Na Svatém Kopečku u Olomouce asi letos začala doba ledová. No, je to posvátné místo, nebylo by se čemu divit. Jak jinak si totiž vysvětlit, že po celé trase Běhu na Posluchov, až na pár set metrů od startu, se muselo běžet po nerovném, přemrzlém a zledovatělém povrchu, který zcela zakryl jinak krásnou lesní asfaltovou cestu. Kdy se po ní ještě proběhneme? V únoru už asi nikdy.
Proto již také po startu závodu nikdo z elitních běžců jankovitě nevyrazil dopředu.
Jen Petra Kamínková /AK Olomouc – 19:38/, která se šla ovšem svižněji vyklusat po vítězném maratónu v holandském Apeldoornu, si běžela po svém. I tak nadělila druhé Lence Planičkové /AK Olomouc – 20:53/ víc jak minutu a třetí, své sparigpartnerce, Janě Matějíkové /Liga stovkařů Olomouc – 22:14/ pak přes dvě a půl minuty.
Tři nejlepší muži se drželi pospolu dvě třetiny tratě a až potom odpadl nakonec třetí Pavel Dvořák /Biatlon Prostějov – 37:21/, který se jako jediný ze špičky trápil na tom ledu v maratónkách. Druhý Petr Kučera /36:55/ stejně jako i vítěz Petr Vymazal /oba SK Salix Grymov – 36:43/, nazuli totiž tretry, které jim poskytly oproti ostatním, kteří je neměli, nespornou výhodu a oni toho dokázali s přehledem využít.
Ostatně boty na takovém terénu byly rozhodujícím faktorem. I když někteří z borců podali skvělé výkony i v maratónkách, zejména pak ženy, otázka je, jak by běželi právě v tretrách.
V únoru se tu jaro zřejmě čekat nedá
26. ročník Běhu na Posluchov připravili společně Extrémsport Olomouc a SK HANÁ Orienteering na tradiční trati na Svatém Kopečku u Olomouce. Závod se započítává jako již čtvrtý v pořadí do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje pro rok 2013. Obrátková trasa závodu vede po silnici od zdejší základní školy lesem až na okraj Posluchova a měří 10 km. Ženy se otáčejí dřív a běží jen 5 km. Specifikou je běh s čipy na orientační běh, kterým si musí označit každý závodník proběhnutí obrátkou i doběh do cíle.
Každoročně je v tomto termínu závod sázkou do loterie a očekáváním, co přinese běžcům počasí. Letos, jak jsem již uvedl, to bylo opravdu jako ledový tobogán někde na bobové dráze. Jen se ještě běželo občas i nahoru, což bobisté nemusí, ti se jenom v poklidu svezou dolů. A vozili jsme se na tom ledu tedy my všichni a docela pořádně.
Tretry bez debat
To byl jednoznačný názor nejlepších mužů a všech, co si je přivezli sebou. Je pravda, že ledaskteří to podcenili, neboť fakt nečekali, že se v lesích na Svatém Kopečku mohou potkat s něčím takovým, co mělo do normální běžeckého podkladu tak daleko jako slon dohromady s nosorožcem k létání. „Já na tom běhám celou zimu a ještě včera jsem si celou trať šla proklusnout, tak jsem si říkala, že si raději tretry brát nebudu,“ usmívala se Petra Kamínková. „Mohly by mě bolet nohy víc jak po maratónu. I tak jsem ho pořád cítila a nebylo to dnes vůbec ideální,“ prohodila závěrem a spěchala do své hospody, která stojí přímo u startu závodu, připravovat pro hladové a pití chtivé běžce guláš a hlavně pak točit jejich oblíbený a řízný iontový nápoj.
„Já si také nechtěla brát hřeby,“ přiznala se mi po vyhlášení nejlepších Lenka Planičková. „Mně to ani tak moc neklouzalo, tak jsem si nechtěla zničit lýtka. Navíc se mi běželo dobře už při rozcvičování a necítila jsem nutnost nazout tretry.“
„To já se toho trochu bála. Byl to první závod po zranění, co jsem si přivodila začátkem zimy,“ hodnotila přece jen víc opatrně, než její kolegyně, ledové koryto na trati Jana Matějíková, „ale nakonec to šlo docela dobře, takže jsem spokojená.“
„Dnes sem ti nejlepší, co Velkou cenu vytrvalců Olomouckého kraje běhají, nepřijeli, tak mi nezbylo nic jiného, než vyhrát,“ skromně reagoval na své prvenství Petr Vymazal. „Navíc mi hodně pomohly tretry, to je bez debat. Dost by mi vadilo klouzat po takovém ledě v maratónkách a kdoví, jak by to třeba potom dopadlo. Já už kvůli podobným terénům v zimě raději moc nezávodím, ale Posluchov je něco jiného. Je tradice a tady nesmím chybět,“ okomentoval Petr ještě pak nakonec svůj první letošní start.
„Já bych se bez treter na tom asi dnes umlátil,“ smál pořád optimisticky naladěný Petr Kučera. „Ale musím přiznat, že jsme s Petrem spíš většinu trati klusali s Pavlem a táhli jsme ho v těch jeho botách do cíle. Kdoví, jak by nás prohnal, kdyby si taky nazul tretry.
Tak jsme mu v posledním kopečku, kde už příliš moc klouzal, utekli a bez nějakého zbytečně velkého úsilí potom doběhli do cíle. Kousek před ním mi Petr nastoupil a utekl, ale to nevadí. Je to lepší a lepší. Uvidíme až na suchých silnicích, jak mi to půjde dál.“
„Já jsem stejně tretry neměl,“ jen klidně konstatoval Pavel Dvořák, „tak mi nic jiného nezbylo, než běžet v maratónkách. Ale zase tak zlé to nebylo. Sice jsem občas pořádně podklouzl a z kopce pak musel dávat víc pozor, přesto se to v nich dalo taky slušně odběhnout.“
Samozřejmě to šlo. Záleží na technice běhu, typu běžce a schopnosti se s takovým terénem vyrovnat. Ale v botách to bylo rozhodně nebezpečnější, o čemž se přesvědčili někteří z borců, co ochutnali na vlastním těle, jak je led na trati tvrdý, když havarovali. O tom není sporu. Ale rozumnější bylo opravdu nazout boty s hřeby, či závod jen tréninkově odklusat. Proč si třeba zbytečně ublížit před začátkem sezóny, že?
Výsledky
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.