Petr Hrček je maratonský turista-cestovatel. Za maratony nejezdí jen po republice, ale mnohdy putuje z Čech skoro až na příslovečný až na konec světa tak jako jiní za vzácnými motýly. Jeho jméno není čtenářům Bezva Běhu neznámé, protože se o své zážitky s nimi občas podělí. Před pár týdny uběhl svůj jubilejní půltisící maraton a my máme proto pět set pádných důvodů položit mu pár otázek.

Bezva Běh: Prozraď nám na úvod něco o sobě: Odkud jsi, co děláš, co tě baví kromě běhání, zda máš vedle běhu i nějaké další koníčky – a cokoliv dalšího, co jsi na sebe ochotný prozradit.

Pocházím od Frýdku – Místku, přesněji ze Sviadnova (pro znalce regionální historie – byl zde zabit zbojník Ondráš, pro literární fajnšmekry – /Petr Bezruč/ tehdy ještě Vladimír Vašek zde měl svoji životní lásku Dodu Bezručovou, pro motoristické nadšence – pochází odsud můj spolužák ze základky Olin Bražina, několikanásobný účastník Rallye Paříž – Dakar). Bude mi 56 let, nějak jsem se nestačil oženit, nejsou lidi! Jsem voják z povolání, v uniformě budu letos už 42 let – jasné znamení, že už bych měl skončit. Ze zálib se dá zmínit turistika (myslím ta „normální“), historie, občanská genealogie, country hudba… Pivo je taky záliba?

BB: V prvé řadě nám dovol ti pogratulovat k neuvěřitelnému pětistému dokončenému maratonu. Co tě vlastně k maratonu a běhání jako takovému přivedlo?

Asi nejsložitější otázka. Jako kluk z vesnice jsem byl samozřejmě pořád v pohybu, hrál se fotbal, jezdilo na kole, plavalo v Ostravici, dělaly výpravy do lesa, chodilo na hory. „Organizovaně“ jsem zkoušel házenou, atletiku, hasičský sport. Od střední školy mého pohybu ubývalo a později na útvaru se dbalo na všechno, jenom ne na fyzickou zdatnost. Pak přišel rok 89 a najednou přestalo platit heslo „tlustý lampasák – chlouba dělnické třídy“. Překvapivě se to týkalo i mě, měl jsem 85 kilo a požadované normy fyzické zdatnosti jsem neplnil ani náhodou. Tak jsem se začal víc hýbat a také víc přemýšlet o výživě. Vyústilo to v pravidelné běhání a v roce 92 v první závod – 15 km Počerady – Louny. Do konce roku jsem zvládl ještě 5 závodů a už jsem se vezl.

BB: Vzpomeneš si ještě na svůj první maraton?

No to je otázka! 26. 6. 1993, Maratón Praha, což byl předchůdce současného PIMu. Start někde ve Stromovce, cíl na Staromáku (asi). Vybavuju si, s jakou taktikou jsem závod rozběhl. Patnáctku nebo dvacítku jsem běhával tempem pod čtyři minuty, tak jsem si myslel, že to půjde i při maratónu. Šlo, zpočátku. Posledních deset kilometrů jsem myslel, že umřu. Výsledný čas 3:20 a nekompromisní rozhodnutí – už nikdy!

BB: Jak se vlastně zrodila myšlenka maratonské turistiky?

To se asi neplánuje. Chtěl jsem běhat, chtěl jsem cestovat, tak se to nabízelo samo. Nejdříve jsem nevěděl, jak na to, takže jsem využíval zájezdů s Pavlem Frčkem nebo Ivanou Vidímovou anebo Slávkou Ročňákovou, první zahraniční (Slovensko za zahraničí nepočítám) závody byly v Rakousku, první maratón ve Švýcarsku v roce 2002.

BB: Kam nejdál tě běhání zavedlo?

Nejdále a nejjižněji do Keni, nejseverněji a nejzápadněji na Island, nejvýchodněji a nejníže do Jordánska, nejvýše do Lichtenštejnska.

BB: Běháš i jiné vzdálenosti, než jen maratony? A máš raději asfalt nebo terén?

