Minulý týden na Kosíři v bahně, dnes ve Štěpánově většinou po přemrzlém ledu. To jsou změny. No, musíme se s tím nějak vyrovnat. Příroda holt testuje, co běžci vydrží.
A určitě to udělala schválně tak, aby se na závod nedalo nijak speciálně obout. Totiž část okruhu vedla po zmrzlém a křivém ledovém podkladu, další kus po ujetém sněhu, který dokonale klouzal a zbytek pak po mokré silnici. A vyberte si. Nic se nehodilo.
Nejlépe to vyřešil Ondřej Doležel /AK Šternberk – 28:10/, neboť to vypadalo, že štuplíky na jeho maratónkách asi vyhovovaly nejvíc. Aspoň podle toho jak běžel. Taky s přehledem a velkým náskokem vyhrál. To druhý Radek Ambrož z Olomouce /29:00/ nazul silniční speciálky a ideální to moc nebylo. A třetí muž v pořadí, olomoucký Tomáš Vyskočil /29:27/, měl na nohou maratónky s protiskluzovou podrážkou a zřejmě mu to vyhovovalo, protože nebylo vidět, že by měl na trati problémy.
Petra Kamínková /AK Olomouc – 30:54/ by mohla běžet v čemkoliv a stejně by vyhrála. Druhá mezi ženami doběhla Adéla Indráková /AK Šternberk – 34:21/, která se jako zkušená orienťačka nenechala terénem rozhodit a klidně závod odklusala v běžných maratónkách. A třetí v cíli, vyškovská Marie Hynštová /36:19/, trasu „proplavala“ v silničních botách.
Jak ty roky běží
Již deváté výročí slaví Běh na Hutích ve Štěpánově u Olomouce, kterým zahajuje Karel Pikal už po léta své celoroční běžecké soutěže. I letos je tento závod prvním v pořadí ve Středomoravském běžeckém poháru a také Olomoucké běžecké ligy.
Trať dlouhá 8,1 km vede po rovině a běží se na okruhu v délce 1,35 km, to znamená, že jich vytrvalci museli absolvovat šest, aby uvedenou trasu uběhli. Pokud není zrovna nějaká kalamita jako je náledí či sníh, dá se zde běžet velmi rychle, čehož obvykle někteří borci využívají a absolvují závod jako test své vytrvalosti. Ovšem letos se díky popsanému podkladu nedalo o nějakém testování vůbec mluvit.
Led vadil každému
„Ne, že bych takový terén měl rád,“ přiznal se mi Ondřej Doležel, když jsem se ho ptal, jestli náhodou není rychlobruslař, „ale vzal jsem na to štuplíky a dalo se s nimi běžet. Nakonec jsem se nemusel nijak hnát a tréninkově si závod odklusal. První čtyři kola jsem běžel společně s Radkem a pak jsem trochu zrychlil a to on v těch jeho klouzavých botách už nemohl udržet a bylo vše jasné.“
Radek Ambrož jeho slova jen potvrdil: „Plaval jsem na ledě až hrůza. Nedalo se pořádně odrazit a silnice, kde bych mohl běžet normálně, bylo pomálu. Tak jsem se udržel jen čtyři okruhy a pak už na to dál nebylo.“
„Já začínal od zadu, „ smál se Tomáš Vyskočil, „ jsem hobík, nebudu se přece honit se specialisty, ale zvolil jsem správné boty, tak mi to docela bez problémů běželo a dokázal jsem posunout v průběhu závodu až na třetí místo.“
„Kluci mě sem vzali autem,“ usmívala se velmi dobře naladěná Petra Kamínková uvnitř útulného hostince Na Hutích, kde bylo zázemí závodu, „tak jsem si říkala, že bude určitě lepší jít tréninkově závod na silnici, než běhat v ledových korytech doma na Svatém Kopečku, ale moc jsem si nepomohla. Bylo to tady sice o dost lepší, ale klouzalo to i tak pořádně. Proto jsem začala volně a raději pak zrychlovala, než abych to přehnala a něco si na tom ledě udělala.
„Dostala jsem nařízené od trenérky nijak se dnes moc nehonit a ani v závěru nezrychlovat,“ odrazila moji narážku Adéla Indráková, že mohla zafinišovat a v životě bych ji nedohnal, „tak proto jsem s nikým nezávodila. Ostatně odjíždíme hned na soustředění a nebylo by dobré tam přijet nějak moc zničená, protože nás čekají třífázové tréninky.“ Tak to tedy klobouk dolů. Orientační běžci jsou pořádní tvrďáci. Nevím, kdo by to z nás dokázal ve zdraví přežít.
I Marie Hynštová na led pořádně nadávala: „ Nikdy jsem to v bahně a na ledě neuměla. Pořád si dávám moc velký pozor, abych nehavarovala, protože to u mě pak pokaždé stojí za to. Taky ten můj dnešní výkon podle toho vypadal. Doufám, že už se snad brzy proběhneme po normálním podkladu.“ No, podle předpovědi počasí bych na to moc nesázel. Konečně co bychom chtěli, že?
Vždyť je začátek ledna. To těžko porostou fialky a budou zrát jahody. „Dočkej času jako husa klasu,“ říkávala moje moudrá babička, když jsem v zimě nadával na ten bordel na silnicích. A měla pravdu. Budeme to muset přečkat, nic jiného nám ani nezbývá, ale ten zaneřáděný Augiášův chlév v našem státě už zřejmě nevyčistí nikdo. Toho bordelu se už bohužel asi nezbavíme. Na to jaro či léto stačit nebude.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
