Absolvovali jste letošní Beskydskou sedmičku. A dokázali jste i v extrémním počasí dorazit až do cíle? Tak právě pro vás mohl být výzvou další beskydský ultra-trail 5 beskydských vrcholů, jehož už 15. ročník proběhl minulý víkend se základnou v nové sportovní hale v Raškovicích.
Základna závodu i trasa je každý rok jiná a její délka se pohybuje obvykle okolo 110–120 km. Závod , který pořádají křesťané z občanského sdružení ZIP je pojat ryze nekomerčně a není to žádná masovka. V pátek ve 22 hodin večer se na start postavilo „jen“ 214 odvážlivců ve 107 dvojčlenných týmech.
Hlavní specifikou 5 BV není jen to, že trať není značená, nenajdete na ní žádné občerstvovací stanice a hlavně ji dopředu nikdo nezná (samozřejmě s vyjímkou několika pořadatelů). Vlastní trasu mezi vrcholy si navíc každá dvojice volí sama, jen je v posledních letech omezena povinností využívat jen turistické značky, lesní stezky, cesty a silnice. V prvních ročnících závodu bylo dokonce zakázáno používání GPS navigací, ale vzhledem k nemožností kontroly bylo toto pravidlo zrušeno.
Přesto se i dnes najdou borci, kteří spoléhají jen na mapu, příp.kompas. S těch špičkových jsou to snad jen „věčně druzí“ Jan Kotyk s Mírou Seidlem (Malej a Velkej). Není divu, když Míra je zkušený orientační běžec a v minulosti i mistr Evropy ve 24 hodinovém orienťáku.
Letos se borci těsně před startem dozvěděli jen název nástupního bodu Kyčera 906 m – sedlo. Odtud je pořadatelé "nasměrovali k prvnímu vrcholu – pro změnu opět Kyčeru – tentokrát u Morávky. Tento nepříliš známý vrchol s výškou 834 m, ležící mimo turistické značku již představoval vzhledem ke tmě a místy hustému dešti pro některé z účastníků nelehký oříšek.
A právě Seidl s Kotykem se na něm přesně 2 hodiny po startu , tedy o půlnoci objevili jako první. Sedm minut po nich problikly na vrcholu čelovky Tomáše Petera s Aničkou Čajkovou (Beskydští nomádi). Oba jsou v této oblasti jako doma, vždyť pocházejí z nedalekého Pražma a navíc Anička tento podzim „šokuje“ neuvěřitelnou formou (v září historický nejlepší ženský čas na Beskydské sedmičce). V těsném závěsu za nima se objevují favorizovaní Tomášové – Štverák se Svobodou.
Další 14 minut pak ztrácejí dvojnásobní medailisté z B7 známí horolezci Kamil Bezděk s Markem Novotným (ti však poměrně brzo z pro mně zatím neznámých důvodů závod vzdávají). O páté místo se pak přetahují další dva velmi silné mix týmy – Eliška Kaniová (vedoucí závodníce ČSUT) s Milanem Mikuláškem a Veronika Tuhovčáková (další špičková trailistka a medailistka z M ČR) s Adamem Kajánkem.
Novinkou letošního ročníku bylo, že ne na každém vrcholu se závodnící dozvěděli název toho další, ale vzhledem k nutnosti odklonit účasníky z klidových zón v oblasti Ropice, resp. Malého Polomu byly použity tzv. korekční body. Například právě na 1. vrcholu jste jen získali informaci, že název toho druhého (Podgruň 710 m) je napsán za čelním sklem auta, zaparkovaného pod sjezdovkou v Řece. Podobnému účelu sloužila mezi 3.a 4. vrcholem (Kozubová a Bobek) nástěnka v autobusové zastávce Morávka – Úspolka.
Již v postupu mezi 2. a 3. KB se na první pozici dostávají Štverák se Svobodou , kteří v náledujícím průběhu závodu jen navyšovali svůj náskok, aby se v cíli po 14:04 hod. objevili s náskokem 55 minut před Kotykem se Seidlem. Třetí skončil Tomáš Peter s Aničkou Čajkovou, čtvrtá Eliška Kaniová s Milanem Mikuláškem , která si tímto výsledkem v podstatě již zajistila vítězství v letošním poháru ČSUT (Česko-slovenský ultra-trail).
Vítězný tým potřeboval ke zdolání trati 110,2 km s převýšením 3840 m. Většina ostatních týmů okolo 118 – 120 km.
Do cíle dorazilo celkem 43 týmů s plným počtem 5 vrcholů, ten poslední v neděli v 8 hodin ráno přesně v době uzávěrky, tedy po 34 hodinách od startu. Zvláštností tohoto závodu je i pravidlo, že i ti, kteří zvládnou třeba jen jeden vrchol, ale dokáží se „po svých“ vrátit na základnu, nejsou ve výsledkové listině uváděni jako DNF.
Již několik let se proslýchá, že právě tento ročník bude ročníkem posledním, takže nezbývá, než doufat, že pořadatelé opět najdou v sobě dostatek síly a chuti k dalšímu pokračování.
Foto Lukáše Podoláka z prvního vrcholu ZDE