Posledních 10 let běhám pouze maratóny, poslední kratší závod byl půlmaratón PIM v roce 2006. Ale předtím jsem jich odběhal spoustu, od opravdu krátkých v Praze, kde jich od března do listopadu běhají v nejrůznějších parcích kvanta, až po dvacítky (Praha – Brandýs, Krušovice, Lidice), půlmaratóny (Bakov, Nové Veselí), pětadvacítky (Žebrák, Mnichovo Hradiště) nebo třicítku (Rakovník). Co se týče povrchu, preferuju pevný povrch.

BB: Jaký závod byl pro tebe nejzvláštnější a čím?

Myslím, že nejzvláštnější byl maratón v keňském Nairobi. V Africe jsem nikdy předtím neběžel a tak jiné bylo úplně všechno. Závod sice měřil 42 kilometrů, měl normální start a cíl, občerstvovačky byly, kde měly být, ale na druhou stranu jsme byli jako běloši spíše rarita, nad stromy u startu nekroužili holubi, ale mrchožraví čápi marabu a nikde jinde jsem nezažil tolik vojáků s automatickými puškami kolem trati (ovšem jenom do mety půlmaratónu, na Mombasa Road po nás neštěkl ani pes). A to vlastní závod byl jenom nepatrná část zážitků. Ty se hrnuly od příletu (bez zavazadel), přes ubytování u kamaráda (a kamarádky), šílené město, úžasné lidi, nejrůznější návštěvy (třeba vím, jak se dělá ugali) až po den v národním parku a loučení poslední večer.

BB: Dokázal bys vybrat třeba tři nejkrásnější maratony, které jsi běžel?

Další otázka, na kterou nejde odpovědět. Myslím, že bych dokázal vyjmenovat ne tři, ale třicet maratónů, které byly z nějakého důvodu nejkrásnější, nejzajímavější, nejlepší…

• Berlín v roce 2003, kde fandilo snad milion diváků a kde Paul Tergat zaběhl světový rekord
• Paříž, nádherné město a další megamaratón
• Řím, start u Kolosea a trasa jako učebnice architektury a umění
• noční maratón ve švýcarském Biel/Bienne, kde nás místní ve vesničkách nad městem povzbuzovali i ve dvě v noci
• Gletschermarathon v rakouském Imstu se startem o 1000 metrů výš než cíl a trasou mezi velehorami
• předvánoční Siebengebirgsma­rathon v německém Bad Honnef se startem na koňském závodišti a jedním zasněženým okruhem v lese a kopcích
• večerní maratón v Lucemburku (s katedrálou, kde leží náš král Jan)
• Plitvická jezera
• Dead Sea Marathon v Jordánsku (nikde jinde nemůžete při závodě míjet značku, upozorňující že se dostáváte pod úroveň mořské hladiny)
• Reykjavík, odlišný od všeho, co jsem kdy viděl
• estonský Tallinn s trasou nádherným historickým centrem, ale také kolem moře
• irský Dublin se spoustou muziky
• nejklasičtější maratón, jaký může být: z Marathonu do Atén
• Malta, kde se běží přes celý ostrov z bývalého hlavního města do současného a kde hrady vypadají přesně jako ve filmech o křižácích
• španělská (vlastně katalánská) Barcelona, ideální termín pro útěk ze zimy do začínajícího jara, spousta památek (nejenom Gaudího stavby, ale i Bárrio Gótico nebo Güellův park) a turisticky perfektní město
• no a nejde zapomenout na maratón v Istanbulu. Trasa na dvou kontinentech, běh po mostě přes Bospor. Ohromná spousta památek (Modrá mešita je pro mě jedna z nejkrásnějších staveb na světě), ne o všech se píše v průvodcích – třeba několik linií hradeb kolem města. Přátelští a vstřícní lidé jako málokde. No a jídlo!
• maratóny v Polsku. Od všeho něco – historie v Krakově nebo Varšavě, příroda v oblasti Mazurských jezer, pohoda v Ostrově Velkopolském, památky v Toruni nebo Lodži, akce kousek od našich hranic v Tychách, Opole, Rybniku, Katovicích. A všude vzorná organizace a spousta běžců.
• na Slovensko by každý maratónec měl povinně zajet první říjnovou neděli do Košic. Nejstarší trvale pořádaný maratón v Evropě a druhý na světě, Dokonale zvládnutý a s diváckou podporou, jakou nemá žádný jiný.
• u nás jednička PIM – velký maratón, velké šou, velké výkony. Ale také malé parádní akce – Mělník, Rychnov nebo Kroměříž.
• ale nejlepší jsou stejně akce, kde se sejdou podobně naladění lidé, kde se po závodě posedí a neprchá hned domů. V tom jsou na špici maratóny na Furči, které pořádá Zdeno Bohuněk, hamburgy v Žilině nebo (kdysi) Chodba v Prievidzi. No a samozřejmě Borák nebo zimní Třebovice. V zahraničí jednoznačně Sielpia a Cross maraton przes Pieklo do Nieba.

