„Si se zbláznil, nestíhám." „Dneska opravdu nemůžu, honím termíny!" „Snad zítra, dneska snad ani nepůjdu spát!"
Tyhle výkřiky známe všichni. Dosti často je slýcháme od svých přátel, když si s nimi chceme domluvit schůzku. Pak najednou přijde zpráva: „Tak prý si mám vzít dovolenou a na měsíc vypadnout z toho blázince kolem. Naměřili mi vysoký tlak, zjistili žaludeční vředy a nějak mi cuká oko!"
Tak dlouho se pachtíme za „svým snem" úspěšného podnikatele, manažera či čehokoliv jiného, až najednou zjistíme, že jsme nějak zapomněli na človíčka v sobě. Zapomněli jsme, že když chceme, aby nám vše dobře sloužilo, musíme při vší té „zodpovědné" práci taky myslet na zadní vrátka, na dobíjení baterek, jinak nám vše, co si usilovnou prácí vydobudeme, bude k prdu.
Ve státech, které prošly budováním „kapitalismu" před námi, již dávno zjistili, že jedna věc je snažit se MÍT a druhá je ŽÍT. Už pochopili, že budování kariéry či vydělávání je dobré jen potud, pokud vše, co v životě získám, dokážu také řádně užít.
Neznamená to, že se zbavili prvního (MÍT), ale začali také ŽÍT. Začali nalézat harmonii duše, těla i ducha, objevili dávno objevené, protože tohle znali už staří Řekové, viz jejich olympijské hry, kde se nesoutěžilo jen v tom, kdo koho skolí na kolbišti, ale i v tom, kdo složí krásnější sonet nebo vytesá krásnější sochu.
Teď udělám veletoč a skočím rovnýma nohama k běhání a chození, vždyť běháním a chozením se dá dosáhnout právě té harmonie duše, těla i ducha. Proto dneska tolik lidí po světě chodí a běhá.
Někdo k tomu používá jen své tělo, jiný si k tomu přibere na pomoc hůlky, ale ať ten či ten, hledají stejné. Hledají klid, hledají krásu, hledají souznění s každým tvorem, s každou rostlinou, s vodou, větrem, sluncem i vzduchem. Stávají se alespoň na pár vteřin, minut, hodin či dní součástí univerza, a to naprosto spontánně, aniž by o tom museli nějak přemýšlet.
To je to, co hledáme ve svém životě všichni a je jedno, zda si to připouštíme, či ne. Vlastně jedno to není. Ti, co si to připouští a vědomě to hledají a nalézají, toho užívají plnou měrou a pomáhá jim to jít, běžet, pracovat, prostě ŽÍT. Ti, co se tomu brání, si jen způsobují zdravotní problémy, protože ten rozpor, který se nesnaží potlačit, tu je a koná v jejich neprospěch, „pomáhá" jim HNÍT.
Ale zpátky k chození a běhání. Tam, kde se lidé snaží žít, si nekomplikují život tím, že by se připravovali na to, jak svého soupeře při dalším závodě zničí, jak mu vrátí tu krutou porážku, kterou utrpěli posledně. Tam si prostě jdou zaběhat s přáteli. Přítelem, přítelkyní je jim pak každý, kdo se v onen den s nimi postaví na startovní čáru. Protože každý z nich přiložil svou míru radosti do společného prožitku.
Tím se stane, že pak na takovémto běhu necítíte napětí a stres, ale cítíte jen očekávání, cítíte radost, slyšíte smích a v cíli můžete zažít úchvatný pocit sounáležitosti, ale když vyhrajete svůj první maraton, taky to není pocit k zahození :-).
Pokud tu na světě mám nějaký úkol, nějaký cíl, přál bych si, aby jím bylo naučit lidi hledat a nalézat radost z každého pohybu, z každého kroku, z každého nadechnutí, z každého úsměvu, z každého ptačího trylku, z každého poryvu větru, z bublajícího potoka či hřmící vody v řece, ze zpěvu skřivanů při ranním běhu zarosenou loukou…
Autorem článku je Miloš Škorpil, běžec, poradce a propagátor běhání a zdravého životního stylu. Třikrát oběhl Českou republiku, úspěšně zdolal Spartathlon – běh z Athén do Sparty, drží řadu rekordů v netradičních sportovních disciplínách. Každý týden vede tréninky v pražské Stromovce a přestože ho nejvíce zaměstnává jeho Běžecká škola, nenechá ho lhostejným nic co se kolem něj ve světě děje.
