Ráno se probouzím odpočatý a s ulehčením zjišťuji, že i zraněná noha neodporuje mému dnešnímu cíli, zaběhnout první desítku po 33 letech.

Ráno odjíždíme v plné sestavě do Prusinovic, dvanáctiletý Miky a já závodit a nejmladší Damínek a moje úžasná a trpělivá partnerka povzbuzovat a eventuelně foukat na bolístky. Na místo konání Rohálovské desítky dorážíme s dostatečným předstihem, proto nás nijak výrazně neohrozí, že místa prezence dětí a dospělých jsou od sebe poměrně dost vzdálená.
Ani se nenadějeme a je tu start závodu na 800 metrů pro mladší žáky. Hned po startu závodník před Mikym klopýtne a po hromadné kolizi jeden běžec padá. Samozřejmě Miky. Sen o bedně se mu rozplynul hned po startu, přesto bojuje a postupně předbíhá jednoho závodníka za druhým. Nakonec to stačí alespoň na desítku.
Postupně si vybírám místo pro start hlavního závodu. Běh už nevnímám jako boj o přežití jako první závod v Kyjově, ale snahu o co nejlepší čas, samozřejmě v rámci mých současných možností. Proto volím místo vzadu startovního pole, ale už ne v poslední řadě jako v Kyjově. Ozývá se výstřel a já se pomalu prodírám mezi pomalejšími běžci, abych mohl nasadit své strojové želví tempo.
Závod začíná malým a pokračuje velkým okruhem obcí. Znamená to, že okolo mého tříčlenného fan klubu budu probíhat dvakrát. To mě nutí zrychlit tempo a hlavně před sebou nenechat moc velkou mezeru, abych před mými miláčky zachoval dekórum. První kopec na třetím kilometru mě opět ubezpečí o tom, že v kopcích rozhodně ztrácet nebudu. Při seběhu mám v hlavě, tak, teď jsem si odpočinul a na rovině začínám čerstvý. Poprvé v životě zažívám pocit, kdy potkávám běžce v protisměru. Neznalému věci mi probíhá hlavou, už jsme skoro v Tučapech, tak ta ztráta nebude zase tak propastná. Při vběhnutí do obce očekávám obrátku, marně. Namísto ní trať zabočuje do strmého, táhlého a jak se nakonec přesvědčuji, smrtícího, nekonečného kopce. Už začínám chápat slova komentáře k závodu, proč budeme tuto část trati proklínat. Vždycky, když už to vypadá, že kopec bude končit, objeví se před očima mírná zatáčka a další pokračování. Někteří spolutrpící hobbíci, nasazují místo běhu chůzi. Já vím, že se nesmím zastavit, proto měním želví tempo za šnečí, ale běžím dál.
Místní kopec mne alespoň posunul o nějaké to místo dopředu, proto se pokouším dotáhnout na běžkyni přede mnou, což se mi na občerstvovací stanici daří. Řeším ve své nezkušenosti, jak se napít a přitom nezastavit, což se mi sice povedlo, na druhé straně si, ale rozhodím dech a lapám po kyslíku. Při výběhu z obce mne závodnice opět předbíhá. Nutí mne to přidat, určitě je příjemnější kochat se při běhu ztepilou postavou přede mnou než se dívat na silnici a přemýšlet kdy v místních kopcích bídně zahynu. Společně předbíháme jednoho staršího pána a potom druhého. Začínám si věřit, že na pitevně dnes neskončím. Tedy, alespoň do té chvíle než přijde na devátém kilometru zničující nekonečný kopec, umocněný silným protivětrem. Záhy ztrácím kontakt se závodnicí přede mnou a pohled na ni nahradí pohled na tričko staršího pána s nápisem Vytrvalostní sporty Olomouc, který už mne opět dostihl. Že to musí být dobrý oddíl zjišťuji až při pokusu, udržet se ho. Marně.
Teď už nemyslím na děti, ani na partnerku v cíli, mám pocit, že se motám na místě a v hlavě si opakuji celou modlitbu, Otče náš, jenž jsi na nebesích. Nepatrné stoupání v cílové rovince mi připadá jako výstup na Mont Everest. Pak už si nepamatuji nic, snad jen úpornou snahu zrychlit, povzbuzující hlasy diváků, hlas mého nejmladšího syna někde v dálce, časomíru s nějakým rozmazaným číslem, někoho, kdo mi sundává čip z nohy, bundu a obětí mé milující partnerky.
Až na videu vidím, jak se v cílové rovince motám, rozšifruji Damínkův hlas, že tatínek není poslední a zjišťuji, že to, co jsem považoval za sprint, byl spíš pohyblivý větrný mlýn. Jsem sice na doraz, ale nevýslovně šťastný s hlavou plnou plánů na další závody.