Když mi v srpnu 2011 řekl můj bratr Dan, abych šel s ním Beskydskou sedmičku, protože se mu omluvil parťák, netušil jsem, do čeho se to vlastně namočím! Bez zkušeností, bez tréningu a téměř bez výbavy jsme tehdy dali společnými silami necelých 70 km do Krásné za Lysou horou… a odstoupili po 22 hodinách pro problémy s koleny u Dana a achilovkou u mě.
Co tehdy bratr svou výzvou způsobil? Šílenství v celé rodině! Spolu se sestřenicemi dali první ročník B7 za 30 hodin až do cíle v Řece… o rok později jsme měli tedy týmy dva, ale nedošel nikdo z nás. Doma jsme si ale řekli, že to byla a je nádherná akce, a že se určitě na další ročník 2012 dobře připravíme!
Začali jsme tedy s mojí ženou chodit pravidelně do Beskyd a postupně si taky pořídili vcelku slušnou výbavu. A výsledky se začaly brzy dostavovat! Pokud bych to měl zkrátit, tak za rok se moje váha snížila o 6kg dolů a od letošního května jsem začal běhat… a protože jsem více jak 15 let se sebou nedělal NIC, jsem šťastný, že dnes už umím bez zastavení běžet několik kilometrů a v srpnu jsem dokonce běžel celý Slezský maraton SALOMON-RUN (43 km, převýšení 1800 metrů) za 7 hodin 9 minut. Fotografie mého syna z této akce jste už možná viděli…
Moje manželka za období jednoho roku bez jakýchkoliv diet zhubla 18 kg nadváhy!!! Jen pohybem v horách. V zimním závodě LH24 spolu s mojí sestřenicí ve své kategorii skončili na 2. místě.
Rok s rokem se sešel a je tady den D! Je pátek 7.září a naše dva rodinné týmy se společně autem přepravuje do Frenštátu p. Radhoštěm. Třetí tým nakonec nestartuje. Věra si jen pár dní před tím zlomila nohu v práci a je v slzách doma. Snažíme se ji povzbudit, že tenhle závod půjdeme a dokončíme i za ni. Vždyť máme natrénováno! Já osobně za ten rok mám cca 1200 km v Beskydech a přes 50 výškových kilometrů… Manželka Barča má přes 800 km se mnou.
Po registraci se na chvíli přesouváme domů a pak nás strýc veze autem do Třince. Je před 22. hodinou a náměstí Svobody se zaplňuje účastníky závodu. Pak dorazí od vlakového nádraží hlavní houf lidí a ve 22.30 vyrážíme za rachotu ohňostroje k horám. Loučím se s Barčou a „valím“ s Danem ulicemi společně s davem pod sjezdovku. Cestou nás sem tam podporují fanoušci, nejvíc se mi líbí příznivci místního hokejového klubu HC Oceláři Třinec, kteří nás povzbuzují ať to dáme a sem tam si plácnou rukou se závodníky.
Pod sjezdovkou jsme za necelou hodinu, z parkoviště na všechny mává Karel Loprais ze své Dakarské tatrovky. Vidíme taky ve tmě svítit čelovky na sjezdovce… to už se ti první derou po svahu vzhůru. My se přidáváme k dalším a snažíme se vydrápat po sjezdovce rovněž až na vrchol Javorového. Jde to! Už vidím chatu, vysílač, míříme k nim a dívám se na hodinky.
Je přesně půlnoc, když míjíme chatu a sestupujeme po cestě k Velkému Javorovému. Cesta se vzápětí zvedá, od traktoru jsou zde vyjeté koleje a tak po široké cestě můžou proudy závodníků pelášit seč jim síly stačí. Na vrcholu Velkého Javorového je měřící koberec, čip nám sejme čas průchodu a jeden z organizátorů nás posílá směrem v levo na Ropici. Sporťáci míří v pravo do Řeky.
Jdeme tmou, sem tam se objevuje bahnitý terén a u vrcholu Ropice nevěřícně zírám co se to děje! Sporťáci jdou proti nám a otáčejí se, aby prošli přes koberec. Původně se měli k nám připojit v jiném místě, podstatně dříve, ale cestou ztratili orientaci ve tmě i díky tmavému, černému „mlíku“ adidas. Pro příště by měli opravdu dát jinou, výraznější barvu. Dáme se chvilku do řeči, abychom zjistili co se stalo a míříme dolů k Velkému Lipovému.
Je 1.00h v noci když sestupujeme za Ropicí dolů směrem do Morávky. V 1.55h jsme už u občerstvovací stanice v Morávce a můžeme si dát první osvěžení, banán, meloun a skvělé čokoládové bonbóny. Doplňuji do vaku další vodu a jdeme dále. Čeká nás výstup přes oblíbenou sjezdovku Sviňorky na Travný. Sjezdovka je široká, takže pohyb po ní nedělá problém nikomu. Kdo chce, tak může předbíhat.
