Jak sehnat jízdenku

Dvanáctého září to vypukne. Že nevíte co? Přihlašování na maraton do Bostonu. Proč to třeba také jednou nezkusíte? Není to zdaleka tak komplikované a drahé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pro váhající jsem sepsal pár postřehů a rad.

Hned na začátku musím upozornit, že věc má jeden háček, pro mnohé z nás dokonce hák. Pokud pomineme jiné, pro nás příliš nákladné nebo těžko schůdné možnosti, jako je získání startovního čísla prostřednictvím charity nebo cestovní kanceláře, je nutné splnit kvalifikační limit.

Pro nás středoevropany je dobré, že pro splnění limitu nemusíme cestovat nikam do Tramtárie. Bostonští pořadatelé uznávají limity zaběhnuté na kterémkoli certifikovaném závodě. Jeden takový u nás startuje vždy začátkem května na Staroměstském náměstí. A není jediný. Po Čechách, Moravě a okolí se najde spousta dalších větších i menších maratonů, které se také mohou pochlubit certifikací.

Svůj vlastní limit si najděte v tabulce.

Takto nastavené limity mají jednu zajímavou výhodu. Ženské časy jsou o půlhodinku mírnější. Pořadatelé striktně dodržují řazení do vln a koridorů podle dosažených kvalifikačních časů. A protože dobře běhajících mladých dívek je čím dál víc, my staří páprdové vyběhneme a zjistíme, že kolem nás běží samé mladé a krásné baby. No nekupte to.

Samotné splnění limitu však nestačí. Abyste posílili své šance, je dobré dosáhnout výrazně lepší čas než limit. V ideálním případě o dvacet, v méně ideálním o deset minut (počítá se reálný čas). Proč je to tak významné?

V inkriminovaném týdnu probíhá přihlašování ve třech vlnách. V té první pondělní se hlásí ti, kteří překonali limit o dvacet a více minut. Ve středu pak ti, kteří si udrželi náskok alespoň deset minut. V pátek se přihlašují ti, kteří splnili a doufají, že na ně ještě zbude nějaké místečko.

Přihlašování nefunguje stylem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Pořadatelé důsledně a pečlivě sestavují pořadí časů pro jednotlivé kategorie. Startovní číslo získá ten, kdo je ve své kategorii rychlejší na trati, nikoli na internetu.

Není tedy nezbytně nutné číhat na první vteřinu přihlašovacího okna. Vše probíhá v relativním klidu. Šestihodinový časový posun hraje pro nás. Když je tedy začátek přihlašování stanoven na desátou hodinu ranní, v Čechách a na Moravě stačí zasednout ke klávesnici po šesté večerní.

Co je dobré mít v pondělí 12. září (případně ve středu nebo v pátek) po ruce? Kromě základních údajů o vlastní osobě ještě odkaz na oficiální výsledkovou listinu našeho kvalifikačního běhu a pak také platební kartu, nejlépe kreditní, která umožňuje mezinárodní platby na internetu.

Přihláška nás bude stát 240 dolarů, což je v současné době skoro přesně 6000 Kč. Až budete vyplňovat poštovní adresu, raději nepište znaky s českou diakritikou.

Pořadatelé vám postupně pošlou tři zásilky papírovou poštou. Některá záludná písmenka, jako například kroužkované u se do adresy nevytisknou (tedy nevytiskne se nic, ani obyčejné u).

Během několika dnů od podání přihlášky přijde mailem verdikt. Pokud bude kladný, budete od té chvíle v mailu zásobováni pravidelnými informacemi (minimálně jednou měsíčně, s přibližujícím se termínem častěji), které vám prozradí vše potřebné. Papírovou poštou pak dorazí certifikát, že jste byli přijati na bostonský maraton. Následující půlrok můžete strávit tréninkem, přípravami cesty a těšením se na závod.

Papírová pošta sehraje v napjatém předstartovním období svoji důležitou roli. Na přelomu března a dubna rozesílají pořadatelé Runners Passport. Je to taková nenápadná kartička, která kromě jiného opravňuje k vyzvednutí startovního čísla.

Protože já jsem cestu na maraton spojil s poznávací dovolenou, dorazila obálka do mé schránky až dva dny po odletu. Není to ale žádná tragédie. V Expu vám u zvláštního stánku po předložení průkazu totožnosti vydají passport náhradní, který funguje úplně stejně jako ten původní. Jen si nějakou půlhodinku postojíte ve frontě s podobně postiženými Japonci, Číňany, Australany a dalšími turisty ze vzdálenějších zemí.

Pokud chcete získat co nejlevnější letenku, je dobré příliš dlouho se nerozmýšlet a zakoupit ji v předstihu. Letenky do New Yorku se dají pořídit za cenu kolem 12 tisíc korun. Přímé letenky do Bostonu nejsou o moc dražší. Protože startovní balíčky se vyzvedávají nejpozději den předem, je nutné počítat v Bostonu nejméně s jedním noclehem. Boston je ale tak zajímavé město, že by byl hřích nezdržet se zde raději o den dva déle.

