Letošní Transmoravský Masochistický terénní běh přilákal na start 8 odvážlivců z 9 původně přihlášených. Relativně chladné počasí vytvořilo pro absolvování tohoto nejtěžšího non stop závodu konaného na našem území poměrně dobré podmínky. Nakonec jej ale dokončili jen 4 borci v čele s Danem Orálkem, kterému se podařilo výhodu chladného počasí zúročit do nového traťového rekordu 15:35:56.

Na dalších místech doběhli Radek Dočkal (22:48:07), Jeno Horvath (23:38:48), Pavlína Procházková (27:13:31). Ostatní svoje snažení ukončili dříve na některé z občerstvovacích stanic, všichni ale překonali alespoň poloviční trať, tedy 50 mil.

Předchozí obavy o teplotu vzduchu v době startu byly zcela rozptýleny sdělením, že teplota je 16,5 °C (nutno podotknout, že v přechozích dnech došlo k prudkému ochlazení skoro o 20 °C oproti předchozím tropickým dnům). To je přece ideální teplota pro ultramaraton.

Dilema, v čem vystartovat, tak měli jednoznačně vyřešené v podstatě všichni. Většina si oblékla trenýrky a tričko, někteří si na začátek ještě navlékli tričko s dlouhými rukávy, ženy vystartovaly v dlouhých kalhotách a s bundami. Při takto dlouhém závodě je přece jen potřeba počítat se změnami počasí, na druhé straně zbytečně s sebou vláčet nadbytečný oděv také není praktické.

Ve 2:00 hodin ráno tedy vyrazila do tmy skupina šílených běžců (Poco Loco Run znamená poněkud šílený běh) za doprovodu doprovodných vozidel pořadatelů. Od počátku se všichni drželi pohromadě, což znamenalo, že ti pomalejší na počátku drželi tempo blízké 6 minutám na kilometr, což pro ně sice bylo tempo trvale neudržitelné, ale jinak dobře snesitelné, zatímco pro běžce na špici šlo o tempo mírně „zadržené“.

Po chvíli Dan Orálek odkládá tričko s dlouhými rukávy. Při úpravách svého dresu na chvíli věnoval menší pozornost povrchu po kterém běžel, škobrtl o nerovnost a po neúspěšném pokusu tuto ztrátu rovnováhy vyrovnat upadl na zem s hlasitým výkřikem. Odneslo to koleno a kotník. Po chvilce však opět vstal a pomalu se rozcházel a rozbíhal, nejprve úplně vzadu startovního pole, pak ve skupince „pomalých“ běžců, zatímco před námi se odpoutala na vzdálenost asi 100 metrů dvojice Jiří Bezrouk a Radek Dočkal a postupně náskok prodlužovala. Po asi 10 minutách však tempo mírně zvýšil, a tak netrvalo dlouho, a vedoucí dvojici dohnal.

První úsek k občerstvovací stanici v Lysicích měří 22,5 km a dalo by se říct, že tato část je nejlehčí z celého závodu, běží-li se směrem do Lysic, je to totiž většinou z kopce. Lze si asi přitom představit, jak těžkým bude tento úsek při cestě zpět. Ale nyní se běží v pohodě, za tmy protkané kužely světla z čelovek běžců a reflektorů doprovodných vozidel. Snad nikdo z běžců v tomto úseku nepociťoval potřebu pít.

Do Lysic tedy vběhla nejprve vedoucí trojice Orálek, Bezrouk, Dočkal, pak běžkyně Pavlína Procházková a Andrea Folprechtová v doprovodu Maďara Jena Horvatha následovaného Štefanem Krčem, závodní pole jsem uzavíral já poté, co jsem se zdržel vykonáním potřeby v příkopě, v čase 2:20.

Po nějaké chvíli jsem dohnal Štefana Krče v lesíku u Perné. V tu dobu se již čelovka zdála zbytečná a jen jsem se podivoval tomu, že před lety na TMMTR v tomto malém lesíku zabloudilo několik běžců, když jim značení nějak uniklo z dohledu. Chviličku běžíme spolu, ale pak mě Štefan posílá dopředu, takže se mu při výběhu na Oboru ztrácím z jeho dohledu, abych při výběhu z Doubravice na Holešín a k Petrovicím dohnal Andreu Folprechtovou. Je to běžkyně, která na poli ultramaratonu sbírá zkušenosti a objevuje jeho tajuplný svět.

Spolu běžíme do Pustého žlebu, vybíháme (částečně v chůzi) na náhorní plošinu nad ním, v Ostrově u Macochy sbíháme k jeskyni Balcarka, když po chvíli mě Andrea posílá dopředu, potřebuje si dát do pořádku tuhnoucí stehno. V Krasové se potkáváme s Pavlínou Procházkovou. Odtud běžíme spolu do Jedovnic i do Račic krásným, ale zrádným Rakoveckým údolím. Trasa je tentokrát vedena odlišně oproti předešlým ročníkům. Takže jsme zde ušetřeni bažin a neprostupných pralesních úseků.

