Kdo očekával díky konkurenci Mizuno sedmičky na brněnském výstavišti, kde se opět konala masovka, menší počet závodníků v Jedovnicích, tak musel být hodně překvapený, neboť jich na trať vyrazilo více jak 150.
MARODI JSOU ZPÁTKY
Téměř celý rok nebyla vidět na závodních drahách Michaela Šaršonová /AK Olymp Brno/, kvůli dlouhodobému zranění, ale návrat na závodní dráhu jí vyšel znamenitě.
Bezpečně zvítězila a navíc časem 20:46 zaostala jen pouhé dvě vteřiny za zdejším nejlepším ženským výkonem. Druhá absolutně doběhla Milada Barešová z Kunštátu /21:16/, naše kdysi elitní běžkyně, ovšem v současné době na mateřské dovolené s dvěma dětmi a třetí pak Simona Medlová /AC Brno – 23:31/ Až čtvrtá skončila na pro ni krátké trati 5,7 km obdivuhodná veteránka Marie Hynštová/AHA Vyškov – 24:02/.
Stejně jako v ženách vyšel návrat po delším nuceném odpočinku i Janu Kohútovi /VSK Univerzita Brno – 36:38/. Za ním ostře finišoval Jakub Ambros /MK Kopřivnice – 36:41/. Ovšem třetí doběhl naprosto nečekaně Matěj Rajnošek ze Žďáru nad Sázavou /37:34/, který všechny šokoval, poněvadž je to přece jen téměř neznámý a dodejme obrovský mladý vytrvalecký talent, který snad nezapadne jako kdysi řada dalších.
A další bombou byl na čtvrtém místě výkon biatlonisty Honzy Buriana /37:58/, který je ročník 1991. Sice závodí za KB Nové Město na Moravě, kde studuje na sportovním gymnasiu, ale jinak pochází z Drnovic u Vyškova. A pokud vás matou kluby druhého a třetího muže v pořadí, tak vězte, že studují v Brně vysoké školy.
Tak že v Jedovnicích se nejen vrátili marodi, ale hlavně nastoupili mladí vytrvalci a vytrvalkyně, dlužno podotknout, že první a třetí žena absolutně jsou ještě juniorky ročník 1992, kteří snad všichni konečně proženou veterány a rozčeří stojaté vody našich dlouhých běhů.
KULTOVNÍ JEDOVNICE
Již 15. ročník kultovního závodu vyškovských, blanenských a v poslední době i brněnských vytrvalců Běhu za jedovnickým kaprem – memoriál Jiřího Kovaříka uspořádal v sobotu Sportovní klub Jedovnice.
Zdejší závod se běží kolem jedovnických rybníků, které jsou v každém ročním období krásné, i když právě teď po výlovu odkrývá ten největší, Olšovec, svoji bahenní nahotu.
Muže čekaly dva okruhy, tedy celkem 11 km. Ženy a dorostenecké kategorie okruh jeden v délce 5,7 km a raritou je zde závod pro žactvo. Nejkratší cesta jak oběhnout aspoň ten největší rybník měří 4,9 km a to zde musí tihle nejmladší adepti běhu zvládnout. A pokaždé se jich tu sejde dost. Však také pořadatelé na ně pamatují. Každý z nich dostane cenu za odvahu, že se do tak dlouhého závodu pustil.
No a vítězové všech kategorií si pak sami vyloví z kádě svého kapra. A vybráni jsou pro ně od sponzora fakt ti největší. Sázkou do loterie zde bývá počasí. Zažili jsme tu lijáky, vichr, sníh, mráz, bahno, když se bagroval rybník a koneckonců i někdy na toto období relativní teplo.
Letos počasí nevybočilo ze současného průměru, bylo celkem podzimně příjemně, až na docela chladný vzduch, ovšem zase nefoukal vítr, tak se dalo běžet docela dost rychle.
A S ČÍM SE MI SVĚŘILI NEJLEPŠÍ BĚŽCI I BĚŽKYNĚ?
„Snad už budu mít konečně klid a vyhnou se mi nějaké další problémy,“ zadoufala Míša Šaršonová. „myslím, že jsem si jich užila již dost. A dnes to šlo překvapivě dobře, neměla jsem na trati žádný problém a škoda toho času. Zrychlit jsem určitě mohla.“
Druhá žena v pořadí Milada Barešová byla tak rychlá, že utekla nejen mně, ale i pořadatelům z vyhlášení vítězů, neboť opravdu musel za svými dvěma ratolestmi.
Další překvapivou juniorkou mezi nejlepšími byla třetí Simona Medlová a sama z toho byla dost překvapená: „Jsem tu poprvé v životě a hrozně se mi tu líbilo. I když jsem, abych pravdu přiznala, hodně přepálila začátek /to musím potvrdit, protože jsem měl obrovský problém ji v prvním kole dotáhnout/, tak se mi podařilo doběhnout docela v pohodě, až mě to samotnou překvapilo.“ Že by další vytrvalecký talent? Kéž by!
Marie Hynštová již od začátku běžela rozvážně a stejně rozvážně i doběhla: „Nemůžu pořád chodit naplno a s těmi mladými holkami se už měřit nemůžu, vždyť jsou o 35 let mladší, tak jsem si to běžela jen tak na pohodu a vychutnávala si krásy Jedovnic.“
Taky bych si to chtěl někdy na pohodu vychutnávat, abych vyhrál veterány jako ona.
Honza Kohút s úsměvem od ucha k uchu okomentoval svůj návrat takto: „Delší čas jsem nezávodil, tak jsem se držel kluků ve skupině a pak posledních 500 metrů zrychlil. Nebylo třeba po tak dlouhé pauze jít naplno a jsem rád, že jsem ani nemusel. Snad mi příští sezóna vyjde celá ještě lépe než první půlka té letošní.“
„Běželo se mi dnes opravdu výborně,“ usmíval se Jakub Ambroz. „A taky se mi tady hodně líbilo. Studuji v Brně, přítelkyni mám z Letovic, takže to sem mám kousek a tak se budu spíš zúčastňovat zdejších závodů, než těch v okolí mého bydliště v Kopřivnici.“
Ovšem největší šok mi způsobil nejen svým výkonem, ale i přístupem a filozofií Matěj Rajnošek: „Běhám si jen tak pro zábavu jak se mi chce pro dobrý pocit. Nemám žádného trenéra a běhat jdu jen, když se mi chce. Navíc tohle byl pro mě příliš krátký závod. Spíš mě zajímají delší tratě. Už jsem si zaběhl maraton za 2:42 a takové závody mě víc baví.“
Myslím, že po těchto slovech a výkonu asi mnoha tříhodinovým takymaratóncům asi spadla čelist hodně dolů stejně jako mně.
A NAKONEC JÁ
Zasloužil bych pár facek a nebudu to víc komentovat, protože na to nejsou v mém slovníku slušná slova. Už na Hornické desítce jsem měl problém s lýtkem a dnes jsem to dorazil již v prvním kole.
Já vůl ovšem tady nedávno napsal, že závody nevzdávám, tak jsem si řekl, že bych byl za blbce a dopajdal jsem to do cíle. Výkon strašný, ještě horší umístění a hlavně noha v takovém stavu, že mám utrum na delší dobu.
Tak si prosím ze mě příklad neberte :-)
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