Směrem na Travný se nám jde taky v pohodě, nikde se nám naštěstí nestalo, že bychom se zarazili a zůstali stát tak, jak jsem to četl v pozdější diskusi. Někteří prý stáli přes půl hodiny na místě. Na Travném nám kontrola ve 3:40h proštipuje kartu a sestupujeme dolů. Mírně se to štosuje, ale jdeme stále plynule. Svah je příkrý, místy je to už uklouzané a asi i proto se pak později tady tvoří zácpa lidí.
Sestupujeme do Krásné a ve 4:40h jsme na občerstvovací stanici. To už si začínám všímat, že někteří mají dost a budou končit. Je tady i auto, na kterém je nápis, že se zde nabízí masáže. My po krátkém zastavení k občerstvení vyrážíme dále k Lysé Hoře. Cestou jsme potkali dva lidi, kteří jdou proti nám zpět dolů. Rozhodli se, že to vzdávají. V polovině trasy si všímám, že se pomalu začíná rozednívat!
Pak už stoupáme k Malchoru a tady si dávám na sebe větrovku. Přece jen fouká a únava z nevyspání už taky se projevuje. Přece jen jsme s bráchou byli oba po noční a spali jsme každý asi 4 hodiny. Pracuji 22 let na šachtě.
Na vrcholu Lysé hory jsme přesně v 6:40h. Cvakám pár snímků s mobilním telefonem a hned se otáčíme a jdeme po červené dolů k Lukšinci. Tam se napojujeme na zelenou trasu k Albínovu náměstí a pak na modrou do Ostravice.
Z kopce to jde dobře každému… i nám. Přestože Danovi vybrali před třemi týdny nějaký hnis a vodu z kolene, tak ty mu i díky bandážím drží po kupě… hlídám ho a snažím se jej nehonit. Přece jen nakonec šel do závodu s tím, že možná nedojde. I proto tenhle rok nebyl právě moc o běhu.
V Ostravici jsme u základní školy v 8:28h. Jdeme do jídelny, dáme si vývarovou polévku v kelímku s nudlemi, k tomu každý z nás tahá z batohu pečivo z domu. Cítíme se skvěle. Jsme po dobré a teplé snídani. Na Danovi se ale projevuje únava a tak souhlasím s tím, že si na konci chodby lehne a zavře oči na 15 minut. Já sedám, ale přesto neusínám. Budík pak v okamžiku hlásí, že je čas vstát a pokračovat v cestě na Smrk. Budím Dana a vyrážíme ven.
Cesta stoupá mezi domy vzhůru, pak přicházíme k lesu a Liborovými zkratkami míříme k vrcholu Smrku. Některé „zkratky“ jsou obzvláště výživné. Slyším okolo sebe, jak někteří nadávají, kam nás to poslal, asi fakt chtěl vyzkoušet naše síly a odolnost vytrvat. Občas se zastavuji a čekám na Dana a pak zase postupujeme vpřed. Na vrchol Smrku se nakonec dopracujeme kolem půl dvanácté. Já tam byl sice v 11.17h, ale na Dana čekám, než dorazí. Zatím jsem se aspoň vyfotil na památku, pak společně sestupujeme dolů do Čeladné.
Cestou procházíme přes skrytou kontrolu a pak místo po loňské trase, opět sešupem prudkým svahem se dostaneme o jednu cestu níž. Tato cesta nás ale všechny dovede přímo k Čeladence, kde nám kontrola proštípne políčko na kartě, to bylo ve 12:48, dáme si polévku, chvilku u toho sedneme, kontroluji boty, vysypávám jehličí a jdeme se podívat, co si dáme na občerstvení. Jako vždy to co nám chutnalo, tedy banán a meloun. Neztrácíme čas a vyrážíme dále.
Loni jsme to s odpočíváním přehnali, celkem jsme tak zbytečně ztratili 5 hodin času. Letos si na to dávám pozor a snažím se, abychom pokud to Danovi jeho nohy dovolí postupovat vpřed. Cesta na Čertův mlýn vede první částí po asfaltu, jak jinak než do kopce. Pak přechází v pěšinu a nakonec v horskou „divočinu“.
Na vrchol Čertova Mlýna se dostáváme ve 14:50h, ale všímám si, že Dan už je o dost pomalejší, než dříve. Ptám se co se děje, a on na to, že jej bolí chodidla. „Mazal jsi je? Díval ses na to v Čeladné? Vyměnil jsi ponožky?,“ ptám se ho. Odpovídá mi, že je to dobrý, že to budou nejspíše jen otlaky. Že puchýře to nebudou, na nich i tak dva roky zpět šel z Lysé až do Řeky a došel do cíle, tak by to měl dát i dnes. Nabízím se mu, že mu vezmu batoh, pokud bude potřeba. Pod horou jej nakonec skutečně beru a od té doby jej mám na sobě až do cíle. Celých 25 km tedy minimálně tolik.
Přicházíme k vrcholu Tanečnice. Zde je opět kontrola pořadatelů a chvilku čekám, než Dan dorazí ke mně, aby se mohla proštípnout karta. Je 15:30h a my sedáme hned za kontrolou do trávy a nutím Dana ke kontrole nohou. Super! Má MEGA puchýř! Hmmm, tak beru špendlík z mé výbavy, podávám jej a Dan puchýř propichuje a vymačkává. Co dále?
