Tak a už je to konečně tady. Přede mnou je necelých dvacet týdnů plných přípravy a tréninků na můj první maraton v životě. Pro premiéru jsem zvolila maraton v Praze, což bude jistě zážitek se vším všudy. Jen doufám, že nebude chybět happy-end.

První vyběhnutí symbolicky připadá na 1. ledna 2013 spolu s předsevzetím, že vydržím za každou cenu a jen tak to nevzdám!!! Ježíšek na mě nezapomněl a zásobil mě dalším běžeckým vybavením. I když jsem výkonem nijak nepředčila své očekávání – 6 km za 37:36, tak jsem plná očekávání, odhodlání a optimismu z toho, jaké budou další tréninky. A že se děly věci nevídané hned v prvním týdnu!

Vlastní pochybnosti spolu s pořádnou chřipkou

Nejen, že se mi neběželo nejlépe a byla jsem sužována vlastními pochybnostmi z toho, jesti to vůbec zvládnu a jestli mi k celkové regeneraci stačí jen dva dny v týdnu, ale při mém nejlepším běhu prvního týdne – 5 km za 29:12 – se stalo něco naprosto nevídaného. V místě, kde nejvíce trénuji, jsem vybičována bezohledným chováním dvou dospělých lidí, kteří v přírodní rezervaci stříleli z pistole, vyběhla docela dobrý krpál jako nic.

Můj trénink se začal slibně vyvíjet, ale byl brzy přerušen pořádnou chřipkou a celkovým nachlazením. Nezbylo mi nic jiného, než zalehnout do postele a zbavit se vysokých horeček, bolestí svalů, kloubů a pěkného bafáku, který se dere z mých plic.

Po nekonečném týdnu, kdy jsem byla opravdu poslušným pacientem, jsem to již nemohla vydržet a plna očekávání si dychtivě obula běžecké botky a vydala se vstříc dalším výzvám. Čas 35:13 na 5 km byl odrazem prodělané nemoci.

Zpět se mi běželo podstatně hůř a běh jsem byla nucena prokládat pauzami na vykašlání. Byla jsem příšerně zahleněná a teklo mi z očí a z nosu. Asi se budu muset trochu šetřit a propláchnout se Vincentkou – tekutým zdravím z hlubin naší Země.

Vitamíny a často opomíjená regenerace

Začínám pociťovat radost z pohybu. Zdravotní problémy jsou na ústupu. Konečně!!! Teď se do toho pořádně obuju. Motivaci mi sráží vzápětí mé občasné teploty. Dopuji se vitamíny. Po náročnějších kilometrech si tělo žádá regenerační spánek. Nebráním se, cítím, že to opravdu potřebuji. Také si ještě upravuji plán – místo dvou volných dní mám v týdnu po nemoci pro jistotu raději tři.

Jedna tréninková jednotka byla nahrazena během na lyžích. I když nebylo tolik sněhu, tak to pro mě byla vítaná změna. Vše konzultuji se zkušenějšími běžci, kteří mě neuvěřitelně podporují a já jim za vše tímto moc děkuji. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Myslela jsem si, že mě ve třetím týdnu jen tak nic nepřekvapí a to jsem se pěkně spletla! Nejen, že jsem začala vidět vše, co se kolem běhu točí díky knize „Běhání s Keňany“ od Adharananda Finna jinýma očima, ale vylepšila jsem si čas na 8 km o 7 min (53:05).

Motivační heslo „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ se stává pomalu ale jistě mojí mantrou v době, kdy to třeba i zabolí a vynoří se myšlenky typu ať zastavím a zabalím to. To jistě všichni znáte.

Můj první fartlek v životě mě neuvěřitelně nakopne a posune v celkovém pozitivním myšlení zase o něco dál. Pro ty, kteří nevědí, co fartlek je, přidám vysvětlení. Jedná se o přerušovaný běh podle momentální nálady nebo může být i určený. Např.: 1 min může být odběhnuta pomaleji a další minuta se běží rychleji. A to vše v celkové kilometráži tréninkové jednotky.

První pokroky jsou znát – nezastavuji se tak často na vydýchání, vysmrkání apod. A mám ze sebe lepší pocit. Lýtka poctivě makají při dopadu přes špičky a já po dlouhé době pociťuji pořádnou porci euforie a radosti z běhu. Těším se, co mi přinesou další dny a týdny.

Autorkou článku je Martina Steklá, mladá běžkyně ze středních Čech. Nyní studuje Metropolitní Univerzitu v Praze, obor Angloofonní studia, trénuje a pobíhá v Úněticích nebo v Milovicích.