Závidím lidem, kteří tvrdí, že si při běhání „skvěle vyprázdní hlavu“. Taky bych to chtěla umět.
Chodím běhat víc než dva roky a za tu dobu jsem si možná trochu zlepšila kondici (od prudkého bodání v hrudi jsem dospěla pouze k mírnému pocitu dušení).
Co se ale nezlepšilo téměř vůbec, je můj pocit, že si musím pokaždé něčím „zaplácnout“ hlavu, abych tu půlhodinu běhu nějak přečkala.
Hudba mi pomáhá jen občas, mnohem častěji se mi stává, že se mi během běhání do hlavy nahrnou všechny nastřádané depky, obavy a strachy, které se mi jinak úspěšně daří ignorovat.
Vím, že teoreticky by běhání mělo být tím nejlepším cvičením na soustředění mysli teď a tady, vnímání přítomného okamžiku (mindfullness), o kterém jsem tu nedávno několikrát psala.
Běžet s čistou hlavou bez nimrání se v minulosti a strachů z budoucnosti. Zaznamenat těkající myšlenky jako zlobivé děti a potom je laskavě, ale nekompromisně poslat za dveře: to bych chtěla umět.
Zatím mi to ovšem připadá obtížnější než samotné běhání.
Jmenuji se Barbora Šťastná. Ano, to je moje skutečné příjmení. Nemám ho od narození, nýbrž až od svatby, takže jsem Šťastná částečně z vlastního rozhodnutí, což mi dělá o to větší radost. Jsem novinářka, mám dvě dcery a žiju v Praze. Více si můžete přečíst na mém šťastném blogu.
