Je dobré svůj cíl nebo sen někomu napráskat, o to hůř pak hledáte výmluvy, proč vám zrovna nevyšlo podniknout kroky, které nás k němu přiblíží. Takže mi nezbylo nic jinýho, než se zvednout, oblíknout svý předpotopní hadry, boty, které jsem si před 4 roky za tím účelem pořídila, obout a vyrazit.
Je tma, alespoň na mě nebude tolik vidět a díky mp3 přehrávači neuslyším svůj hrůzný dech a zemětřesný běh. Trasu mám vymyšlenou a jak se budu zlepšovat, dá se v poho prodlužovat. Vyrážím rychlejší chůzí, ruce podél těla. Když zmizím civilizaci z očí, přidám do kroku a ruce zaujímají pozici jako při běhu.
Cesta je asfaltová a dokonce je v první části přes 300 m do kopce. Tady zjišťuju, že nejsem schopna udržet tempo a musím dost zpomalit. Na mé trase je bezva, že vede kolem nemocnice, hřbitova a záchranné služby, takže když to se mnou klepne, mám to všude blízko :-)
Dostávám se na stezku, kterou lemuje pouliční osvětlení. Dobrá tedy, zkusím co to udělá, když přejdu z rychlé chůze do běhu, pěkně od lampy k lampě, běh a chůze. Zjišťuju, že jsem pěkně v prdeli! I těch 50 metrů co jsou lampy mezi sebou rozestoupeny, běžím jako když mám mezi stehny desku, kterou nesmím upustit (ono zase na druhou stranu má bůčkovorosolovitá stehna, ta neprosutí nic) a rozdejchávám to minimálně dalších 100 metrů.
No co jsem čekala? Když jsem při své výšce 165 cm na začátku letošního roku vážila 96kg a kdo ví jestli to předtím nebylo ještě víc a k dnešnímu dni, hi hi, už jen 92kg.
S váhou se potýkám prakticky celý život. Už jednou jsem se zařekla, když jsem hubla z 88kg, že přes devadesátku se nikdy nesmím dostat…, jo jo jak se říká, nikdy neříkej nikdy. A že už se mi párkrát zhubnout podařilo a i když jsem stále nepatřila k těm štíhlejším ve svém okolí, teď bych si těch 70 kilo jinak vážila.
Dávno vím, že jen pohyb a vyvážená strava nestačí, ale potřebujete ještě třetího mušketýra a tím je hlava. Ta naše zatracená mysl, kterou sebe dokážeme ovlivnit. Když jsem v pohodě, všechno jde jakoby snáz, když ne, cpu se. Jsem milovnicí sladkého, potažmo tučného.
Tabulka čokolády? Na posezení? Není problém. Balení sušenek? Není problém. Kýbl zmrzliny? Na posezení? Klidně i na postavení, není problém. Že jsem prase? No jsem :-) každej máme něco. Hele, někomu stačí dva lístky rukoly a dvě kolečka okurky a je nacpanej. Kamarádka si zase pochutnává na špeku. Jen tak odkrajuje a bez ničeho pojídá, to bych zase nedala já :-)
V průběhu mé trasy, tzn. i cestou zpět se o běh ještě pár krát pokusím, zase od lampy k lampě, abych ty další rozdejchávala ve svižné chůzi. Mám zasebou nějaký 4 km chodo-běhu, tedy podstatně více toho chodo- a začínám trpět. Nohy dobrý, ani plíce jsem cestou nevyplivla, ale za to záda cejtím. Jak mě bolí mezi lopatkami, jak mi bolest prostupuje skrz trapézy, ramena až do rukou, že málem dřevění.
Zbytek trasy už zase jen jdu. Krom bolesti horní poloviny těla, mě i mravenčí vnitřní strana stehen, což beru jako dobrý znamení, že se to tomu sádlu moc nelíbí. Celý chodoběh měl kolem 6,5 km, trval lehce přes hodinu a všeho všudy jsem sečteno a podtrženo uběhla 400 metrů… a já bláhová myslím na půlmaraton.
Jsem na prahu dlouhé cesty a pro mě něčeho velkého. Chci zhubnout 27kg, stát se běžcem a uběhnout půlmaraton, i když sotva ufuním 50 metrů. Mám na to? Zvládnu to?! Držte mi palce!