Stojí to za to už proto, že těžko někde jinde zažijete tolik pozornosti a gratulací od úplně neznámých lidí, když se den po maratonu objevíte belhající na ulici v modrém dresu s emblémem žlutého jednorožce.

S Amerikou sice máme bezvízový styk, ale úplně bez administrativy se to neobejde. Včas před cestou je nutné vyplnit ESTA formulář. Můžete použít například webovou stránku https://www.esta-forms.com/ . Administrativní poplatek 14 dolarů se dá přežít. Otázky ve formuláři nejsou nijak záludné. Pokud si nechcete přivodit zbytečné komplikace, raději při vyplňování nežertujte.

Čím dříve si rezervujete hotel, tím vyšší je šance na rozumnou cenu. Internetové rezervační systémy fungují spolehlivě, i když překvapení samozřejmě může nastat. Například v našem případě zafungoval elektronický šotek a změna termínu se projevila jako zrušení rezervace. Zjistit večer v recepci, že hotel je beznadějně plný a vaše rezervace neplatná, není úplně příjemné. Ale i tentokrát nás zachránil internet, i když to znamenalo další večerní přesun po městě.

Jak osedlat jednorožce

Jsem schopný zabloudit cestou z Vršovic do Nuslí, ale přesto tvrdím, že orientace v Bostonu je vcelku snadná. Najít Expo, seřadiště autobusů nebo cílový prostor? Nic hrozného. Vyzvednutí startovního čísla v Expu je bleskové a bezproblémové. Jen nesmíte zapomenout pas. Výdej obálky s číslem a následně i bostonského dresu nezabere víc než pár vteřin.

Zato v Expu počítejte s tlačenicí a zmatkem jak na perském tržišti. Pokud se chystáte k nákupům sportovního zboží, určitě najdete zajímavé kousky, ale nějakou dobu vám nakupování zabere. Navíc nepočítejte s žádnými zázračnými slevami. Obrázek jednorožce tlačí cenu každého hadříku směrem vzhůru.

Předzávodní pasta party je zorganizovaná stejně perfektně, jako tisícovka dalších věcí. Protože před vstupem čeká bezpečnostní kontrola, je lepší přijít bez zavazadel. Pokud chcete ochutnat bostonské pivo (není úplně marné), nezapomeňte průkaz totožnosti (zafungoval i český řidičák). Jakmile totiž neprokážete, že je vám více než 21 let, pivo nedostanete, i když nosíte obličej padesátníka. Ale ať už s alkoholem nebo bez, najíte se do sytosti.

A pak už jen do postele a pořádně se vyspat na závodní den. Do úschovny a na nástupiště autobusů je dobré dorazit včas. V úschovně vám přijmou jen oficiální plastový průhledný bágl, do kterého se vejdou jen nejnutnější věci na převlečení a pár dalších nezbytností. Až jej budete odevzdávat, přesvědčte se, že u sebe máte vše, co budete potřebovat před startem a na trati. Je dobré si včas uvědomit, že věci, které berete do autobusu, buď sníte, vypijete, vyhodíte, nebo je budete muset donést celých dvaačtyřicet kilometrů až do cíle.

V dubnu je bostonské počasí možná o chlup drsnější než u nás. Pokud máte strach z prochladnutí, navlékněte si na běžeckou vrstvu ty kousky šatníku, které chcete věnovat na charitu. S jejich svlékáním není třeba pospíchat. Odkládací pytle budou k dispozici nejen na každém rohu v Hopkingtonu, ale i na celé dlouhatánské cestě ke startovním koridorům. Nejprve se ale do Hopkingtonu nějak musíte dostat. Individuální doprava by sice byla teoreticky možná, ale podle mého názoru zcela zbytečná.

Organizace autobusové dopravy na start je zážitek, který stojí za to vidět a zkusit na vlastní kůži. Vše klape jako na drátku a nejspíš teprve tady, na autobusovém nástupišti, si uvědomíte, do jak obrovské akce jste zapojeni. Žluté školní autobusy sice vyjíždějí v obrovské koloně, ale po pár mílích se zamíchají do hustého dálničního provozu. Je trošku matoucí, že na dvaačtyřicet kilometrů vzdálený start sviští docela slušnou rychlostí poctivou hodinu.

Do atletické vesničky v Hopkingtonu i tak dorazíte více než dvě hodiny před startem. Poslední šance doplnit energii z docela chutných žemlí, nabrat na cestu zásoby energetických gelů nebo vody (není to nutné, na trati bude všeho dost). V prvním okamžiku máte dojem, že skoro všichni maratonci leží rozeseti po trávníku, než zjistíte, že mnohem víc jich čeká ve frontách na záchod. A potom se do nějaké fronty také zařadíte.

