Do půl šesté se na Skalním mlýně na druhém závodě Hraběnka Cupu zase objevila řada vytrvalců z Blanska a širokého okolí a to i přes konkurenci v brněnském Triexpertcupu, který se běží hned ve středu.
Již před startovním výstřelem řada z nás nevěřila svým očím, když se Milada Barešová /Bambas Skalice – 20:28/ promenádovala bosá po silnici kolem parkoviště a mrskala jednu rovinku za druhou. Ne, neobula se ani na závod. Pěkně ostře vyběhla bosky celých 4,8 km po asfaltu, který již v Suchém žlebu připomíná spíš tankodrom, až na Macochu a nikdo jí z dalších žen nemohl konkurovat.
Také Vojtěch Grün /AC Okrouhlá – 18:04/ s přehledem zvítězil, neboť již od startu vyrazil dopředu a nikdo z pronásledovatelů se za něj neodvážil zaháknout. Tím mu všichni běžci značně usnadnili pokračování ve vítězném tažení letošním Hraběnka Cupem.
Přesto měl druhý muž pořadí Petr Boháček /AUTO RZ Boskovice – 18:07/ v závěru dostatek sil a dokázal ztrátu z průběhu závodu stáhnout v cíli na pouhé tři vteřiny.
Třetí Tomáš Večeřa /BCK RELAX Olešnice – 18:25/ měl již přece jen výraznější odstup, ačkoliv ještě pod serpentinami na Macochu běžel těsně v háku za Petrem Boháčkem.
Druhá mezi ženami skončila vítězka prvního závodu tohoto seriálu z minulého úterý Markéta Tesařová /GYMBOS – 23:09/ a třetí pak velmi vlažně běžící vyškovská veteránka Marie Hynštová /23:15/, ale je nutné poznamenat, že měly obě dvě za vítěznou Miladou Barešovou již dost značnou časovou ztrátu.
Hraběnka Cup táhne čím dál víc
14. ročník Hraběnka Cupu, seriálu závodů do vrchu kolem Blanska, který původně vznikl jako příprava pro lyžaře, přilákal již do prvního ze šesti závodů, z nichž se celá akce skládá, rekordní počet běžců. Trať tohoto prvního běhu vedla ze Sloupu do Petrovic k penzionu U hraběnky a měřila 4,2 km.
Druhý závod v pořadí, jehož 4,8 dlouhá trasa vede po silnici ze Skalního mlýna nádherným Suchým žlebem a poté pak serpentinami až k parkovišti u horního můstku Macochy, se nenechal počtem 68 běžců též zahanbit.
S potěšením lze tedy čekat, co provede zájem o běžecké podvečery na blanensku příští úterý v nejdelším závodě z Ráječka do Petrovic opět k penzionu U hraběnky, který měří 7,8 km a jím skončí jarní půlka seriálu. V září se pak rozběhne opět na stejných tratích, jen v opačném sledu.
Za organizací celého seriálu stojí jeho ředitel Leoš Svoboda se svými sedmi kamarády, který tak navázal na práci Iva Šinkory a převzal po něm celou akci, aby nezanikla. A ona se během let rozrostla až do současných rozměrů. Samozřejmě mu vydatně pomáhají sponzoři a také organizátoři Okresní běžecké ligy v Blansku.
Co zaznělo u horního můstku na Macoše?
„Rozběhl jsem si závod hned po startu svým tempem, jenže pak mi trochu došlo a nahoru serpentinami jsem se pěkně vytrápil. Měl jsem toho v cíli tentokrát opravdu dost.“ přiznal se mi Vojtěch Grün, se kterým vždy obvykle běží celá jeho rodina.
Ovšem tentokrát to bylo jinak, neboť otec testoval doma ostrost řetězu své motorové pily palcem u nohy a než zjistil, že je příliš nabroušený, málem o něj přišel. Tak aspoň ostřížím zrakem a o berlách podél trati pozoroval výkon svého syna a ostatních běžců. Jenom si pak v cíli povzdychl, že při té smůle je dobře, že se mu to stalo až po pražském maratónu.
„Já si nemůžu dovolit rozběhnout začátek tak rychle jako tihle mladíci,“ ukázal prstem na Vojtu Petr Boháček. „Neběhám žádné intervaly jako oni, nesnáším to a při práci se už víc natrénovat nedá. Je pravda, že jsem si ho před cílem pěkně stáhl, ale stejně to nestačilo.“
„Já na to taky nemám,“ doplnil o svůj pohled na závod náš rozhovor Tomáš Večeřa.
„Bylo by potřeba mnohem víc trénovat a na to mi bohužel moc času nezbývá.“
„Běželo se mi tak dobře, přestože vůbec netrénuji, určitě proto, že jsem šla na boso a měla jsem díky tomu neskutečně lehké nohy,“ smála se mému popichování, jestli se nezapomněla před startem obout, Milada Barešová. „Vůbec mi to nevadilo a já i v botách běhám přes špičky, takže mi to přijde naprosto přirozené.“ „Co si ze sebe sundáš příště, abys byla ještě trochu lehčí,“ znovu jsem si neopomněl trošku zarýt, ale žádnou jsem neschytal. Odpovědí mi byl jen halasný smích.
„Docela jsem se lekla, jestli jsem ten začátek přece jenom příliš moc nepřekopla,“ hodnotila svůj výkon orientační běžkyně Markéta Tesařová. „Zejména potom, když jsme začali dost prudce stoupat. Naštěstí to už nebylo daleko do cíle, tak jsem to vydržela a byla moc ráda, že to mám za sebou.“
„Než jsem se rozběhla, tak tu byl cíl,“ nespokojeně a kriticky se ohlédla za závodem Marie Hynštová. „Začala jsem příliš pomalu. Pořád jsem nevěděla, co mě kde na trati čeká a najednou byl konec. To už se pak dá těžko něco dohánět těsně před cílem.“
Tak takový byl druhý závod Hraběnka Cupu. Zajímavý, po krásné trati a plný nečekaných zážitků nejen pro všechny běžce, ale i pro kecaly mého typu. Uvidíme, co přinese třetí a nejdelší běh příští úterý. Už teď se na to těším.
Výsledky
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.