Sedmičlenná česká výprava stanula v pátek ráno na startovní čáře jednoho z nejnáročnějších silničních závodů na světě. Měla před sebou 246 kilometrů dlouhou trať vinoucí se přes Peloponéský poloostrov z Athén do Sparty. Ve stopách bájného posla Feiddipida se hnali k soše krále Leonidase, aby mu přinesli jednu jedinou zprávu: Zvládl jsem to, tady mě máte!
Protivníkem není účastníkům jen nekonečná vzdálenost, kterou musí urazit, horko, únava a vyčerpání, ale také velice přísné časové kontroly, kterých je celkem 75 a časový limit pouhých 36 hodin.
Do cíle se jich dokázalo dostat šest, Dan Orálek, který v roce 2011 obsadil skvělé páté místo, krátce po stém kilometru ze závodu odstoupil. Všech sedm statečných (skromně bez sebe) před závodem Radek Brunner představil na facebookovém profilu českého Spartathlon týmu a všichni, včetně nového bronzového posla pana krále si udělali čas a podělilo se s Bezva Během o dojmy ze závodu.
Pavel Marek (33:10:15)
BB: Jaký to je pocit, být po všech těch měsících příprav Spartathlon finisherem?
Pavel: Den po závodu jsem pořád ještě trochu v transu. Je to splněný sen a neuvěřitelný zážitek. Už dnes tuším, že na startu Spartathlonu jsem nebyl letos naposledy.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Pavel: Příprava na velmi dlouhé závody se nijak moc neliší od běžného tréninku, což je obvykle asi 400 km za měsíc. Zhruba dva měsíce předem se snažím trénink zintenzivnit cca na dvojnásobek. Letos mi plán tak úplně nevyšel, doléčoval jsem drobná zranění. Poslední týden před závodem jsem hodně odpočíval a vyrazil jen na několik velmi krátkých běhů.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Pavel: Zpočátku jsem vnímal hlavně tu neuvěřitelnou atmosféru. V jednom závodě se světovými šampiony, množství fandících lidí v ulicích, špalíry dětí s rukou nastavenou na plácnutí. Každý z nás byl v tu chvíli hvězda. A k druhé části otázky – bez nohou by to asi nešlo (úsměv), přesto psychickou přípravu považuji za úplně nejdůležitější. Já jsem si řekl, že to prostě dokážu. A vidíte – funguje to. (smích)
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Pavel: Zhruba na 80. kilometru začal stávkovat žaludek. Bránil jsem se zvracení dalších 10 kilometrů, ale nevyšlo to. Ještě opřeného o strom se mě spoluběžci ptali, zda jsem v pořádku. „Časem budu,“ odpověděl jsem a po dvou kilometrech na další CP dostal černý čaj. To pomohlo a já jsem se mohl zase rozběhnout.
BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Za cca tři týdny mě čeká ME na 24 hodin v Albi ve Francii. Doufám, že se stačím alespoň trochu zregenerovat. A pak asi tradičně Loučení a Pražská stovka.
Ivan Šarlinger (29:55:29)
BB: Jaký to je pocit, být po všech těch měsících příprav Spartathlon finisherem?
Ivan: Pro mě je to pocit úlevy, že jsem nezklamal sebe a všechny, kdo mi drželi palce.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Ivan: Od léta jsem se snažil místo 15kilometrových běhů zařazovat 20kilometrové. V září jsem navýšil objem na 600 km, kdy jsem střídal 3–4 dny se zvýšenou zátěži s těmi volnějšími. Zařadil jsem také jeden 60kilometrový běh.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Ivan: O nohy jde v první řadě a v závěru závodu je pak zapotřebí umět je nějakým způsobem donutit k pohybu.
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Ivan: Krize přišla na dvoustém kilometru a trvala až do cíle. Pomohla mi rada mojí ženy, která mi řekla, že hlavně nemám přepálit posledních 50 kilometrů, což jsem poslechl a tak se to dalo vydržet.
**BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Ivan: Přes zimu odpočinek a pak se uvidí.**
Ondřej Velička (31:38:47)
BB: Jaký to je pocit, být po všech těch měsících příprav (dvojnásobným) Spartathlon finisherem?
Ondra: Je to úžasný pocit. Těžko se to dá popsat někomu, kdo něco podobného nezažil. Je to velmi silný zážitek na celý život.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Ondra: Svůj trénink zaměřuji hlavně na zlepšení osobního rekordu na 100 km. Trénuji ve vyšších intenzitách při menších objemech. A v žádném případě nemůžu říci, že bych svůj trénink kvůli Spartathlonu nějak upravoval.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Ondra: Letos se mi zdály podmínky lepší než vloni, takže se mi běželo dobře. Nohy relativně poslouchaly a hlava neprotestovala. Je zajímavé, že na Spartathlonu mi dokáže hlava fungovat mnohem lépe než třeba na Kladně na čtyřiadvacetihodinovce.