Když přijdete na řadu, zjistíte, že byste v klidu stihli ještě jeden frontový cyklus. Ale pozor, za žádnou cenu nesmíte propásnout čas odchodu ke startu, který je pro všechny vlny vyvěšen na ohromném transparentu nad východem z vesničky.

Kdo zpočátku nechápe, proč musí odcházet do koridoru poměrně dlouho před startem, brzy pochopí. Cesta ke startovní čáře je nekonečná. Pochodujete stejným směrem jako ostatní, kolem vidíte zástupy diváků, volné kadibudky, na které jste ještě před chvílí čekali v nekonečné frontě, a také dobrovolníky s pytli připravenými na odložené ošacení.

Kdo je z evropských maratonů zvyklý, že číslo vlny a koridoru je jen nezávazná dekorace na startovním čísle, bude vyveden z omylu. Pořadatelé jej dostrkají do správné startovní přihrádky naprosto spolehlivě a neomylně.

Jak nespadnout z jednorožce

Jakmile jednou zažijete bostonský maraton, bude vám už trať kolem ostatních závodů připadat liduprázdná. Diváci křičí, troubí, halekají, povzbuzují, nabízejí občerstvení. Obsadí všechna možná a občas i nemožná místa. Od samého startu až do cíle nenechají kolem trati volnou skulinku.

Kromě oficiálních občerstvovaček, na kterých je k dispozici voda a zelený, na můj vkus málo naředěný Gatorade, je na trati několik sponzorských stanovišť s energetickými gely a na každých pár desítkách metrů ochotná dlaň s osminkou pomeranče. Tady skutečně hlad ani žízeň nehrozí.

Trasa není žádná placka, ale těch pár stoupáčků na trati se dá bez problému přežít. A proslavený Heart Break Hill? Kdo v Běchovicích vyběhl na Hrdlořezák, zvládne tuhle americkou atrakci levou zadní. Žádná hrůza to není.

Jen jednu věc si člověk musí ohlídat. Od startu do cíle to tady sice měří přesně, ale když do celkové délky započítáte nekonečnou cestu na start a ještě nekonečnější závěrečný husí pochod k medailím, cílovému občerstvení a výdeji báglů, je z toho vlastně ultra. Tak si nějaké síly nechte v zásobě, nebo dopadnete jako já a otestujete i maratonskou zdravotnickou péči. Je stejně dokonale zorganizovaná a pečlivá, jako všechno ostatní, ale myslím že je lepší si tuto zkušenost odepřít.

Protože bezpečnost je pro pořadatele na prvním místě, počítejte s tím, že do prostoru pro závodníky nepronikne ani nepovolaná myška, natožpak člověk. Je dobré si s rodinou, kamarády, členy fanklubu nebo žadateli o autogram dát sraz raději o pár ulic dál od uzavřené oblasti.

A večer po maratonu? Afterparty na krásném baseballovém stadionu Red Sox ve Fenway parku má jednu drobnou pihu na kráse. Zatímco na předzávodní pasta-party bylo vše gratis, tady se za všechno platí. A ceny tak trochu kalkulují s rozjařenou pomaratonskou náladou. Kelímek piva vyjde na deset dolarů, podobně jako ten nejlevnější hot-dog. Za pětistovku nezaženete ani hlad a ani žízeň. Opít se z radosti nad úspěšně zvládnutým maratonem by tady přišlo na docela slušné peníze. Ale vidět ten pěkný stadionek stojí za to, když už jsme se sem táhli takovou dálku, ne?

A pak hurá domů, odpočívat, regenerovat, lízat rány a plánovat další běhy. A až budete sedět doma na gauči, prázdniny se budou chýlit ke konci a vy pomaličku zapomenete, že jste běželi nějaký maraton v Americe, překvapí vás pořadatelé ještě jednou a zřejmě naposledy. Poštou přijde obálka s velkým výrazným nápisem NEPŘEHÝBAT. Ten nápis je bohužel v angličtině, takže ji někde cestou stejně přehnou. A v ní? Kompletní výsledková listina a váš papírový diplom. Tak šup s ním za rámeček a na zeď, hned vedle té krásné medaile s jednorožcem, ať máte jednou co ukazovat vnoučatům.

A na kolik vás takový zarámovaný diplom přijde? Když nebudete příliš hýřit, vejdou se všechny náklady do 50 000 Kč. Určitě se vyplatí spojit cestu na maraton s turistikou. Čtyřčlenná výprava je rozumně velká na rozložení nákladů na ubytování a na případný pronájem auta. Ještě váháte? Neváhejte, jděte do toho. Když ne letos, tak napřesrok určitě.