Velikonoční svátky a běžecké závody. To jde k sobě a bezesporu toho hodně běžců využije. Možností je celkem dost. I počasí už se zlepšilo, tak proč někam nevyrazit. A my jeli pro body do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje do Náměšti na Hané.
Sice bylo dopoledne u nás docela hezky, ale tam už foukal nepříjemný a hlavně studený vítr, který nám dal sakra rychle zapomenout na to, že by snad konečně mohlo přijít jaro.
Pavel Dvořák musel o vítězství perně bojovat
Po prvních kilometrech závodu se vytvořila na čela poměrně vyrovnaná dvojice běžců, kde to chvílemi i vypadalo, že Pavel Dvořák /Biatlon Prostějov – 36:25/ místy tahá dokonce za kratší konec. Tak výborně běžel Jiří Kubíček ze Zlína /36:46/. Až v posledním kopečku před cílem Pavel nastoupil a dokázal si vybojovat první místo.
Třetí pak doběhl opět po boji až v cílové rovince Stanislav Krajča /Liga 100 Olomouc – 37:05/, když udolal svého oddílového kolegu Zdeňka Krejčího /37:16/.
Lenka Hrabovská si jen kvalitně zatrénovala
Mezi ženami bylo hned po startu poměrně jasno, kdo vyhraje. Lenka Hrabovská /AK Drnovice – 44:33/ se usadila na prvním místě a v podstatě v tréninkovém tempu si doběhla pro vítězství.
Překvapivě dobře se za ní držela až do cíle na druhém místě půlkařka Kristýna Košáková /Atletika Uničov – 36:51/.
Třetí pak doběhla další členka AK Drnovice Zuzana Hubáčková /48:08/, která v polovině závodu utekla čtvrté Marii Hynštové též z AK Drnovice /49:20/.
Karel Pikal je neúnavný organizátor
Za ty roky, co Karel Pikal pořádá běžecké závody, ke kterým později přidal i cyklistické a triatlonové akce, jsou to již stovky závodních příležitostí pro borce na Moravě a je nutné říct, že se tam schází vždy ta správná sportovní parta, kde je pokaždé veselo. A to je určitě tou největší odměnou pro Karla, protože on se mezi svými kamarády cítí velmi dobře a nesmírně ho potěší, když se na jeho akce přijedou proběhnout.
A Náměšťská desítka se běží již po čtrnácté. To je neuvěřitelné, jak ty roky letí. Poprvé jsem tam byl tuším na čtvrtém ročníku. Nebo tak nějak. Tady přesně vidím, jak rychle stárneme. Ale právě na takových akcích člověk zase pořádně omládne, tak jen houšť a větší kapky.
Náměšťská desítka není žádná rychlá trasa. Běží se v poměrně kopcovitém terénu z Náměšti do sousední obce Cakov, kde se otočíte po návsi a vracíte se zpět. A pokud fouká vítr, je to místy pořádně znát. Ale to je jedno, běžci si s tím vším umí poradit. Nejsou to žádné padavky.
Jak viděli závod ti nejrychlejší
Již od začátku u prezentace bylo vidět, že se do Náměšti sjeli všichni spíš pobavit, než si dělat hlavu z nějakého výkonu. Také to tam tak vypadalo. Sranda až na půdu.
Ať už Ondra Němec řešil, jak Špacír zadávil slepici sousedovi, což je ovšem Ondrův jezevčík, aby nedošlo k mýlce, nebo další borci probírali, co se kdy a kde událo, co stálo za pořádný důvod k pobavení. Tak v tom hlaholu trochu i zaniklo, co si kdo myslel o závodu. Přesto jsem i tak vydoloval pár informací od těch nejlepších běžců z pátečního odpoledne.
„Musel jsem dnes máknout až skoro do mrtva.“ Přiznal se mi hned za cílem Pavel Dvořák. „Vlastně jsem to rozhodl až v posledním kopci před cílem,“ sotva dýchaje mi popisoval, kde se rozhodl naposledy nastoupit.
„Snažil jsem se na trati utéct,“ kroutil hlavou nad závěrem Pavla Jirka Kubíček. „Jenže proti tomu větru z kopce dolů se to prostě nedalo. A pak už jsem na finiš neměl sílu.“
„Ti první mi v každém závodě utečou a pak se mi je nepodaří už dotáhnout,“ přemýšlel po závodě o tom, co se dělo na trati Standa Krajča. „Zajímalo by mě, jestli bych to vydržel, kdybych šel od začátku s nimi. Asi ne,“ uzavřel debatu pokrčením ramen.
„Dnes mi proti tomu větru chlapi hodně pomohli,“ smála se Lenka Hrabovská. „Dokonce na mě na kopci i počkali. Měla jsem parádní doprovod až do cíle.“ A taky pak spěchala všem parťákům z trati poděkovat.
„Já běhám na dráze osmistovku,“ řekla mi na dotaz, kde se tu bere, Kristýna Košáková. „Měla jsem podle plánu jít takový trénink, tak jsem si zajela odběhnout to v závodě.“
„Nahoru do těch kopců mi bylo vedro,“ kroutila hlavou Zuzana Hubáčková. „A dolů jsem pro proti tomu větru zase mrzla.“
No, jak je vidět, jaro prostě nikde. Nějak se někde zapomnělo kdesi na jihu a už se mu k nám nechce. Už za ty roky tak zlenivělo, že sem pak chodí až léto a vedro. Musíme si na to zvyknout. Asi už líp nebude. A právě s takovou partou správných lidí na závodech se tohle všechno, co na nás chystá od člověka zdevastovaná příroda, lépe překonává. Snad se to ještě změní.