Termín Rakovnické „60“ jsem měla v diáři zaznamenaný od loňského ročníku. Na trať z Rakovníka do Rakovníka jsem se chystala již po třetí, a když přišla od pořadatelů informace o změně části trati a o jejím prodloužení na 65 km, udělalo mi to radost :). Čím více, tím lépe! Jen ať si fyzická schránka zvyká. Ta psychická to má ráda! :)

Z pátku na sobotu spánek samozřejmě nic moc, byla jsem se večer před akcí kulturně vyžít, takže jsem spala asi čtyři a půl hodiny. Vím, nemá se to, naštěstí mám za poslední týdny docela naspáno. Jarní únava asi :).

V pět odjezd z Kladna, kamarád Karel vzal svou príma dodávku a cestou do Rakovníka nás v ní sedělo šest a pes. Pěkně nabuzení jsem probírali všechno možné. Od toho, jak se kdo připravoval/nep­řipravoval přes bahno kolem Javornice, se kterým se dalo počítat po nedávných deštích stoprocentně. Cesta nám tak utekla rychle , jak to tak s kamarády bývá a na startu jsme byli asi v 5:40. Kde jsou ty časy, kdy kluci registrovali závodníky na lavičce v parku u kostela, pche! Teď to měli pánové dost vymakané! Pěkně skládací stolečky, židličky, příslušná lejstra, zavařovačka na vlezný jednu kačku a už to jelo! Nemělo to chybu :).

V zápětí jsme začala rozeznávat známé tváře. Jak našich kladenských běžců, které bych tu nečekala (třeba Honza Reichel a Radek Schrotter), lidi z minulých ročníků nebo z jiných dálkoplazeckých akcí. Ještě před startem jsme se vyfotili jako každý rok. Jen se naše skupinka každý rok zvětšuje. Na fotce bylo devět lidí a pes, Karel Ujka, Tomáš, Martin a Kačka Štíbalovic, Petr Chalupa, Michal Bauchner a již dva zmiňovaní kluci, Honza a Radek. Pes Bongo. A já :) Škoda, že nemohl Zdeněk Kučera a Zdeněk Crha. Ale jistě tam s námi byli alespoň na dálku :).

Pak jsem ještě hodila pár minutek před startem řeč s pořadatelem Petrem. Moc fajn člověk, který sbírá zkušenosti jak dalkoběžecké ( běhá 100 km tratě), tak pořadatelské (vypomáhal například na P100 na kontrole ve Vráži, kde měli ty úžasné frgály, které jsem pak nesla na sv. Jana do kopce a tlačily mě v břiše!). No a protože ho to evidentně baví a učí se od nejlepších, sám přinesl do letošního ročníku R60 spoustu inovací, takže jeho a Jindrova akce neměla chybu. Ptal se mě na to, jak to vidím dneska :). Haha, to je otázka! Jako já jsem prostě v duši závodní typ, který sleduje, kdo je přihlášený a kdo je na startu. Věděla jsem tak, že poběží Eliška Majorová, kterou jsem poznala na Quo vadis a která má zkušenosti ze stovek na rozdíl ode mě. Ona tedy tvrdí, že je chodí, ale já ji to moc nevěřím :) Pak Hanka Váchová, která taky chodí/běhá dlouhé. Prostě všechno co jim hraje do karet proti mě. Ještě jsem zahlédla dvě gazelí slečny, dlouhé nohy, žádný zadek, takže hm…to nebude dneska dobrý, myslím, že repete do třetice druhé místo se dnes konat nebude! A to jsem nemohla vidět ty, které budou startovat až po nás. Přijet tak Lada jako loni, nebo někdo podobný a já si zase budu připadat jak šnek. Tak mi dal Petr nějaké rady a pak už nás vyhnal z parku od kostela.

Hned na začátku nás všechny rozesmál Michal Bauchner :). Jako to, že ho to taky baví a že chce jít rychle jsem věděla, ale on vystřelil jak kamínek z praku! Moc jsme se smáli :). Utrhl se tak ještě v parku před přechodem. Jestli ho pak někdo z kluků dohnal, to nevím. Já už ho ale neviděla.

