Jako běžci jsme zvyklí hodně sledovat čas a čas si tuto naši zvýšenou pozornost někdy opravdu zaslouží. Druhá polovina běhu se vždycky zdá být rychleji pryč než první, tentýž běh nám jednou uteče, ani nevíme jak, a jindy nemá konce.

Rozdílnost našeho vnímání času je do určité míry vysvětlitelná jeho souvislostí s úsilím, jež v dané chvíli vynakládáme, a každý, kdo už prošel nějakým tím závodem, bude zřejmě souhlasit, že čím běžíme rychleji, tím déle se nám zdá, že závod trvá.

Čas ale není tím jediným, co nás zajímá, protože pro drtivou většinu z nás není důležité pouze to, jak rychle jsme schopni běžet, ale také jak daleko. Dokonce i když se nás na naše běhání zeptá někdo, kdo sám neběhá a běhání nerozumí, jeho či její první otázkou bude skoro jistě ta na počet námi denně uběhnutých kilometrů.

Doba, kterou během strávíme, však hraje významnější roli než vzdálenost, kterou za tuto dobu urazíme, protože je to právě délka trvání zátěže, co určuje její míru.

Rychlejší běžci a běžkyně zvládnou stejnou vzdálenost za kratší čas než běžci a běžkyně pomalejší. Někdo, kdo naběhá týdně 65 km průměrným tempem 4:20/km, bude na nohách stejně dlouho jako někdo, kdo naběhá 45 km pomalejším tempem 6:15/km. Za předpokladu, že oba budou trénovat s vynaložením stejného procenta svého maximálního úsilí, budou oba vystaveni stejně velkému fyzickému stresu.

Když se ovšem pomalejší z nich bude snažit naběhat stejné množství kilometrů jako jeho rychlejší protějšek, bude mu to trvat déle, a protože delší tak bude rovněž doba, po kterou bude čelit fyzickému stresu, zákonitě bude více ohrožen rizikem zranění, přestože bude běhat pomaleji a pomalejší běh si s nebezpečím zranění zpravidla nespojujeme.

Totéž platí, pokud jde o dlouhé běhy v přípravě na maraton. V posledních třech měsících před závodem byste měli absolvovat alespoň tři a víc než na zvyšování počtu kilometrů byste se měli zaměřit na prodlužování času, jenž vám tyto dlouhé, pomalé běhy zaberou.

Pravdou nicméně zůstává, že skoro všechny závody se běží na předem danou vzdálenost, ne na předem stanovený čas (vyjma závodů na 1, 12, 24, 48 a více hodin nebo dokonce dnů a mimo jiné samozřejmě i tzv. Cooperova 12minutového testu), a proto z 30kilometrového běhu tréninkově vytěží více rychlejší mezi námi než ti, kteří za stejnou dobu uběhnou třeba jenom 25 km.

Závod, měřící 42195 m pro všechny stejně, bude větší zátěží pro pomalejší běžce a běžkyně než pro rychlejší a ti, kdo počítají s časem např. kolem čtyř hodin, by se na to, že poběží čtyři hodiny, měli snažit svoje tělo v tréninku připravit právě postupným prodlužováním času svých dlouhých běhů, ne jejich délky.

Háček je v tom, že je nutné nalézt rovnováhu mezi tím, jak dlouho běžíme, a tím, jak dlouho si potom potřebujeme odpočinout, protože příliš „dlouhý“ dlouhý běh by si mohl vyžádat tolik odpočinku, že by to negativně ovlivnilo celý následující tréninkový týden, ne-li dobu ještě delší.

Naše tělo nemá ani ponětí o tom, jak dlouhý je jeden kilometr, ale je si velice dobře vědomo, jak moc a jak dlouho musí vyvíjet fyzické úsilí. Úsilí v závislosti na délce jeho trvání je jedním z klíčových faktorů vyvolávajících biologické signály, jež vedou k fyziologické adaptaci a v konečném důsledku k tomu, o co jde zřejmě nám všem, kdo běháme – o zlepšení běžecké výkonnosti.

Autorem článku je Pavel Baběrád, běžecký trenér a poradce, bývalý mistr České republiky v maratonu (1993) a několikanásobný vítěz a držitel předních umístění na této trati doma i v zahraničí. Osobní rekordy: 5 km – 14:58, 10 km – 30:48, půlmaraton – 1:06:05, maraton – 2:19:07. Zde provozuje svůj byznys: www.babos-sports.cz