Druhý den po mém téměř odchozeném 6,5 km maratonu jsem byla unavená. Nejen že jsem stále cítila ty záda a ramena, ale taky kolena a ještě ke všemu jsem si pěkně zahlenila průdušky. Přepískla jsem to.
Nechtěla jsem se smířit s tím, že bych měla vyjít jen tak na půlhodinovou procházku a teď to mám. Ten den jsem si dala volno, ale následoval víkend a podle tréninkového plánu, bych měla zase vyrazit.
„Běhám“ podle plánu 10 km chůze – 8 týdenní plán pro úplné začátečníky s nadváhou a seniory 60+. Prvních 14 dní jsem se potýkala s kašlem a občasnými křečemi nohou. Pálela mě a táhla zadní strana stehen a to i když nohy protahuju. Teď už je to v cajku :-)
Hned záhy jsem se sešla s jedním pardubickým běžeckým kroužkem. Je to parta nadšenců, co se každé pondělí o šesté večerní sejde, potrénuje 10 km a pak si u džusu s kohoutkovicí vyměňují běžecké a závodní zážitky. Už dřív mě Hanka s Píďou zvali, přijď mezi nás a já pokaždé měla výmluvu, že nejdřív musím zhubnout a taky něco natrénovat, jinak jim nebudu stačit. A teď jsem byla mezi nimi.
S nadváhou, mizernou kondicí a za sebou pouhé čtyři dny tréninku. Sešlo se nás asi 10, ženský i chlapi. Očima jsem těkala z jednoho na druhýho, zírala jaký mají outfity, jak jsou štíhlí a mají prdelky jako stroužky česneku. O to víc jsem si uvědomovala svojí prostorou výraznost, zadek jak štýrskej valach a módní policie by zaplakala. V momentě si všichni nastavili hodinky nebo v mobilech spešl aplikaci, frrrnk a byli pryč.
Vyrazila jsem za nimi co mi chůze stačila. Ještě ke všemu mi to vůbec nechodilo, takže o běh jsem se ani nepokoušela a jejich trasu jsem taky nekopírovala, protože bych se nestihla vrátit. Ach jo, to by jeden zahořk.
Celá rozmrzelá jsem si šla naučenou cestu a v půlce jsme se potkali. Proběhli kolem mě tak lehce, což mé běžecké sebevědomí zadupalo ještě víc do asfaltu a jen mě utvrdili v tom, že na sobě musím sakra máknout a zároveň mě nahlodala myšlenka, jestli si náhodou nestavím vzdušný zámky. Ale rozhodně mě od běhání neodradili a těším se na další setkání s lepší kondicí někdy v novém roce :-)
Jupííí, v kuse uběhnu víc než 50 metrů. Další týden, jupííí už zase uběhnu sotva 50 metrů. Jak tooo?? Čekala jsem, že se budu jen a jen zlepšovat. Nedalo mě to a vyštrachala jsem staré zápisky, kdy jsem prvně v životě obula běžeckou obuv a se svou, jak já říkám, běhací kamarádkou jsme začali polykat první metry a pak i kilometry (v mém případě maximum 7 km souvislého pomalého běhu). To bylo tenkrát v dubnu 2009, celý trénink v podobě indiánského běhu trval 20 minut a má váha té doby byla 79 kg. Jo aháá, jsem prostě ještě těžká.
Dostala jsem tričko od BezvaBěhu, schválně menší velikost, aby mě motivovalo setrvat. Mrkla jsem na něj. Velikost M a poměrně široký, že i má bujnější hruď zaplesala. Paráda, to oblíknu s přehledem, řekla jsem si. O ou… tričko je sice větší, ale jaksi ne dost velký pro mě, takže jsem v něm upnutá, ostatně jako v každým jiným co mám doma a přes ramena táhne. Ale neklesám na mysli, neboť mé snažení přináší první ovoce a už mám dole celý 4 kila! To se taky potvrdilo měřením a vážením ve sportovním centru Sportlife.
Nevzešlo z mé hlavy využít možnosti výživového poradenství. Nehledě na to, že za ty roky hubnutí a přibírání mám zdravou výživu, pestrou stravu a přiměřenou stravu a bůh ví ještě jakou stravu teoreticky zmáknutou, v některých obdobích i prakticky, ale výsledky neměli dlouhého trvání.
A i když od počátku mého snažení jsem jídelníček pozměnila, přesto jsem se 2.12.2012 (jaké to zase krásné datum) dostavila do Sportlife. Slečna Verča mě zvážila, změřila obvody a napojila na bodystat, který vyhodnotí poměr tuků, vody a aktivní hmoty v mém těle. Došlo i na focení ve statických pózách, pro lepší porovnávání, jak ve sportovním oblečení tak i ve spodním prádle. Když jsem si fotky prohlížela, těch polonahých jsem se vážně zděsila. Hned jsem si je vytiskla, počmárala inkriminovaná místa, kterých se chci zbavit nebo zpevnit a straší na ledničce.
Už vás při tréninku přepadly střeva? Úplně nečekaně, bez varování a rozhodly se z vašeho běhu udělat boj, kdo bude rychlejší?! Najednou vás začne polejvat studený pot, daleko víc se soustředíte na kroky, začínáte je minimalizovat a jedinou vaší myšlenkou je, jestli to v čas stihnete domů a pokud vůbec?
A ta muka, když už víte, že tenhle boj nevyhrajete a rozhlížíte se kam s tím? Tak přesně to se mi stalo! Naštěstí běhám pod rouškou tmy a pokaždé mám u sebe dva papírové kapesníčky… uf! Návrat na stezku byl osvobozující, jenže ne na dlouho. Po pár metrech jsem zjistila, že ještě nemám vyhráno a domů jsem to málem nestihla ;-)
Mé vzdušné zámky začínají mít jasnější obraz. Na startu svého prvního půlmaratonu, chci aby moje váha začínala číslem 6 a plánuji si ho zaběhnout v červnu roku 2013, což je dohromady za 7 měsíců. Jestli je to dostatek času se teprve ukáže. A jelikož také v červnu, jako každý rok, budu VéHáTéčkovat na Slovensku, znamená to, že s Olomoucí se musím rozloučit a potkáme se v Budějcích.
