Petr Vabroušek opět posunul hranice toho, co může český vytrvalec dokázat. Odběhl totiž sedm maratonů na sedmi kontinentech během sedmi dní. A co více, umístil se v této sérii s názvem World Marathon Challange na vynikajícím druhém místě. Pro BezvaBĚH exkluzivně popisuje, jak závodní týden prožíval…
V první řadě gratuluji za celou redakci k úspěchu. Jak jsi se o této sérii maratonů dozvěděl, a bylo dlouhé rozhodování, jestli do toho jít?
Díky. O této sérii vím už dva roky a hned jsem věděl, že to je výzva, kterou bych rád jednou přijal. Takže rozhodování bylo velmi snadné. Byla jen otázka, zda a kdy se to vůbec podaří. V loňském roce to nevyšlo a nakonec padla volba na Marathon Des Sables. Letos konečně vyšla účast na WMC. Podobnými akcemi si obvykle zpestřuji triatlonovou sezónu jen jedenkrát ročně – vždy je to obrovský zásah do přípravy na letní sezónu a stojí mě to několik dlouhých triatlonů. Letos jsem tak musel oželet svůj oblíbený Israman a sám zatím nevím, kdy budu znovu dostatečně fit na kole i ve vodě.
Co bylo nejtěžší na přípravě? Bylo to s trochou nadsázky naběhat kilometry nebo sehnat finance?
Finance bych na podobnou akci asi nikdy dohromady nedal. I kdybych je měl, určitě bych je raději utratil za rodinné dovolené a ne za sportovní akci jen pro sebe. Jedinou šancí pro mne bylo pozvání od pořadatele na jeho náklady. WMC pořádá agentura Richarda Donovana, stejně jako maratony na obou pólech. A právě rekordní vítězství v jejich závodech mi nakonec přineslo vytoužené pozvání. Sportovat mě stále baví a tak naběhání kilometrů bylo velmi příjemnou změnou. Léta dělím trénink mezi tři triatlonové disciplíny a posilování. Teď jsem jen výrazně navýšil běžecký objem (150–180 km/týdně) a mírně posilování (ze 2 na 3 týdně) na úkor plaveckých a cyklistických tréninků. Ty se odehrávaly jen formou krátkých regeneračních tréninků vždy po ranním běhu. Celkově to byla vítaná změna a oživení.
Hned první maraton jsi doběhl druhý. Napověděl tento výsledek něco o ambicích v celkovém pořadí?
Určitě ano. K mému překvapení si všichni v popředí průběžného pořadí udrželi relativně vyrovnanou výkonnost po celý týden. Navzdory narůstající únavě, chybějícímu spánku i regeneraci, 65 hodinám strávených v letadle, časovému posunu i velkým klimatickým výkyvům. Snad jen celkově čtvrtý Kanaďan trochu zaspal první tři maratony a pak byl velmi nebezpečný v boji o medaile na posledních třech.
V dalších dnech jsi druhá místa opakoval. Kdy jsi začal věřit, že by to mohly být nakonec i stupně vítězů po sedmém maratonu?
Po čtvrtém závodě v Madridu. Navzdory těžké kopcovité trati a studenému větru jsem těsně odrazil útok společně běžícího Angličana s Francouzem a po prvních 4 maratonech jsem držel průměr 3:00 na maraton. Cítil jsem se neskutečně silný, byť už hodně zničený. Mimo úvodní Antarktidu bylo vše po betonu a to je povrch, po kterém v tréninku ani závodech prakticky nikdy neběhám. Motor jel vždy naplno, jen nohy hodně trpěly.
Přišel ale i závod, kde jsi měl obrovskou krizi. Jak nyní, s odstupem, vzpomínš na maraton v Makaréši?