BB: A co naopak ty nejméně povedené, kterým stojí za to se vyhnout?

• nepovedené české maratóny (a že jich také pár je) raději vynechám, nechci kajsik dostat přes pysk
• podivné místo pro maratóny je obecně Balkán. Slovinsko ale za Balkán počítat nejde, to je střední Evropa. Chorvatsko je také v pohodě. Podgorica je jenom jiná, ale maratónu se nic vytknout nedá. Bukurešť je nezajímavá, ale maratón je perfektní a hlavně je veden po širokých bulvárech. Bělehrad, to už je docela problém, extrémně znečištěný vzduch a maratón nic moc. No a na konci je bulharská Sofia, chudé ušmudlané město a tomu odpovídající maratón – několik nudných okruhů a v cíli ani flaška vody, o medaili nemluvě.
• na konci pomyslného žebříčku maratónské turistiky je s přehledem ruský Petrohrad. Zápory začínají vyřizováním víz, pokračují zmatky na letišti a buzerací úředníků a neskutečně předraženým ubytováním (za pajzl v ubohé kvalitě jsem zaplatil jako v civilizovaném světě za luxusní hotel i se slečnou). Turista je tady něco lovná zvěř, je třeba ho obrat za každou cenu, dvojí taxy pro místní a cizince jsou samozřejmostí. Závod tomuto bordelu přesně odpovídá. Přihlašování sice bylo elektronicky, ale ve startovní listině dlouhou dobu figurovali závodníci z aktuálního i minulého roku. Když jsme se před startem pídili po nějaké úschovně, ukázali nám stan s tím, že si tam věci dát můžeme, ale že to nebude nikdo hlídat! Z vlastního běhu si pamatuju akorát několik kilometrů po Něvském prospektu. Dopravu tam omezili, ovšem s výjimkou autobusů, takže většinou se běželo v oblaku černého dýmu z jejich výfuků. Už jenom k smíchu bylo značení kilometrů (kilometrovníky tvořili nějací zoufalci oblečení do vest s příslušným číslem kilometru) nebo občerstvení v cíli (kousek chleba a půl nožičky párku, domorodí běžci samozřejmě vrněli blahem).

BB: Máš nějakou srdeční záležitost, kam se pravidelně vracíš a je nějaký závod, který by sis rád zopakoval?

V Česku a Slovensku je jich plno – PIM, Mělník, Rychnov, Košice, Sosnová, Bratislava, Žilina, Kladno, Ostrava, Jirkov, Rajec … A další mi už zrušili – Podolínec, Trnava, Liptovský Mikuláš … Ale ty se asi ptáš na zahraničí. Třeba s Petrem Kuchařem jsme 6 krát byli v německém Bad Honnefu, na to se moc hezky vzpomíná. Nebo třikrát v Kandelu (zase Německo) – ideální maratón pro osobní rekordy. Nebo 4krát v rakouském Imstu. V Polsku jsem pravidelně (8×) jezdil do Ostrova Velkopolského, tak by podle mě měl vypadat maratón (koleźenski – to je přesné vyjádření charakteru tohoto závodu). Už se také po letech obnovil Maraton Jurada na Mazurských jezerech, kde jsem kdysi třikrát byl.

Výjimečný je pro mě Europamarathon v Görlitz, kam letos pojedu pošesté. Na německé poměry je to vlastně miniaturní maratón (bývá tam okolo dvou set maratónců). Mimo maratón jsou tam ale i další běhy, jsou tam vozíčkáři, inlajnisté a nevím co ještě. A to všechno je dokonale zorganizované, starty jsou po několika minutách, nikdo se nikomu neplete, všechno jde s úsměvem. Jako bonus je, že se běží přes hranice do Polska a zpátky. Po závodě se skoro všichni vrátí na Elisabethstraße, kde probíhá vyhlašování výsledků a kde se v poklidu u stolů pod stromy sedí, popíjí místní pivo a pojídají buřty, prostě taková místní slavnost. A hlavně, Görlitz je krásné historické město, kde jsou hned dva pivovary!