Přes přechod nám umožnila dobrou cestu městská policie, což bylo moc fajn. Není nic horšího, když při závodě přebíháte silnici a bojíte se, aby Vás nesrazilo auto. Nejdříve jsme běželi směrem ven z města kolem rakovnického potoka, kde jsme u čističky zahnuli vpravo dle první šipky vlastního značení. A hned od začátku pěkně stoupáníčko. Ono bylo mírné, ale táhlé. Ty jsou nejlepší. Běželo se po úpatí Pavlíkovských vršků podél Jalového potoka a bylo to moc pěkné. Běželo se cestičkou a všude okolo bylo svěže zeleno. Ve vzduchu bylo cítit letní ráno a příslib velkého dobrodružství. Jsem v duši stále malé dítě, které jej chce zažívat.

Cestou do kopečka byli běžci i cyklisti všude, přede mnou, za mnou, dokonce jeden koloběžkař, chudák, musel hned takhle zpočátku měnit píchlou duši. Někde tady mě předběhla jedna gazelí kudrnatá slečna, která běžela s jedním klukem a už se nedala dohnat. Druhá gazelí slečna, pro změnu s copem, mě sice také předběhla, ale ta se nechala předběhnout zase zpět. Jak kočka a myš. Taky měla support, dva týpci s ní běželi. Já tady potkala Honzu a Radka, tak jsme až na K1 na Senecké hoře, běželi spolu. Ta cesta nahoře byla moc pěkná. Mezi poli po rovince, placka přes jejíž okraje se valila ranní inverze. Bylo to skoro kýčovitý, ale mě to dojímalo :) A to že mi zde prvně rosa promočila boty? No a co, jen ať si zvykají, přijde brzy Javornice , hahaha :) Rozhledna byla moc pěkná, taková nová. Ačkoli Rakovnicko trochu znám, tady jsem nikdy nebyla. A všechno nové je hezké :). K1 byla nahoře, lípla jsem do kartičky nálepku a mažu zpět dolů. Několik postřehů tady odsud, které se během té kratičké chvíle stihli prohnat moji hlavou:

  1. Ten výhled…aaaaach :) nebudeš se kochat, nečum a zmiz.
  2. Jééé, kamarád Petr, já si ale nemůžu povídat, viz bod 1.
  3. Tlačí mě snídaně v břichu.
  4. Teda těch lidí tady ale je!
  5. A těch holek! Tři tady, v dálce běží další, hm…
  6. Tlačí mě hodně snídaně v břichu!
  7. Eliška na dohled.
  8. Ta rozhledna má sklep?

A tak jsem se zase rozeběhla směrem od rozhledny, zamávání s Kačí, Martinem a Bongem Štíbalovic. Pěkně mě doběhli, ráda jsem je viděla. Avšak naposled. Pamatuji, že ta cestička od rozhledny do Sence byla hodně běhací. Byla veselá, protože v lese, z kopečka a plná kořenů. Přede mnou letěl Radek a já letěla za ním, ruce okolo mě vlály jako křídla Airbusu 380 A. :). Bavilo mě to, valila jsem to, jak jsem jen mohla. Pak mi teda pod kopcem oba kluci odbočili do lesíčka mimo trasu. Také je tlačila snídaně v břichu :). Věděla jsem, že také budu muset brzy, chtě nechtě, ale pak jsem uviděla nejvýše položené místo na trati, kopec s pracovním názvem Kóta 535 m.n.m., a vzpomněla si na to borůvčí, kam jsem zapadla loni i předloni a bylo to jasné, nahoře se se snídaní definitivně rozloučím! :)

A tak jsem začala zase stoupat a stoupat, loni tady v těch místech fotila Markéta Hrnčálová s Adélkou. Chyběly mi na trati, obě hodně povzbuzovaly. A také jejich Jirka, který mě loni táhl do předu.

A jak si tak stoupám, narazím na rozcestí s turistickým značením. Prohlížela jsem si rozšipníky a skoro si nevšimla tajné kontroly, která tam také byla! Tak si lípnu samolepku do běžeckého deníčku a mažu dál. Cestička hned od kontroly je dost ve svahu a rozbitá vodou, takže spíš jdu než běžím. Stejně tak kluk, kterého znám, jen nevím odkud. Ale protože jsem zvídavá, ptám se a je mi odpovězeno. Michal Valenta, první ročník jsme spolu kousíček běželi. Pamatoval si, že jsem měla tenkrát na batohu mušli z cesty do Compostely. Hezké :) Chvilku jsem tedy znovu šla s ním a kdybych nahoře neměla to své oblíbené snídaňové křovíčko, možná bych mu ještě chvilku stačila. Ale vše bylo tak, jak mělo být.

