Pokaždé, když tady píšu něco o běhání, připadám si stejně nekompetentně, jako bych se snažila rozdávat rady z organické chemie nebo mezinárodní ekonomie. Nicméně nedá mi to, protože tento víkend se mi při běhání přihodil jeden docela převratný objev (tedy aspoň pro mě převratný).
Chodím běhat už čtyři roky, ale pořád je to jaksi z povinnosti. Protože je to jediný sport, na který si dokážu udělat čas a nemusím na něj nikam dojíždět. Pokud můžu v souvislosti s běháním mluvit o radosti, je to většinou až ex post – radost z toho, že jsem si to splnila a mám to za sebou. Pokaždé, když vybíhám na svou trasu, spustí se mi v hlavě imaginární kalkulačka, která propočítává, jak velký kus mám ještě před sebou, a jestli do kopce nebo z kopce. Stále se na svou zkušenost z konkrétního běhu dívám jaksi zvenčí. Předem se strachuju nepříjemných stoupání, pokouším se odvést svou mysl někam jinam, abych nemyslela na to, jak mě bolí nohy, netrpělivě vyhlížím, kdy už budu v půlce a teprve na úplném konci si dopřeju něco jako úlevnou euforii.
Tento víkend se mi podařilo udělat to jinak. Představila jsem si, že běžím závěrečnou půlhodinu olympijského maratónu. Počítání, kdy už budu v půlce, a kolik toho ještě mám před sebou, tím pádem ztratilo smysl, protože od samého začátku jsem byla vlastně „u konce“. Pomohlo mi to přestat se obávat pomyslných útrap, které mám ještě před sebou, a soustředit se jenom na konkrétní přítomný okamžik se vším, co přináší. Na vlhký vzduch a mokrou zem pod mýma nohama. Na opadané černé větve stromů a vlhké listí pod nimi. Na to, jak popadám dech.
A zjistila jsem, že ty momenty, kterých se před každým běháním bojím nejvíc – okamžiky, kdy se cesta zvedá a klikatí do kopce – a před kterým se preventivně chráním tím, že jsem duchem někde jinde, vlastně nejsou tak hrozné. Rozhodně nejsou tak hrozné jako moje usilovná snaha nevnímat je a myslet na něco jiného. Být „v tom“ se vším všudy se ukázalo jako příjemnější než být „jinde“.
Teprve ve chvíli, kdy jsem si zkušenost běhání se vším všudy, co k ní patří, přestala držet od těla, ve chvíli, kdy jsem se před ní přestala chránit, se mi podařilo zažít radost z běhání.
Jmenuji se Barbora Šťastná. Ano, to je moje skutečné příjmení. Nemám ho od narození, nýbrž až od svatby, takže jsem Šťastná částečně z vlastního rozhodnutí, což mi dělá o to větší radost. Jsem novinářka, mám dvě dcery a žiju v Praze. Více si můžete přečíst na mém šťastném blogu.