Trošku jsem se toho obával, ale věřil jsem, že se to nestane. Díky krátkému přeletu z Madridu jsme stihli pět hodin v hotelu. V posteli jsem usnul velmi tvrdě a když mě budík probudil, byl jsem totálně nepoužitelný. Tělo si to vyložilo, že je konec dřiny a přepnulo se z katabolismu do anabolismu – začalo se opravovat. K mému překvapení pak odmítlo spolupracovat i v průběhu celého pátého maratonu a od soupeřů, které jsem do té doby držel za zády (Wigman, Charlebois i Hall) jsem dostal nakládačku. Čtyři dny budovaný náskok 16 minut na Wigmana se rozplynul a já se o minutu a půl propadl na třetí místo. Ještě jedno podobné zaváhání a vypadl bych i z bronzové pozice…
Naštěstí se v dalším maratonu podařilo nohy přimět opět ke spolupráci. Co pomohlo?
Zřejmě paradoxně další noc v letadle bez pořádného spánku. Tělo se přepnulo do survival módu. Hodně pomohlo i to, že se v Dubaji běželo po tartanu podobném povrchu, což mi umožnilo obout mé oblíbené pětiprsty a ulevit nohám od betonu. V průběhu závodu teplota navíc vystoupala až na 34°C a trpěli i mí soupeři. Od startu vyrazil dopředu Charlebois povzbuzený druhým místem z Marákeše a za ním jsme totálně na hraně viseli já, Wigman i Hall. Bylo jasné, že po závodě bude druhé místo patřit tomu, kdo tam vydrží déle. Na 11. km se konečně podařilo utrhnout Angličana a o dva kilometry později i Američana. Tou dobou už jsem byl zralý na totéž, ale utržení soupeřů mi vlilo novou sílu do žil. Nakonec jsem s Kanaďanem vydržel až do 38. km a na Wigmana naběhl osm minut – byl jsem o 6 minut zpět na druhé pozici, ale totálně rozsekaný.
Co rozhodlo v posledním závodě v Sydney?
Bylo jasné, že Wigman se pokusí těch 6 minut stánout a zaútočí hned od startu. Já jsem mohl zvolit taktiku, že se na něj pověsím do závětří a nechám ho dělat tempo a zkusím šetřit síly a vydržet tam. To také očekával. Rozhodl jsem se pro moment překvapení a následnou psychickou hru, byť hodně bolestivou a s riskantním výsledkem. Přesto, že tentokrát jsme běželi v noci, bylo 26°C a vysoká vlhkost, takže pocitová teplota se skoro vyrovnala té v Dubaji. Od startu jsem vyrazil hodně rychle a vytvořil jsem si asi 10 vteřinový náskok na prvním kilometru. Kdykoli jsem přestal slyšet Lukovy kroky, trochu jsem zvolnil (už jsem je za ten týden dobře rozlišil). Běžel jsem určitě nad své možnosti udržet to až do cíle, ale spoléhal jsem, že Luke na tom bude podobně. Jakmile jsem jej uslyšel za sebou, zase jsem nenápadně zrychlil. Tuto taktiku se mi podařilo udržet po celý maraton a v cíli mezi námi bylo jen 20 vteřin! Bolelo to hodně, ale psychicky jsem díky tomu byl po celou dobu lépe než soupeř. Přesto, že jsme běželi identické tempo, nikdy se nedostal do mého závětří nebo přede mne… Kanaďan doběhl jen o 2 minuty za námi a zůstal tak na bramborové příčce před Hallem.
Druhé místo je skvělé, ale ještě loni by tento čas stačil pohodlně na vítězství. Čím to bylo, že se letos běželo o tolik rychleji než vloni?
Sešla se mimořádná konkurence. Obzvlášť výkony vítěze Mike Wardiana (4× nejlepší ultramaratonec USA, držitel nejlepších časů na 6 Marathon Majors v jednom roce, první narušitel hegemonie Afričanů na Marathonu Des Sables, držitel mnoha světových rekordů…) byly naprosto neuvěřitelné. Myslím, že čas, který letos zaběhl, zůstane hodně let nepřekonán.