Takže šup šup, ať se moc nezdržuji. Trůním si a i přesto si udržuji přehled, kdo mě dostává..... Copatá gazela, frnk, Eliška, frnk, Hanka, frnnnnnnk..... pane jo :) to bude boj, čtyři holky přede mnou i s kudrnatou gazelou. A tak to z kopce nad Žďáry pustím jak můžu, ale stejnak to nestačí. Nicméně tady jsem si všimla výhody kterou mám, že já znám trasu a můžu tak běžet najisto a nemusím se zdržovat koukáním do mapy. Hanku jsem předběhla až na polní cestě mezi Ždáry a Malinovou. Běžela hezky. Znovu jsem si uvědomila tu smutnou skutečnost, že oni mají větší výdrž, že zatímco já bych na sedmdesátým jistě umřela, oni by šly pěkně dál! Ještě, že tady žádný 70 km není. Můžu tak můj strach posunout o tři týdny dále na Krakonošovu stovku, kde mé strachy budou oprávněné. Ach jo!

Probíhám Malinovou, odbočuji doleva, Eliška cca 300 m přede mnou a pak v polích další odbočka doprava. Vzpomínám na předloňský zdejší kufr , sluníčko svítí, dělá se teplo a je mi dobře! Ten ukazatel místního značení tady je dobrá věc, velebím v duchu pořadatele, na druhou stranu, bylo to dobrodružství brodit se mokrým polem a hledat cestu úplně jinou, než kde máte být. Já se tak strašně nerada vracím stejnou cestou.....byla to úsměvné na to vzpomínat. Letos jsem se tedy do Zhoře dostala správným směrem :) a taky jsem zde doběhla Elišku a měla tak možnost si s ní popovídat. Tahle baba je mi svým způsobem blízká, má totiž dobrodružného ducha a to mě baví! :) Ptala se na různé věci, na vše jsem odpověděla upřímně, třeba i na to, když jsem jí povídala, že cítím, že letos je tu pro mě velká konkurence a že se mi asi určitě letos to druhé místo ukořistit nepodaří. Ty dvě gazelí slečny vypadaly fakt na ultra! Sama Eliška je pro mě konkurentkou. Co konkurentkou, je lepší! Má ty zkušenosti a sílu v nohách a já? Já si jen tak pobíhám a i kilometráž se snížila na 200 km za měsíc, protože jezdím do práce každý den na kole, a tak už pak nemám tolik sílu běhat, co jsem běhávala přes zimu, když jsem na kole nejezdila. Pak jsme mluvily ještě o poesii :), Krakovci a tak :) Do hospody na K2 jsme doběhly společně a právem jsme si vysloužily kofču zadarmo, která nás potěšila velmi obě dvě! Vypila jí rychleji, já chvilku odpočívala a nabírala sil. Tak mi tady Eliška utekla a já ji pak už nedohnala. Sice jsem ji měla ještě tak deset patnáct minut na dohled, ale něco se začalo dít. Ačkoli jsem se celou dobu těšila asi nejvíce na úsek v javornickém údolí, bohužel jsem si ho užila z celého závodu nejméně. Bylo mi horko, a tak nějak mi těžkly nohy. Přemýšlela jsem, jestli jsem to na začátku moc nepřepálila, donutilo mě to zpomalit. První brody mě tak bohužel nezajímaly, protože to na mě sedlo docela rychle. Stihla jsem si všimnout pouze jedné věci. To sucho je opravdu katastrofální, protože to bahno, o kterém jsem zaručeně všem tvrdila, že tu bude, tu nebylo! Bylo sucho až to nebylo hezký. Vody také nebylo moc, takže skákání přes brody bylo zprvu dost snadný. Až do čtvrtého mi zajela noha. A to jsem si doma říkala, jak budu hned od začátku všechny krásně probíhat, abych se nezdržovala, ale jak mi nebylo zrovna fajn, ráda jsem si vyhledávala ze začátku lávky, abych si mohla trochu odpočinout. Až pak ke konci mi to dělalo radost je probíhat. Cesta údolím byla dlouhá jestli se nepletu, asi 15 km. Zhruba na čtvrtém mě předběhla Hanka, když jsem se cachtala v potoku. Namočit pěkně hlavu, ksicht, kšiltovku a šátek na ruce, který je multifunkční :) potítko, smrkátko a utírátko v jednom. Je to možná nechutná, ale jsem prostě běžec, no.

Pak jsem si někde mezi brody rozhodla dát si první gel, energie mi fakt klesla, že jsem začínala mít strach, jestli se letos vůbec dostanu do cíle. Hodně jsem pila, mátový čaj s cukrem, ale nějak mi zůstával v břichu a žblunkal mi tam. Žbluňk, žbluňk. Ani krkání nepomáhalo.

