Jak na Nový rok tak po celý rok, říká se, tak ani já nelenila a po proklimbaném půl dni u bedny nazula botky a vyrazila. Tentokrát čistě jen ujít 10 km trasu, aby si nožky začaly zvykat na delší fyzickou aktivitu.
Však to také po hodině chůze bylo znát, začaly se ozývat ramena a pravá kyčel. A ještě mě nějaký ten kilometr čekal, když periferně nedaleko vidím běžícího mladíka. Takového vyhopkaného zajíčka a najednou je vedle mě a skrz sluchátka slyším: „Paní dáme závod?“ No, zmohla jsem se jen na hodně široký úsměv se slovy, že dneska si to vážně jen odchodím (v duchu si říkám, že spíš odbelhám). A byl pryč.
V noci chodím na jednu super brigádičku, na poštu třídit noviny. Jsme tam samé baby a jeden chlap, taková hlava toho babského sněmu. A jednou přišla řeč na běh. Jediný muž ženského osazenstva spustil, jak jeho manželka s kamarádkou chodí běhat a po hodině a půl se vrátí celé rudé. A že se šel na ně podívat a oni prý chvilku běží a pak jdou, no to přeci není žádné běhání! On hraje fotbal, tak o tom přeci musí něco vědět. „A kde běháš?“ Ptá se mě fotbalista. „To se teda na tebe přijdu podívat“. „A proč běháš?“ „No já ještě neběhám, já spíš hodně chodím.“ „Tak to nechápu proč to vůbec děláš?“ „No přece abych shodila váhu a chystám se na půlmaraton.“
Mám radost, když můžu lidi pobavit, a tady se mi to evidentně podařilo, neboť následovala salva smíchu. „Ty a půlmaraton, jo?“ „No to jsem na tebe zvědavej.“ (smích) V tu chvíli mi bylo jasný, že do června máme o téma a vtipkování postaráno. A taky že jo.
„Byla jsi běhat?“ „Ne nebyla.“ „No ale takhle ten půlmaraton neuběhneš.(smích) My (fotbalisti) běháme 10×1 km za 3 minuty a vy se tady bavíte o 9 minutách na 1 km. To není žádný běhání!“
Vymlouvejte nebo vysvětlujte něco fotbalistovi – v tomto případě to opravdu nejde. Takže se společně bavíme na můj účet a zatím se držím, protože já mu přeci ukážu ;-)
Jenže…, z nového roku byly ukrojeny sotva dva týdny, když se mi najednou nic nechtělo. Že by první krize? Nic mě nebavilo, nic se mi nedařilo, byla jsem protivná sama sobě. Chtěla jsem jen zalézt pod peřinu a probudit se až s jarem nebo v lepších časech.
Předepsaný jídelníček vzal taky za své a doplnila jsem ho tabulkami čokolády. Venku opět nasněžilo, pak z toho byla břečka, pak umrzlo a zase sníh a déšť, že jsem se celá otrávená zabejčila, že v tomhle počasí prostě nikam nejdu. A takhle jsem se v tom plácala přes tři týdny. Naštěstí alespoň na spinning jsem se dokopala.
V jednom z článků Miloše Škorpila jsem si přečetla radu pro začátečníky jak zrychlit tím, že musíme nejdřív zpomalit. Pobavila jsem se a zároveň ztotožnila s jedním komentářem, že pokud ještě víc zpomalím, tak už budu couvat. Už tak se po asfaltu vleču, že snad pomaleji to nejde a ještě přitáhnout ruční brzdu? Nakonec, po třech týdnech a půl, co jsem nevystrčila boty z domu, jsem to zkusila.
Rychlou chůzí jsem se z civilizace přemístila na stezku a rozeběhla se. Ale tak strašně pomalu nebo alespoň já měla ten pocit, že i tříletý dítě by kolem mě spokojeně poskakovalo a stíhalo by brebentit a lízat zmrzlinu zároveň. Řekla jsem si, že poběžím dokud to půjde a pak zase přejdu do chůze. A ono to kupodivu šlo!
Podařilo se mi 1,8 km souvislého běhu a zbylou část tréninku jsem střídala s chůzí. Celkem 6,5 km aniž bych se zadýchávala nebo cítila pálení v žaludku. Tak takhle se na to musí. Vím, někdo si může pomyslet, ona si z nás snad dělá legraci? Co to jako je necelé 2 km? Ale pro mě je to úspěch, když si vzpomenu, že jsem začínala na nějakých 100 metrech, no a týden na to 3,7 km souvislého běhu v 7,3 km dlouhém tréninku.
S odstupem času přemýšlím, co bylo příčinou toho, že jsem se takhle, pro mě nečekaně, posunula. Jestli ona Milošova rada v článku nebo skoro čtyřtýdenní pauza. Ale začínám se přiklánět k myšlence, že tomu větší měrou pomohl běžecký odpočinek.