Porazil jsi i vynikajícího vytrvalce Ryana Halla, to se asi také nepodaří každý den, že?
To určitě ne. Ale doby, kdy zaběhl Boston Maraton za 2:04:58 a půlmaraton za 59:37, jsou už pár let pryč. Od té doby přibral a chvíli neběhal a jen posiloval. Sice se před tímto závodem k běhání vrátil, ale šlo vidět, že do někdejší formy mu hodně chybí. Na Antarktidě jsem jej předběhl až na metě půlmaratonu, v Marákeši mě porazil, v Dubaji s námi vydržel ve vražedném tempu do 13. km. V druhých polovinách maratonu mu ale obvykle došly síly a téměř zkolaboval v Sydney, kdy nakonec druhou polovinu odkráčel a jen těsně udržel celkové páté místo před šestým Norem.
Dala by se tato série co do náročnosti srovnat s nějakým tvým dosud absolvovaným triatlonem?
To určitě nedala. Jedině snad pokud by se jelo více Ironmanů ve dnech po sobě. Například Epic 5 na Havaji, kam se chystá Michal Šubrt a kde se jede pět Ironmanů na pěti ostrovech v pěti dnech. Jde tam ale spíše o dokončení těchto vzdáleností, než o ostrý souboj o minuty a výsledné pořadí.
Odhadneš, kolik hodin jsi během uplynulého týdne spal? A měl jsi s sebou při cestování také support, který by pomohl?
Spal jsem obvykle tak 3–4 hodiny mezi jídly v letadle, ale určitě nešlo o hluboký spánek. Pořád jsem vnímal, co se kolem děje i to, že jsem v letadle.
Žádný support jsem neměl – musel bych zaplatit plné startovné. Můj největší soupeř o stříbro měl s sebou vlastního trenéra (maséra, fyzioterapeuta) i reportéra z BBC, každodenní masáže a protahování jsme mu opravdu záviděli. Američani měli v každém městě (mimo Antarktidu) své příznivce, kteří s nimi i často běhali (to je povoleno). Já jsem na trati každého maratonu měl diváckou podporu od někoho z ČR (turisté nebo místní) – moc děkuji! Jediný kdo mi ale skutečně při závodě pomohl, byl Tomáš Haluza v Sydney. Po celý závod mi podával mé vlastní občerstvení (Isodrinx, Endurosnack), pro které bych jinak musel jako jindy uhnout z trati ke stolku, kde jsme si ho vždy připravili před startem. Taky se mnou odběhl posledních 6 km závodu v Sydney. Díky Tome!
Probíhala nějaká spolupráce se Slovákem Danielem Palkem? A co vlastně říkáš na jeho výkon?
Seděli jsme vedle sebe v letadle a při závodě jsme se navzájem povzbuzovali. Už z předešlých společných účastí na extrémních maratonech na pólech nebo na Sahaře jsem věděl, že je skvěle stavěný na extrémní zátěž a tady to jen znova potvrdil. Slabší den si vybral jen při vedru v Dubaji a nakonec udržel umístění v top 10 (9.).
Tvoji fanoušci si možná již několikrát říkali, že právě dokončený závod byl maximem, co zvládneš. A opakovaně jsi je přesvědčil, že se mýlí. Vyhlížíš už nyní nějakou další extrémní výzvu?
Výzev je samozřejmě ještě spousta. Manželka vždy z legrace říká, že až se bude konat maraton na měsíci, budu první přihlášený. A asi má pravdu – mých 80kg by tam nemuselo být až takovou nevýhodou… Zatím se tam ale neběhá a aktuálně zvažuji účast na Ultramanovi (3 dny: 10 km plavání + 176 km kolo, 277 km kolo, 84,4 km běh) v příštím roce. Nejdříve kvalifikaci na Floridě v únoru a pokud to klapne, tak Mistrovství světa na Havaji v listopadu…