Za Markem a polomem bez tajné kontroly to tak nějak postupně polevilo, to už ale Eliška a ani Hanka nebyly na dohled. No co se dá dělat. Běžela jsem dál,tak jak jsem jen zrovna v tu chvilku dokázala. S morálem mi ani nepomohlo to, že mě tady předběhl Jožo, bez trička dost na lehko a že běžel tak krááásně. A já…já lemra, co tvrdí, že není z cukru se propadala hluboko do krizoidního běžeckého peklíčka. Cyklisti mě zvesela předjížděli a už z loňska jsem věděla, že jejich brzdy skřípají jak na lesy proto, protože jsou mokré. Sluníčko na loukách „šajnilo“ o sto šest a mě bylo horkooo! Ale pak! Za brodem jsem narazila na kudrnatou gazelku s doprovodem, kterak si lepila puchýře. Jako ne, že bych to někomu přála, ale tady jsem vycítila první příležitost. Jestli se nepletu, druhá gazelka s copem se zasekla na Krakovci a neměla by být přede mnou. Jen jsem doufala, že tomu tak opravdu je. Přesně v tenhle moment jsem to tedy zase rozeběhla a doběhla až na O1, kde jsem to definitivně podělala! :D Vypila jsem spousty drinků. Colu, ionťák, zase colu, vodu, snědla dvě čtvrtky chlebíků se škvarkovým sádlem, lízla si soli, zapila to další colou… Tady se mi moc líbilo, a kdyby to šlo, lehla bych si tam u kamarádů do trávy, pila a jedla a chytala lelky. Jenže…to by mi pak svědomí pěkně dalo sežrat! Jejda, nevydržela bych sama se sebou! Takže jsem doplnila vak v batohu, rozloučila se a hnala to dál. Ještě před mostem přes Berounku jsem se chytla kluka, se kterým se dobře povídalo. Nevím jméno, snad podle času a výsledkové listiny to mohl být Láďa z Čelákovic? Mluvili jsme o lidech na trati, o akcích během roku. Ani jsem si nevšimla, že jsem zdolala první úsek trati, na který jsem se těšila nejméně. Totiž stoupák po asfaltce od Berounky vedoucí přes Hradiště na Čilou. Jenže tady mě začalo žblunkat v břiše všechno to, co jsem vypila na Zvíkovci a akutně jsem se musela se spoluběžcem rozloučit. Mrzelo mě to, dalo by se takhle běžet dál! Musela jsem rychle zaběhnout do stráně do obilí, vyšlapala si kolečko a ..... však to znáte, že :) :) Jestli tam v poli byli nějací zajíci, tak určitě rychle zdrhli nebo padli! :) Chleba se sádlem a spousta tekutin jsem tam nechala. No nebylo mi dobře.

