačí super, jsi dobrá! … A já běžela stále do kopce, stále pomalu a stále jsem nezastavovala. I když mi ten kopec začal být už trochu protivný, pravda, ale běžela jsem! Podctivě, noha střídala nohu, dech byl pravidelný. Vzápětí projel pro změnu v autě Zdeněk. Měla jsem pocit, že silnice je uzavřená a veškeré výsady na ní má jen Maratón klub Kladno. Bavilo mě to. Celý svět patří nám! Celý svět patří mě!
*** Běžela jsem stále do kopce a nezastavovala jsem.
***
Úplně největší radost jsem měla z nečekané občerstvovačky v kopci na pátém kilometru. Voda a houbičky plné blahodárné živé vody, která mi v kopci dost pomohla a pak i všude jinde. Nepohrdla jsem jí, když jsem ji zahlédla, v hlavě se výstražně rozsvítila poučka: Nepohrdni žádnou občerstvovací stanicí na dlouhé trati, prospěje Ti to. A taky jo. Jeden kelímek vody do sebe, druhý za tričko a dvě houbičky. Jedna do ruky, druhá pod čepici. Měla jsem svůj malý soukromý mrak a příjemně na mě pršelo :). Mám pocit, že někde na sedmém jsme ze silnice zahnuli do lesa na zpevněnou cestu. Jak Vám to tam po tom dešti krásně vonělo! Paráda! Jehličí, kapradí, mech, příjemně pod mrakem, ptáčí zpěv a.....kopec! :) Už jsem si na něj docela zvykla. Tady v lese jsem před sebou zahlédla holku. Běžkyni. Oranžové tričko, černá sukénka, blond mikádo. Byla štíhlá a běžela pěkně. Stala se takovým magnetem, který mě držel. Hlavně sem si přála, aby nezastavila do kopce. Aby mě to nedemotivovalo. Nezastavila. Běžela pěkně a já se blížila. Doběhla jsem jí na desátém km. Od té doby jsme se slečnou běžely spolu. Byl to úžasně posilující a spojující zážitek! Věděla jsem, že si pomáháme navzájem. Ani jedna z nás tu symbiosu společného tempa nekazila slovy. Měla jsem pocit, že spolu komunikujeme telepaticky. Běžely jsme spolu, táhly jsme se do kopce, když jsem cítila, že je o krok pozadu, nebo já, ta druhá tak nějak zpomalila a čekala na tu druhou. Nechtělo se nám běžet bez sebe. Kroky nás obou byly pravidelné. Byla to rajská hudba. Přála jsem si, aby nikdy nepřestala hrát! Na patnáctém km jsme byly stále spolu. Mlčky ale byly.Na dalších kilometrech jsme spolu začaly předbíhat běžce před námi. Naše krátké, ale v tom momentě silné přátelství jsem pak náhle ukončila já. Cílené to ale nebylo. Vlastně ani nevím, kdy se to stalo. Vím, že u cedule Žebrák 8 km jsem nějak prodloužila krok a má běžecká neznámá zůstala za mnou. Nevím, jestli jsem chtěla víc, aby mě dohnala a nebo nedohnala. Znamenalo to, že jsem lepší než ona, nebo že jsem se moc unáhlila a natře mi to těsně před cílem?
V hlavě mi zněla další písnička tentokrát od Zdeňka Kučery s textem: Po šestnáctým to rozbal, už je to jen z kopce. Nohy to vzaly za své a pochopily to. Takže jsem měla pocit, že letím. Nic mi nechybělo a co víc, na devatenáctým začalo pršet. Co pršet. Bouřka jako už dlouho nebyla! Během chvíle jsem se musela ocitnout v bouřkovým mraku, blesky a hromy všude kolem, boty ztěžkly snad desetinásobně a já měla radost, že můžu tančit v dešti. Běh je tanec. Můj nejoblíbenější. A všichni Ti běžci, které jsem měla na dohled, tančili také. Některé tanečníky (nikoli tanečnice), jsem ještě předběhla. Nevěděla jsem, jestli už oni nemají sílu a zpomalili, nebo jestli já jsem zrychlila. Ať tak či tak, tančilo se mi v dešti pěkně. Snad jen, při jednom extrémním hromu a blesku jsem si vzpomněla na poznámku z propozic: Všichni účastníci startují na vlastní nebezpečí! V hlavě mi proběhla představa novin s titulkem tučným jako prase před jatkama… Bouřka uhodila do běžce na silnici, ale nikdo za to nemůže, protože startoval na vlastní nebezpečí. Pane jo. A ještě ta z fyziky, blesk uhodí pravděpodobněji do rychle se pohybujícího člověka na otevřeném prostoru… no pěkný. V Bzové na dvacátémprvním pršet přestalo. Náves trošku zaplavená, ale občerstvovačka stále jela. Takže poslední napití, houbička a padá se do cíle! Poslední čtyři kilometry. Moje časomíra ukazovala, že když se budu hodně snažit a nic neočekávaného se nestane, mohla bych to pod dvě a půl hodiny zvládnout. Takže jsem běžela jak to šlo. Neříkám, že to bylo snadný, dát ty čtyři poslední kiláky, obzvlášť, když ty první dva byly hodně z kopce a ty další dva hodně do kopce! Nezastavila jsem! V kopci jsem u cedule Žebrák cítila trochu nevolnost, to nemůžu stihnout přeci! Jsem jak šnek a do 2:30 už nechybělo mnoho času… jenže jako zázrakem, když jsem vběhla do cílové rovinky se něco zlomilo. Nohy zrychlily, únava se vypařila a já si to sprintem hnala do cíle! Hlas moderátora sílil a já tušila, že chybí už jen pár vteřin a pár metrů… byl to vcelku adrenalin, stihnu, nestihnu? :) A do cíle nám vbíhá další žena, s číslem 12. Je to Katka Dlouhá z Maratón Klubu Kladno. Tedy na tom Kladně se hodně a kvalitně běhá! Čas 2h, 29 min. a 53 vteřin! Stihla jsem to!! A tak moje Žebrácká opera bohatá na 25 km a spoustu zážitků mohla skončit. Mé běžecké ego bylo patřičně posilněno a já děkuji Všem, kteří mi pomohli udržet si zdravý nadhled a dodali mi jistotu, že mi to poběží. Běželo to! Tak běhu zdar a zase příště :) PS: V cíli jsem si našla tu slečnu. Jmenuje se Lenka a její DĚKUJI znělo nepopsatelně dobře!