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Ondra: Největší krizi jsem prožíval mezi 22. – 26. hodinou závodu, kdy mi byla opravdu velká zima. Prakticky celou dobu jsem prochodil zabalený do ALU folie, kterou mi dali na jednom z checkpointů. Na tuto vleklou krizi pomohl až východ slunce s prakticky nulovým oteplením. Najednou mi bylo pro změnu vedro, ale vzpamatoval jsem se a opět dokázal běžet. Další věc, která mě v noci dost psychicky zlomila, bylo zabloudění, při kterém jsem naběhl asi 5 kilometrů navíc.
BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Ondra: Za tři týdny mě čeká ME na 24 hodin ve Francii. Na konci listopadu jedu na oblíbenou stovku do Španělska, kde se koná MS. Další závody zatím naplánované nemám.
Petr Válek (31:46:44)
BB: Jaký to je pocit, být po všech těch měsících příprav Spartathlon finisherem?
Petr: Před cílem a v cíli jsem vnímal obrovské štěstí a euforii. Nezapomenutelný je samotný doběh do Sparty. Než jsem odbočil na hlavní třídu a běžel cílovou rovinkou k soše krále Leonidase, brečel jsem dojetím. Pro Řeky je akce národně velmi významná, jsou na závod hrdí a žijí jím. Prestiž závodu je také postavená na přísných kritériích nominace a velkorysosti pořadatelů k závodníkům při závodě, před ním i po něm.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Petr: Běhám 6× týdně v průměru 125 km, přes víkend tzv. B2B běhy (2× dlouhé běhy po sobě), které byly osou přípravy, v týdnu 3× 13–20 km udržovací běhy, pátek jen krátký výklus před dlouhými běhy, v pondělí volno. Tedy sleduji vlastně jen objem. Není to nic moc, přesto se tak dá na Spartathlon připravit a dokonce jej zvládnout pod 32 hodin. Chci, aby mě běhání hlavně bavilo a zároveň ho dokázal skloubit s dalšími povinnostmi, takže tomu přizpůsobuji i tempo běhu.
Důležité byly 4 závody, které jsem letos běžel jako přípravu, z nichž zásadní pro mne byl Ultrabalaton (oběh Balatonu dlouhý 220 km; Petr jej dokončil v čase 28:41:14 a stal se tak prvním Čechem, který v tomtéž roce dokázal dokončit UB i Spartathlon, pozn. redakce), protože vzdálenost a podnebí jsou tam podobné jako v Řecku.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Petr: Největší překvapení pro mne byla trať, protože převážná většina vede po velmi frekventovaných silnicích, v odstavných pruzích dálnic za plného provozu, navíc až do Korintu (80. km) se běží kolem velkého množství průmyslových objektů, které silně zapáchají. V tomto případě je to opravdu úmorné – třeba i na to člověk musí před závodem myslet a hlava by měla být „připravená“. Samozřejmě nejde jen o hlavu, protože nohy musí být tréninkem na podobnou kilometráž zvyklé. Hlava rozhoduje především ve chvíli, kdy se nedaří, anebo okolnosti nehrají do karet.
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Petr: Krizí přišlo několik, tělesných i psychických, nejhorší byla asi ospalost kolem páté hodiny ráno, kdy na mě přišla asi půlhodinová apatie. Vím, že je pro mne v takovém okamžiku důležité zůstat v pohybu, nezastavovat, nesedat si. Obecně řečeno se snažím vnímat tělo a na náznaky krize včas reagovat. Velmi důležitou pomocí je také vědomí podpory rodiny, ale i přátel, kteří vás sledují online a přejí vám úspěch, stačí si na ně v takovou chvíli vzpomenout a pochybnosti o úspěchu jsou pryč.
BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Petr: Vůbec nevím, teď budu po roce jeden měsíc pobíhat jen minimálně, možná podnikeme s kamarády z iThinkBeer nějaký noční běh a nechám si vše projít hlavou. Příprava na takový závod byla pro mne náročná hlavně kvůli permanentní únavě, což má vliv na chod rodiny, takže i to je věc, kterou musím pro plány na příští rok vzít v úvahu.
Martin Hokeš (32:56:45)
BB: Jaký to je pocit, být po všech těch měsících příprav Spartathlon finisherem?
Martin: Dostat se po svých do cíle, to byl pro mě letos jen základní cíl. Další bohužel nevyšly, takže pocity jsou smíšené.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Martin: V tréninku jen běhám. Oproti „klasickým“ závodům na 24 hodin jsem jen víc dbal na aklimatizaci, protože na Spartathlonu dokáže být pořádné horko a vlhko.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Martin: Ultra je o souhře fyzické a psychické připravenosti, pokud jedno chybí, nedá se zaběhnout nic.
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Martin: Běželo se mi výborně, dokud si to jeden svalový úpon nerozmyslel. Na to pomáhá jen neběhat a správně se rozhodnout, jestli jde závod ve zdraví dobelhat nebo je lepší odstoupit. V relativní pohodě jsem to dobelhal.
BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Martin: Možná to nebude hned příště, ale někdy bych si trať rád doběhnul nonstop tam i zpátky.
Radek Brunner (24:07:29 – nový český rekord na Spartathlonu, ten předchozí držel Dan Orálek s 26:41:44)
BB: Jaký to je pocit, být po všech těch měsících příprav (dvojnásobným) Spartathlon finisherem?
Radek: Pocit je to nepopsatelný. Je potřeba si to zažít na vlastní kůži. Poprvé to bylo nádherný. A letos? Byl to nejsilnější moment mého běhání. Nevím, jestli se mi podaří někdy znovu tohle prožít. Ale i kdyby ne, stálo to za to.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Radek: Připravoval jsem se k tomuto závodu v podstatě hned od doběhnutí loňského. Věděl jsem, že sem chci znovu. Naprosto přesná příprava den po dni pak byla rozplánovaná od června až ke dni závodu. Dlouhé běhy opakované po sobě v několika dnech, do toho nějaká trochu tempa. Ale to zásadní bylo určitě trénovat v únavě, protože při takovém závodě se rozhoduje v druhé polovině a to jsou právě nohy unavené. A kdo to tedy zvládne nejlíp, ten má navrch. Mám se tedy ještě co učit.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Radek: Trať jsem si pamatoval od loňska, takže jsem hodně míst poznával, pamatoval jsem si, kde se asi objeví jaká občerstvovačka. Atmosféra podle trati super, lidi fandili, povzbuzovali. Hlava rozhoduje jednoznačně. Při takové délce bolí nohy každého. A pokud hlava dovolí myslet na to, že se trápení a bolest dá ukončit tím, že by se zastavilo, je to zlý. Pro ultra je hlava opravdu hodně důležitá. Pokud pracuje v kooperaci s nohama, je to velká výhra.
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Radek: Krize jsem snad ani neměl. Běžel jsem od začátku na pocit. Na hodinkách jsem zapnul jen stopky, takže jsem ani nevěděl, jak rychle běžím. Jen v prvních kilometrech jsme běželi s Ondrou a on říkal, že je to okolo 4:50/km, což bylo fajn. Měl jsem napsaných pár mezičasů, v kolik jsem kde chtěl být a téměř do konce se mi to podařilo plnit. Jsem moc rád, že se mi podařilo celý trénink vyladit právě k tomu správnému dni. V podstatě jsem po nějakých 120 km mohl zkonstatovat, že mě nic nebolí a cítím se velmi dobře. To je asi to nejlepší, co může běžce potkat. Když se najde správný den D.
BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Radek: Koncem listopadu jedeme na MS na 100 km do Španělska. Týden si teď odpočinu, a pak začnu trochu běhat. Na rozumnou přípravu bude 6 týdnů. Sice je za 3 týdny ještě ME na 24 hodin, není ale pro mě reálné se kvalitně připravit na dva velké závody tak blízko za sebou. Tohle už jsem loni zkoušel, chtěl jsem být všude a pak to stojí všude za prd. Vytrvalost jsem přes léto natrénoval, zkusím teď trochu přidat na rychlosti. A třeba se mi povede konečně dostat pod 7 hodin na 100 km.
Dan Orálek (DNF)
BB: Jaké máš dojmy z letošního ročníku?
Dan: Vzhledem k tomu, že jsem do Sparty podíval v autě, tak moje pocity byly přinejmenším rozporuplné. Na jednu stranu jsem byl rád, že už půjdu do postele, protože fyzicky jsem toho měl opravdu dost. Na druhou stranu moje pocity zklamání a frustrace z toho, že jsem opět nemohl dokončit, byly opravdu velké a to přesto, že jsem věděl, že víc udělat prostě nešlo.
BB: Jak vypadá příprava na takový závod?
Dan: Z mého hlediska je to především běhání, a potom několik málo specifik týkajících se konkrétně tohoto závodu jako logistika občerstvení a vůbec celého suportu na trati.
BB: Jaké to bylo na trati? Je pravda, že na podobných závodech jde ve finále mnohem víc o hlavu než o nohy?
Dan: Pro mě to bylo do 80 km vyčerpávající a těch posledních 26 už boj s vyčerpáním a s myšlenkami na to, že asi opět nedokončím. Je ovšem pravda, že hlava při ultramaratonu hraje velmi důležitou roli.
BB: Přišly nějaké krize? Co ti na ně pomohlo?
Dan: Mám pocit, že krize přišla někde na 30 km a skončila podpisem na protokolu o odstoupení ze závodu.
BB: A obligátní otázka: Kam to bude příště?
Dan: Nejbližší ultrazávod bude MS na 100 km ve Španělském Alcazaru 27. listopadu.
Kluci, děkujeme a všem ještě jednou moc blahopřejeme! Vaše výkony inspirují a motivují spousty z nás.