Pak ale zase šup zpět na trať! Čekal mě úsek po silnici mezi poli, kde svítí vždy hodně slunce, ale za to jsou pěkné výhledy na údolí s Berounkou. Jenže mě se udělalo dobře jen na chvíli. Tady, kde mě loni chválili cyklisti, jak pěkně mi to běží, jsem víceméně šla, protože běžet nešlo, začal se mi zvedat kufr a já nevěděla co s tím. Začala mě chytat panika, pak mě předběhl Aleš Zavoral a já se styděla tak, že jsem skoro nebyla schopná odpovědět ani na pozdrav. Ze zadu přeci nepozná, že je mi zle a že jsem zřejmě hrála všemi odstíny zeleně. V té bídě jsem si říkala, že si musí říkat, jak jsem neschopná běžet, tak jsem se znova pohnula, i když už byl dávno přede mnou a vůbec mě neviděl a zřejmě si asi ani nic nemyslel, protože měl své starosti a protože se to odehrávalo jen v mé hlavě! Naštěstí! V tomhle svém beznadějném stavu to prostě přišlo! Odložila jsem si do škarpy to, co jsem nenechala v poli s obilím! Bylo to poprvé a bylo to rychlé! Kolikrát mi kamarádi říkali, že se to může stát. Já ale nechtěla. Nikdy! Bála jsem se, že propadnu panice a už nebudu schopná běžet. Omyl! Ulevilo se mi. Jupíííí :) Utřela jsem si obličej, nadechla se a pustila to opatrně z kopce k mlýnu Slapnice. Žaludek se pomalu srovnával a s ním i myšlenky. Začínala jsem zase přemýšlet. Napadlo mě, jestli dole v údolí potkám inzerát o prodeji konopné masti, který tam poslední dva roky byl. Letos ne. Bylo mi to trochu líto. Nevím proč. Snad nostalgie. A pak! Přebrodit suchou nohou potok, kde byla loni voda, pak před Berounkou s veselými vodáky zpět přes potok a vzhůru do stráně, stoupáček až před Skryjí. Jupíííí, jak já jsem byla ráda, že tam jsem! Hospůdka u Trilobita na asi čtyřicátým kiláku mě přinutí k úsměvu vždy. A letos to bylo vychytanější ještě víc!Ba úplně nejvíc! Když jsem si šla totiž pro razítko, narazila jsem na chodbě na Milana Vomastka od nás z MK Kladno! Pane jo, to bylo radosti jak na bělidle! Pozdrav, hubana a už mě hnal za ostatními do hospody. Pavel Štajer, Vašek Klos a ještě jejich tři kamarádi. Všichni byli úsměvaví a já to od nich hned chytla. Naštěstí! Nechala jsem si mezi řečí nalít kofču, zase zadara, protože jak jsem se dozvěděla, byla jsem třetí žena, za což jsem si vysloužila od kamarádů velkou pochvalu a taky za to, že se pořád směju, i když už jsem na čtyřicátým kiláku. Venku jsem jim pak vysvětlila, jak mi bylo do před chvilky. Tady se to ale definitivně zlomilo. Nabízeli mi sice pivko, ale já si naštěstí tvrdošíjně stála za svým. A to i přes to, že mě to tam s nimi opravdu bavilo a endorfiny se pěkně valily. Kluci byli na kolech, nejeli na čas, ale na pivo a za zábavou na trati. Čím více času, tím více atrakcí a zážitků, to je logický přeci :). Takže co v cíli, že? Já k tomu tak ale přistupovat nesměla. Můj morál to naštěstí věděl a hnal mě dál. Kluci mi popřáli hodně sil, a tak mě nějak hnalo i to, že jsem chtěla, aby mě znovu potkali co nejdále! A tak jsem běžela a běžela. Dolu po příkré stráni s trilobity až k vodě, přes most a podél hradu Týřov, kterého si mnozí možná ani nevšimli, jak byl zarostlý, po cestičce 15 cm široké ale tak kilák dlouhé kolem plotu z jedné strany a s vodou na druhé. Běžela jsem skoro po slepu, další mouchu už jsem sníst nechtěla a v očích také nebyly nic moc. A pak pěkně kolem Týřovských skal, nádhernou cestou až ke starému přívozu. Nemohla jsem si nevšimnout, že jsem znovu po dlouhé době běžela v tempu dost pod šest minut na kilák. Udělalo mi to radost, že to znovu začalo jít, že jsem znovu cítila sílu. Sílu a štěstí.

Na silnici jsem se předháněla s vodáky, kteří pluli na raftech na řece vpravo od silnice a snažila jsem se skrz stromy zahlédnout mé oblíbené stavení, Kouřimeckou rybárnu. V duchu jsem se tak přenesla sedm desítek let zpět, do dětství malého Oty Poppera, později Oty Pavla. Učila bych se s ním chytat ryby na pytlačku a nechala bych si říkat Prdelko…jo..... má svou něžnou poetiku ten příběh. Mám ho ráda. Taky jsem tady mimochodem předběhla jednoho týpka s hůlkami :).