V téhle kategorii maratónů je ale na prvním místě Edinburgh. Byl jsem tam už čtyřikrát, ale pořád se Skotska nemůžu nabažit. Fascinuje mě, jak můžou fungovat obyčejné záležitosti. Lístek na autobus z letiště do města si můžu koupit předem přes internet, vlaky jezdí na minutu přesně, nepřiletí se mnou kufr – žádný problém, do rána ho z letiště přivezou na hotel. Podobně maratón – nenapadá mě jiný, kde startovní číslo přijde domů poštou. První tři roky jsem trávil s neteří a jejími dětmi, projeli jsme kus země, včetně Shetlandských ostrovů. Poslední rok jsem trávil sám, objel jsem další památky, poznal další kus Edinburghu a hlavně mohl zkoumat zdejší pivní kulturu. Zdejší puby, to je fantazie. A pokud si někdo libuje v cizokrajných jídlech, tak tady má nepřeberně možností – vaří tu nejenom Indové a Číňané, ale také Nepálci, Malajci nebo Japonci, samozřejmě není problém dát si flák hovězího (Angus Aberdeen!) neho fish and chips. Jediná vada na kráse jsou zdejší ceny, na naše poměry je to opravdu bohatá a drahá země.

BB: Chybí ti nějaký maratonský skalp, který bys rád přidal do sbírky?

Určitě chci procestovat zbývající evropské země, kde jsem ještě neběžel – Makedonie (tam jsem sice předloni byl, jenže den před maratónem se střílelo a tak byl závod z důvodu státního smutku zrušen), Moldávie, Ukrajina, Bosna, Gruzie, Bělorusko (pokud najdu odvahu). Země, která mě fascinuje je Izrael a hlavně pak maratón v Jeruzalémě. A akce, která asi zůstane jenom v rovině snů je St Catherine´s ma­rathon na Sinaji (vlastně nevím, jestli se ještě tento maratón běhá a vlastně jestli vůbec ještě existuje Klášter svaté Kateřiny, který tento maratón pořádal). (Klášter rozhodně stojí! Pozn. red.)

BB: Prozradíme, že máš tvůj nejrychlejší maratonský čas 3:05:43, což už je velice slušný výsledek – nemáš ambice prolomit onu magickou tříhodinovou hranici?

To musím opravit, ten čas 3:05 je z Kravař, které byly o více než dva a půl kilometrů kratší, můj osobák je tedy z roku 2003 z Ostravy (tehdy se ještě běhalo v Bělském lese) a má hodnotu 3:12:03. Čas pod tři hodiny je pro mě nereálný.

BB: Kolik maratonů za rok stihneš? Trénuješ mezi nimi nějak nebo jsou ti závody samy tréninkem? Zvládáš nějak regenerovat?

Nejvíce jsem stihl v roce 2007, bylo jich 47. Od roku 2006 jsem běhával minimálně 37 maratónů, výjimkou byl loňský rok, kdy jsem byl zraněný a dal jsem pouhých 16. Mezi jednotlivými maratóny samozřejmě běhám (trénink jsem tomu neříkal nikdy), v loňském roce jsem přidal plavání (jako kompenzační cvičení v rámci léčby, ale pokračuju v tom i teď). Párkrát v roce se dostanu do sauny, ale hlavní regenerací je pro mě jednou týdně masáž (12 let u jedné masérky, to už je na vyznamenání!)

BB: Co nejzvláštnějšího se ti na běžeckých cestách přihodilo?

Zvláštních zážitků jsou spousty. Často je to spojeno s cestováním. Před cestou do Srbska začala soptit sopka na Islandu a nad Evropou byl zastaven letový provoz, do Bělehradu jsem musel autobusem. Podobně před jednou z cest do Edinburghu začalo hořet na letišti v Londýně, kde jsem měl mít mezipřistání, letadlo a tak byl zrušen můj let, letěl jsem až následující den a dorazil jsem na místo až večer před závodem. A opačně, když jsem byl na Islandu, zase začala soptit nějaká sopka a hrozilo, že se z ostrova nedostanu. Do zvláštních zážitků při cestování se dá zařadit i jízda taxíkem – v Rumunsku se mnou zahráli parádní divadlo a já za cestu z letiště zaplatil skoro sto euro. Zábavnější bylo, když jsem byl poprvé v zemi, kde se jezdí vlevo (konkrétně na Maltě) a při nastupování mě řidič musel decentně upozornit, že řídit bude on.

