Jsem technický hračička. Není divu, že jsem techniku zavlekl i do běhu. Dnes to vcelku není nic divného, ale mému sporttesteru dnes už táhne na devátý rok. Bezpochyby má tedy nárok na odchod do penze.

Protože jsem při svém prvním nákupu nešetřil a sáhl po tehdejším špičkovém (a dnes už beznadějně zastaralém) modelu, věrně mi sloužil dlouhá léta a zpočátku naplňoval všechny představy. V té době se nám normálním smrtelníkům o běhání s GPS přijímačem na ruce ještě ani nesnilo.

Během těch let jsem ho využíval doopravdy intenzivně. Pomáhal mi v tréninku, když se ještě dal nazývat tréninkem. Tenkrát mi ani nevadilo, že mě tím současně svazuje. Otrocky jsem se držel svých zajetých, změřených a stále shodných tras, abych mohl porovnávat výkony, sčítat, vyhodnocovat, průměrovat … stále stejné trasy a stále stejné křivky. Stal jsem se otrokem sporttesteru. Když nebyl po ruce hrudní pás, jako by ani nemělo smysl vyběhnout.

A pak? Dostal jsem novou hračku. Tenký plastový řemínek Nike+ Sportband na ruku a do boty senzor. Zpočátku nic zvláštního, ale brzy jsem novince začal přicházet na chuť. Zhruba rok jsem na levém zápěstí nosil sporttester a na pravém sportband. Nezasvěcený pozorovatel by snadno podlehl dojmu, že má před sebou magora závislého na technice. Zasvěcený by měl jistotu.

Mé tréninkové plány se od komplikovaných a propracovaných sestav postupně zjednodušovaly, až nakonec jediným plánem zůstalo: „tak jo, dneska vyběhnu“. Uvědomil jsem si, že sledování maxim a minim a porovnávání křivek už není tak nezbytné. Mé duši statistika (nebo tomu, co z ní zbylo) bohatě stačí evidovat uběhnutou vzdálenost, nanejvýš z ní ještě získat průměrnou rychlost. Tedy věci, které má hračka zvládne prakticky sama. A tak jsem poprvé uhnul ze zaběhané trasy.

Proč běžet po padesáté stejnou cestičkou, když mohu odbočit na novou, kterou ještě neznám? A ten les, o kterém jsem myslel, že ho znám jak své boty, byl najednou úplně nový, jiný, neznámý. A běhání získalo nový, tak trochu objevitelský nádech. Už mechanicky nekroužím po stejné koleji jak dětský vláček. „A hele, zase nová pěšinka, po které jsem ještě neběžel.“

Sporttester si leží na dně šuplíku a pomalu mu korodují elektrody. Technika nemusí běžce spoutat. Když si dobře vyberu, naopak mě při běhu osvobodí. Každý jsme jiný, každý máme své priority. Ty se nám navíc mohou měnit v čase. Možná nesáhnu po té pravé hračce hned napoprvé, ale po pár neúspěšných pokusech se jednou konečně trefím.

A co vy, používáte sporttester?


Autorem článku je Miroslav Kratochvíl, běžecký nadšenec, který bloguje na Než to zapomenu.