Ale dost se sněním! Nastává další krušná zkouška! Měla jsem strach jen maličko, spíš to byla výzva a ty mě baví. Za jak dlouho budu asi nahoře? Stála jsem pod kopcem vedoucím ke Křinišťské hájovně. Tak jsem se do toho pustila a vydala se, levá pravá. Hodinky mi ukazovaly 12:28. Za chvilku ze mě teklo jako z vola. Teda ne, že by před tím ne, ale tady se to zněkolikanásobilo a začaly po mě jít dost mouchy. Připadala jsem si jak kůň, jak na nich sedávají mouchy a oni je chudáci nestíhají odhánět. Šla jsem ohnutá a držela si stehna, šlo se tak lépe. Jako vždy jsem si tu vzpomněla na milovanou Agnes, která tu před lety se mnou šla dogtrek krajem Oty Pavla. Táhla mě tehdy za gumicuk a já se zapřísahala, že se na tenhle kopec nikdy víc nevrátím! Hahaha! To jsem byla ještě trochu cukřík, teď kopce miluji, protože jsou výzva. A kdo je dá, není z cukru :). Pak mě ale napadlo,proč si cestu vzhůru trochu neusnadnit? Když nemůžu mít hůlky, udělám si je z přírodních zdrojů. Klacků bylo všude fůra, ale já čekala na ten správný. A taky jo! Za chvilku jsem našla úplně luxusní proutek. Rovný, tak akorát silný a dlouhý, byl čerstvý, takže nebyl vyschlý a nezlomil se mi. Celou cestu nahoru jsem mu velebila, že mi usnadňuje nekonečné stoupání. Už jsem si připravovala ódy v podobě básní na rozloučenou, dokonce mě napadlo bláznivě vzít si ho sebou na další kopec přes gypsárnu, ale pak se projevilo moje instinktivní zvířecí já, které bylo dlouhým během vyvolané těsně pod pokličku. To bylo tak, když jsem na vrcholu kopce pod hájovnou spatřila v tetelícím se vzduchu holku s klukem u občerstvovačky. Cože? Záchrana v podobě vody a nějaké dobroty? Není to fata morgana? Na můj milovaný klacek jsem v tu chvilku zapomněla zcela, odhodila ho do křoví a pudově se hnala k občerstvovačce. Děcka tady byla moc fajn. Ačkoli jim muselo být veliké teplo a všude lítaly mouchy, usmívali se a povídali si se mnou. A věřte, že žádný moudrý rozhovor to nebyl! Už jsem byla během úplně vypatlaná. Ale asi to museli chápat, protože byli moc ohleduplní. Dala jsem si u nich střídmě ionťák, lízla sůl, nahlásila své jméno, protože jsem byla třetí baba. Info znělo, Eliška první, 15 minut cca přede mnou, Hanka druhá, cca 10 minut. No jo, to bude lov, přece se nevzdám! Kam až jsem to chtěla teda stáhnout, v tom jsem jasno neměla, ale to, že nebyly holky daleko přede mnou mě hnalo dál rychlostí blesku. Navíc jsem věděla, jaký terén mě teď čeká a to bylo plus. Takže pěkně rychle z kopce k rozcestí v Potocích. Pamatuji, že jsem zde předloni čůrala ve stoje, protože mi nešlo si dřepnout, jak mě bolela stehna. Loni tu pro změnu hrozně pršelo a voda mi nahnala sůl do odřeného podpaždí. A letos? Letěla jsem jako vítr a bylo mi skvěle! Asi satisfakce za letošní Javornici! A pak dole na rozcestí, jsem potkala první tři kluky na kolech ze skupiny kolem Milana Vomastka. Něco vtipného prohodili, hnali mě dál, ukázali malou odbočku ve křovíčku a čekala jsem, že mě každou chvilku dojedou. Dojeli, ale až za dýl. Tady mě předjelo velké množství cyklo, nedalo mi to tedy přejít do chůze. Říkala jsem si, jak jsou všichni krásně špinaví z brodů. Bláto bylo vidět už nejen na těch se svítivými dresy, ale už i na těch s černými! Mnohé z nich jsem potkala po několikáté. Pak jsem proběhla kolem Gypsárny a dál jsem stoupala moc pěkným údolíčkem. A pak to přišlo! Kluci byli za mnou! Byla to sranda, to bylo hlášek. Vzali by mě prý na štangli, to jsem ale nechtěla kvůli podvádění, tak dohoda zněla vyplácat mě nahoru :) No jo, když šest chlapů jede na kole za ženskou, kdo si nechce plácnout, že? :) ale ne, bylo to víceméně o vtípkách :) žádný stres. Já se usmívala a hnala jsem to jak to šlo. Kluci mi popřáli hodně sil, prý počkají s kofčou v Pustovětech na poslední ofiko kontrole a zmizeli mi z dohledu. Tak jsem zase osaměla. Ale jen na chvilku. Pak se Milan najednou vrátil a říká: „Kačko, hele, před Tebou je holka, asi tak dvě stě metrů. To dáš, pomalu, ať se ale neuvaříš!“ Teda, to byla zpráva! Za nedlouho jsem měla opravdu Hanku kousek před sebou. Nikam jsem nespěchala. Snažila jsem se běžet potichu, abych ji nevyplašila. Sama jsem moc dobře věděla, že to člověku při závodě neudělá moc dobře, když dlouho běží sám a najednou se relativně kousek od cíle za ním objeví někdo, kdo ho dotahuje. Nevím, třeba to tak Hanka neměla, ale mě by to asi nepomohlo. Nicméně jsem ji předběhla rozumně až na rovince o kilák dál, na Malé Bukové. Chvilku jsem běžela vedle ní, řekla jsem jí, že Eliška je asi jen kousek před námi. Bohužel ona už nemohla, říkala, že už se nerozeběhne. Ok, tak jsem se rozloučila s přátelským úsměvem a běžela jsem dál. Ačkoli spolu na trati soupeříme, jsme stále solidární. Přeci jen nechat někoho ve štychu při běhu, když mu není dobře, se nemusí vůbec vyplatit.