O to více je zde ale střídajících se stoupání a klesání, i když samozřejmě celkový trend je zde klesající, protože sledujeme tok potoka Rakovec tekoucího z Jedovnic do Račic. V posledním úseku v prudkém stoupání mě Pavlína posílá dopředu, a tak dál směřuji sám, když se mi občas vepředu na obzoru mihne postava v bílém tričku – Jeno Horvath. Na otočce v Lulči potkávám jak Jena, tak Radka Dočkala, jak si zde dopřávají zaslouženou regeneraci.

Po letmém občerstvení pokračuji dál, alespoň chvíli před nimi. O obtížnosti tohoto závodu svědčí nejen jeho délka 100 mil neboli 161 km, ale také místy náročný terén a celkové převýšení. Podle mých dřívějších odhadů získaných z generalizované internetové mapy to bylo přes 2400 m, ale podle Garminu Dana Orálka to dělá 3200 m! Patrně opravdu přibyla stoupání a klesání v Rakoveckém údolí, když se nyní trasa vede více po jeho úbočí než po údolnici poblíž potoka.

Náročnost tohoto závodu je ještě umocněna poměrně přísnými pravidly závodu. Vzdálenosti mezi občerstvovacími stanicemi činí většinou 15,5 km (v jednom úseku je to 12 km, z Olešnice do Lysic ale zase 22,5 km). Mezi občerstvovacími stanicemi není povolen doprovod (výjimkou je běh za tmy v úseku mezi Lysicemi a Olešnicí) a není povoleno podání občerstvení jinou osobou mimo občerstvovací stanice.

Znamená to dobře si rozvrhnout a promyslet stravování, tedy především zajištění tekutin po celou dobu závodu. Limit pro doběhnutí je 30 hodin. Je to málo nebo zbytečně moc? Vezmeme-li úvahu, že se startuje ve 2:00 v noci, limit 30 hodin vyprší v 8:00 ráno. Představa, že se někdy mezi půlnocí a ránem plahočíte někde po lesích a tmavých cestách, je až děsivá.

První, kdo se rozhodl závod „zabalit“, byl Štefan Krč. O svém zápolení poznamenává: „Zabalil jsem to na obrátce v Lulči. Přitom se mi běželo dobře. Běžel jsem hodně pomalu, ale v pohodě. Bohužel na konci lesa asi 10 km před otočkou jsem si zvrtnul kotník, a pak už opakovaně na každém druhém kroku. Trochu jsem to sice na silnici rozběhal, ale bolelo to dost. Kdyby se běželo po silnici, tak bych to ještě možná zkusil, ale v terénu jsem to už neměl šanci doběhnout.“ A tak má tentokráte „jenom“ půlku – 80,5 km.

Dalším, kdo závod předčasně ukončil v Račicích na 96 km, byl Jiří Bezrouk. A dalším na řadě jsem byl já. Ale dlouho jsem to ještě nevěděl. Cesta z Lulče do Račic byla sice náročná (dlouhé táhlé stoupání), ale v podstatě v pohodě. Přestalo mě bolet to, co mě až do té doby občas bolelo. Snad to bylo i díky slunci, které občas vysvitlo a pomohlo trochu prohřát zkřehlá kolena a stehenní svaly. Z Račic jsem vyběhl vstříc Rakoveckému údolí.

Opět se zatáhlo, začalo mírně poprchávat. Běželo se dobře. Až po chvíli se mrholení měnilo v houstnoucí déšť, teplota klesala a k tomu se přidával vítr. Tuhnul jsem a zpomaloval díky krátícímu se kroku, kdy člověk musí pro každý krok překonávat odpor svých vlastních ztuhlých svalů. A tak jsem to v Jedovnicích na 111,5 km ukončil.

Další osobou, která závod ukončila v Jedovnicích na 111,5 km, byla o něco později i Andrea Folprechtová. Zato Pavlína, Jeno a Radek zarputile pokračovali za večera i v noční tmě až do do cíle.

Letošním TMMTR tedy v ČR skončila dvojice ultramaratonských závodů zařazených pod hlavičku „Poco Loco Run“ s heslem „Run Free“ na památku běžce Caballa Blanca. Nutno zmínit, že pořadatelé zde odvedli velmi dobrou a tvrdou práci, když zajistili nejen velmi kvalitní a bezchybné označení trasy, fungování občerstvovacích stanic, ale především dokázali po celou dobu závodu rozdávat dobrou náladu.