Hezké zážitky bývají s jídlem a pitím. Od takových, kdy nevím, co mám vlastně na talíři a jak (a jestli vůbec) se to jí, až po takové, kdy se seznámím se zajímavými lidmi (jako třeba v Chorvatsku, když jsem ve své oblíbené konobě dával po několika sklenkách vína dvojici německých turistů školení v rozdílech mezi jednotlivými slovanskými jazyky a to německy umím tak akorát pozdravit!). V tomto ohledu je ale nejzvláštnější poznatek ze stolování v Keni, kdy jsem musel jíst rukama – napoprvé jsem se cítil divně, ale pak už jsem si pojídání „ňama čomy“ neuměl ani jinak představit.

BB: Skladuješ někde medaile? Musíš jich mít už pořádnou hromadu.

Ano, visí mi na zdi. Foto přikládám (aspoň doufám!).

BB: Máš nějaké DNF?

Ano, vzdal jsem dvakrát. Poprvé jsem to zabalil v roce 2010 v Třebovicích, kdy na trati byl skoro souvislý led, tak jsem se po prvním kole sebral a šel domů. Podruhé to byl opačný extrém, v Plzni na Zátopkovi, kdy se začíná odpoledne, bylo na startu snad 35 stupňů, tam jsem šel na pivo už po deseti kilometrech.

BB: Vedeš si nějaký maratonský deníček? V tom obrovském počtu se ti přeci závody už musí slévat anebo si je dokážeš všechny vybavit?

„Maratónský deníček“ zrovna ne, ale spíše různé statistiky a poznámky. Samozřejmě všechny maratóny si vybavit nedokážu, spíše hromady zážitků z nich (hlavně u piva s podobně postiženými kamarády).

BB: Kterým závodem se chystáš otevřít další stovku?

Už jsem začal, v garážích v Českých Budějovicích. Prostředím je to vlastně další maratónská zvláštnost. K takovým se dá přidat maratón na chodbě (Prievidza, délka okruhu 135 metrů!), na střeše (obchodního centra v Ústí nad Labem), na atletické dráze s umělým povrchem (Plzeň), v hale (v Jablonci nebo v německém Senftenbergu) nebo v tunelu (v Hamburgu).

BB: Kdyby se tě někdo zeptal, kde má běžet svůj první maraton, kam bys ho poslal a kam určitě ne?

Tuhle diskuzi jsem už několikrát vedl, myslím, že jsme se nikdy jednoznačně neshodli. Myslím, že vzít do úvahy by se měly následující záležitosti:

• neběžet v zahraničí, myslím, že nervů kolem prvního maratónu je i tak dost, proč si přidělávat další starosti,
• neběžet víceokruhový maratón, takové Kladno je sice dokonalé, ale neumím si představit, že bych se při mém prvním maratónu dokázal překonat a odolal pokušení to po pátém nebo šestém kole zabalit,
• neběžet maratón s výrazně náročným profilem, Rychnov považuju za nejkrásnější maratón u nás, ale výběh ke Kovárně bych si nechal na jiný než první maratón,
• neběžet maratón s účastí třeba 50 lidí, bývá deprimující nevidět nikoho kilometry před sebou,
• neběžet maratón, kde nejsou stoprocentně jisté všechny občerstvovačky, Sváťa Lugr má vytyčenou nádhernou trasu Kokořínským údolím, ale když v jarním hicu je najednou občerstvení ne po pěti, ale po osmi kilometrech, je to problém,
• našly by se další věci, kterým by se asi měl prvomaratónec vyhnout (počasí – sněhová vánice nebo naopak třicetistupňové vedro také nejsou optimální volba, silniční provoz – v Rajci je to někdy o život)
• takže moje doporučení – PIM!

BB: Moc děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdraví a sil do další pětistovky!

Přečtěte si také příběhy z některých zahraničních maratonů Petra Hrčka