A zase, věděla jsem, co mě čeká. Do Pustovět už to nebylo daleko a navíc z kopce. Ještě před ním jsem ale pokecala s dalšími cyklisty, kteří mi ve správnou chvíli dodali ještě více motivace. Chválili mě. Loni na dohled od Skryjí, teď tady. To zvedne morál vždy, no ne? Ujistili mě, že dlouho za mnou kromě Hanky žádná baba není. Jen kudrnatý kluk, který mě sice předběhl, ale já se ho z kopce držela jako klíště! Mimochodem, v tomhle skopci dolů dostávají docela slušně zabrat stehna. Je to pro ně prostě dlouhý seběh. Za několik minut jsem ale byla dole ve vsi. Ještě před hospodou jsem dohnala kluka, na kterého čekaly jeho dva nejvěrnější fanoušci, totiž žena a tak tříleté děcko, které tatínka objalo s takovou láskou a obdivem! Nedalo mi to, abych mu neřekla, že už teď je vítěz! Jestli to ode mě bylo patetický, pak byla taková celá situace.

A pak šup šup, pod viaduktem v obci, přes mostík a hurá do hospody na zahrádku, která byla plná cyklistů! A kluci moji milovaní tomu nemohli uvěřit! Prý mi tu kofču nevzali, protože si mysleli, že přiběhnu až tak za deset minut! :) Objednala jsem si tedy malinovku, dala patřičné poslední razítko a při čekání na drink se odehrála tato situace:

Stojím ve dveřích, čekám na limču, když se mě slečna kvůli čárce ptá, jestli jsem přišla nebo přijela. Už už říkám, že jsem pěší, když v tom strašná bolest, mám slona na noze, au au to bolí! Přišla jsem, to ano, jestli ale odejdu, to nevím. Týpek, co mi stojí na noze se moc omlouvá, já skučím a zkouším prsty, jestli jsou ok. Zdá se, že jo. Ale ujištění, že pán má 115 kg mě trochu znovu podlamuje nohy. Nicméně dobrý, všechno se zvládne. Sedla jsem si ke klukům, vyslechla si endorfinové nadšení, že jsem dobrá, pak se ptali jak mi je. Mé dobře, úsměv a touha lovit je nutila k souhlasnému pokyvování. Eliška tu prý byla tak šest až deset minut přede mnou. Milan dokázal být i v této vypjaté situaci rozumný. Řekl mi, že je to dost dlouho, ať se neuvařím. Měl pravdu, nestálo by za to zdechnout kousek před cílem.Také tu se mnou postával běžec Michal, kterého znám z kladenských běhů. Když doběhla na kontrolu Hanka, musela jsem se ale rozloučit. Tak nějak jsem tušila, že se nebude chtít zbytečně zdržovat. Proto jsem půlku malinovky nechala klukům, vyslechla jsem si upozornění, že je poslední část trasy nová, a ať nezapomenu za dvě stě metrů zahnout doprava do kopce a šla jsem. A díky jim! Tuhle změnu jsem totiž nějak nezaregistrovala. Měla jsem pocit, že nový je jen začátek R60. A pane jo! Musím říct, že tenhle poslední, 11 km dlouhý úsek byl absolutně dokonalý! Rozhodnutí netáhnout nás přes asfalt po cyklostezce bylo rozumné a cestičky v kopcích nad údolím rakovnického potoka byly měkoučké a moc príma. A to vlastní značení! Na každičké křižovatce žlutá šipka, ke konci dokonce s povzbuzující­mi hesly!

