Dnes ráno jsem se probudila a věděla jsem, že je tady: Tlustý den. Den, kdy si připadám tlustší než obvykle. Oteklá a neforemná. Oblečení mě škrtí a všechno mě svědí. Neohlašuje se dopředu, jeho přítomnost zjistím vždycky až těsně po probuzení, kdy při každém sehnutí narážím na nečekané a odpudivé tělesné tvary.
Navenek žádný rozdíl v tloušťce vidět není (aspoň mé děti mi to dnes ráno tvrdily, když jsem se jich opatrně vyptávala), jediné, co je patrné, je zvýšená podrážděnost, ječivost a chaos. Tlustý den je prostě den, kdy je těžké vydržet sama se sebou.
Tou nejpřirozenější reakcí na Tlustý den je agrese obrácená proti sobě. Obléknout si ten nejpytlovitější svetr, na hlavu si narazit čepici a v podstatě se zneviditelnit.
Tentokrát jsem to ale zkusila jinak. Rozhodla jsem se mu čelit s čerstvě umytými vlasy, červenou rtěnkou a v oblečení, které jsem si šetřila na lepší příležitost. Usmívala jsem se na něj, nabídla jsem mu čaj a něco k snídani. Troufám si tvrdit, že Tlustý den to vlídné přijetí trochu zaskočilo. Nebyl na to zvyklý.
Tohle píšu v půl desáté dopoledne, takže nemůžu úplně s jistotou tvrdit, že Tlustý den to vzdal a změnil se na den normální. Ale zdá se mi, že je to na dobré cestě.