Dan myslí, že pokud půjdeme dále, tak jedině po hřebeni, zkrácenou variantu závodu. Já ale chci zkusit dát dnes CELOU kompletní trasu včetně sestupu do Ráztoky. Vždyť jdeme i za naši Věru. Ta nás s nohou v sádře neustále povzbuzuje esemeskami a zprávami z počítače. Je vzhůru do té doby, dokud nedorazí oba naše rodinné týmy do cíle. Dan tedy nakonec „papne“ prášek a jdeme z kopce dolů na Pustevny. Tady se v 16:05h na chvíli zastavíme a dáváme pivo skoro na stojáka, na které mě brácha pozývá. Nevysedáváme, ale jdeme dále a skutečně povzbudím Dana k sestupu do Ráztoky. Prášek zabral a on přede mnou běží z kopce dolů! Já za ním se dvěma batohy :-)
Ráztokou přes měřící koberec jdeme v 16:43h a hned Danovi říkám, že si pokud to půjde, udržíme vysoké tempo postupu, pokud prášky účinkují. Vyjdeme na horu do sedla, cestou k Radhošti se stavíme na další pivo, které do sebe vrhneme na ex a valíme dále. Okolo Cyrila a Metoděje procházíme v 18:02h, pak sbíháme dolů k Černé hoře, kde nám kontrola opět přeštipuje kartu a opět běžíme k sedlu Pindula.
Pro sebe si říkám jako by závod začal až nyní. Mám dva batohy na sobě a běžím jako bych nic neměl. Nedívám se nalevo, napravo, opravdu běžím naplno dolů, beru jednoho závodníka za druhým a ti si asi musí myslet co to je za magora, který je takhle s „airbagy“ bere. Na Pindule jsem v 18:45h a čekám na Dana. Ten dochází ke mně a já ho nutím, že dnes si prostě už ten Carbosnack od Nutrendu dá, ať se mu to líbí nebo ne.
Máme před sebou POSLEDNÍ vrchol B7! Zbývá nám už JEN vyjít 6km nahoru a potom už jen sestoupit 6km do cíle. Někteří okolo nás to ale vzdávají. Buď už na ně čekají auta, nebo si sami telefonem přivolávají odvoz. S Danem si na hlavu připravujeme čelovky a vyrážíme přes cestu do kopce. Cestou na Javorník nás už pomalu a jistě dostihuje tma, tak jen rozsvítíme. Nejdeme sami, ale postupně se vytvoří skupinka asi 8 lidí, kteří společně v té tmě hlídáme správnou trasu k vrcholu.
Únava a bolest však Dana opět přepadají, taky se mě ptá, proč to jde pořád tak prudce nahoru, KDY už tam budeme? Snažím se jej povzbudit a sebe taky, ten kopec se mi zdá už fakt nějak dlouhý. Nakonec ale vystupujeme na asfaltku a to vím, že po chvíli budeme u chaty. Přicházíme k ní a tam nám kontrola proštipuje kartu ve 20:20h. U lavičky je opřená cedule kde se nacházíme a já se málem vybulím do trávy. Čtu, že právě máme za sebou 87km a máme nastoupáno 5428 metrů. No hrozný zjištění!
Dáme si chlazenou kolu a jdeme na to. Poslední sestup do cíle. Říkám si pro sebe, to bude dobrý, jen to seběhneme, ale v té tmě se to nedalo. Navíc trasa z Javorníku vede pod velmi příkrým úhlem dolů k Frenštátu a tak chodníky vedou cik cak. Prostě se tady nedá jen tak běžet hlava nehlava dolů. Po sestupu ze svahu se pak trasa napojuje na cestu, po které mohou možná jezdit i auta a jdeme lesem k Frenštátu.
Z dálky slyšíme hudbu jako z diskotéky, sem tam i rachot ohňostroje, ale nám se zdá, že jdeme špatně a divíme se, proč už nejsme z lesa venku, ale konec útrap je už blízko. Přecházíme mostek a jsme u sídliště. Máme radost a přidáváme do kroku. Procházíme pod viaduktem, procházíme ulicí lemovanou obrázky, které malovaly děti ze základní školy Tyršova, odbočujeme k náměstí, už nás povzbuzují lidé na ulici, slyšíme rachot na náměstí, projdeme úspěšně kontrolou kompletnosti týmu a vbíháme na náměstí.
JO! Jsme tady! Dali jsme to i přes obtíže a problémy. Náš čas je 23 hodin 7 minut a stejně tolik vteřin. Máme opravdovou radost. Loni jsme nedokončili. A Dan si nikdy nemyslel, že by celou trasu B7 mohl dát v takovém čase.
A já? Jsem moc rád, že jsme s mým bráchou to nakonec dali. Příští rok ale myslím budu ještě rychlejší. Věra si snad už vyléčí svou zlomenou nohu a společně poběžíme. Určitě na tom budeme pracovat.
K ránu se dovídám další dobrou zprávu. B7 zvládla i moje žena s Janou – sestrou od Věry. Došly do cíle v čase 28:51:29h.
Dali jsme všichni Beskydskou sedmičku!
Jiří Římánek