No ale protože tedy nejsem nesmrtelná, musím přiznat, že poslední kopec mě trochu zrušiil, vytáhla jsem proto z batůžku nějaký drink, který mi měl dodat rychlou energii na poslední km a v robotickém módu jsem střídala úseky běhavé s úseky chodeckými. Nebylo to úplně peklo, jak by si mnozí možná představovali. Šlo to vlastně docela dobře. Hlavně mě nabíjely ty lesy okolo a jejich vůně a zvuk. A pak jsem doběhla Michala, běžce, který běžel na punk bez hodinek a měl v hlavě „vymyškováno“. :) Kdo z nás ale neměl, že? Měl zrovna krizi, říkal, že je to to pravé ultra, chvíli se mu chce křičet a chvíli smát. Moc dobře jsem věděla, o čem mluví. Nálady se v tuhle dobu střídaly dost nekontrolovatelně. Pak jsme si tedy nějaký čas vypomáhali. Chvíli jsme běželi, do mírných kopečků šli. Ale pomohlo nám to oběma.

Kousek od cíle mi začaly pípat garminy, že jim dochází šťáva. 59 km, prosím prosím, vydržte ještě půl hodinky! Smůla. Za poslední tajnou kontrolou na Hané umřely. Nicméně jsem zjistila, že běžet kvůli nim nepřestanu, že se svět nehroutí a můj výsledek temno na jejich displeji už nijak neovlivní. Na Hané mi ještě nějaký pár na kolech nabídl sladkou minerálku, která byla tak moc dobrá! Vypila jsem skoro půl lahve během mžiku, omluvu, že není vychlazená jsem přijala s poděkováním a s úsměvem a vydali jsme se všichni dál. Najednou nás tam bylo nějak moc.Tři běžci a velká skupina cyklistů. Kluci nás prozatím nedojeli, začínala jsem tak mít pocit, že budeme v cíli dřív jak oni! :)

Rozcestí Papírna těsně před Rakovníkem nás přijala v celé své kráse. Zřejmě tady Michal nějak natáhl krok a už se po mě ani neohlédl. Neměla jsem mu to vůbec za zlé. Každý jak může. Ultra je samotářská disciplína. Za chvilku jsem byla na rozcestí u čističky, kde jsem uzavřela potenciální kolečko z Rakovníka do Rakovníka. Ráno jsme tu zahýbali do stráně pod Pavlíkovské vršky. To už bylo ale dávno :) Teď cíl nadohled. Teda skoro :) Došlo mi taky v tuhle chvíli, že slunce už není a obloha se zatáhla. Já jsem se ale zvládla dostat do cíle „za sucha“ :)

Penzion Šéba na kulaťáku mě přijal s otevřenou náručí. Bylo to strašně dojemný. Když jsem vběhla do finiše mezi již doběhnuvší a pořadatele, všichni tleskali a já byla neuvěřitelně šťastná, že jsem to dokázala. Ten pocit se nedá moc dobře popsat. Proto, jestli to štěstí někdy chcete zažít, zkuste si to taky. Stojí to za to!!!

PS: V cíli mi Petr z pořadatelského dua skoro se smutkem v očích řekl, že na první Elišku mi chybělo jen šest minut! Doběhla jsem 08:31, ona 08:25. Super!!! Nemohlo to vyjít líp! Nejen, že jsem byla za ní menší kousek, než jsem čekala, ale také jsem udržela loňské a předloňské místo. Petrovo: „věčně druhá“ je ale k zamyšlení! No ne? :)

Pak jsem ještě hodila řeč se všemi, kteří již byli nějakou dobu v cíli. Radek s Honzou, Michal, Eliška, Láďa, Michal… všichni se krásně a opravdově usmívali. Zářilo z nich štěstí, takové má ultra kouzlo a jeho účinky jsou dlouhodobé!

Hanka doběhla nakonec 11 minut po mě s časem 08:42. Jsem ráda, že se ještě rozeběhla a že jí nebylo tak zle, jak se zdálo. Naše kladenská banda se letos trochu roztrhala, což pro mě bylo velkým překvapením. Nejdřív doběhl Petr Chalupa, který se trhl, aby stihl od pěti kino na Kladně :) Martina potkaly zdravotní obtíže, které mu nedovolily závod dokončit. Doufám, že příští rok se zadaří Martine! A jeho Káča! Pane jo! Má kamarádka doběhla letos bez zdravotních obtíží v čase 10:11 ještě s kamarádem Tomášem a Karlem. Gratuluji Vám! Jsem fakt moc ráda! A kluci, kteří mě od Skryjí pomáhali, dojeli také chvilku po mě. Bylo to moc milé shledání. Však jsme si to pak pěkně všechno pověděli a trochu oslavili!

A to je konec mého dobrodružství! Díky klukům z dua R60, že ji pro nás letos udělali tak dokonalou. Já totiž nemám výhrad! Tak příští rok zas! …a zase druhá? Kdo ví… :)