Kdo nekufroval, jakoby nešel Horskou výzvu, znělo už poněkolikáté v prostoru cíle.
Šumavská závodně naladěná příroda nás v pátek večer přivítala ve své vší mokré kráse. Ultra trail dlouhý 76 kilometrů byl naší fyzickou i psychickou prověrkou. Po bezproblémovém odprezentování a vyzvednutí si startovního čísla, si jdeme se sparingpartnerem Kubou upevnit čipy na botu a poprvé se smějeme nad mapkou, co jsme našli v registrační tašce.
Říkám poprvé a naposledy. Pak už dostávala méně lichotivé přezdívky než-li mapa. Měřítko bylo nevím jaké, každopádně malé. Velikost A4, kde byla vyznačena celá trasa, byla vážně hodně orientační. Doufali jsme, že alespoň reálná trasa bude značena viditelně.
Půl hodiny před půlnocí vybíhá zhruba čtyřstovka závodníků okusit nástrahy hor. Taky se rozbíháme a z Kuby snad trochu spadne nervozita. Asi tak po kilometru se mně rozvazuje tkanička, musím zastavit a s vtipnou poznámkou kolegy, cože jsem to psala do článku o ultra trailech, vážu dva uzle a klušeme dál.
Jdeme s davem a ani moc nekontrolujeme značení, najednou se všichni obrací, měli jsme zahnout. Naštěstí se vracíme jen kousek. Po nalezení správné cesty se masa lidí, v které se kumulují rychlejší závodníci co bloudili s vycházkovými turisty, kteří šli pomaleji, valí do příkrého koryta přes most. Za několik stovek metrů dál zjišťujeme, že jsme měli zahnout a jít podél vody.
Propadám trochu beznaději a už nikomu nevěřím. Ani sama sobě, radši. Po propršeném týdnu si tu voda žije svým vlastním životem. Teče po cestách, podmáčela veškeré pěšiny a vykouzlila obrovské louže, které se mění v bahniště. Zachraňovat suché boty nemá cenu.
Prvních jednadvacet kilometrů, po kterých byl checkpoint a občerstvovačka jdeme neuvěřitelné čtyři hodiny. Trochu demotivační. Moc se nezastavujeme, doplníme ionťák a rychle do sebe cpu rohlík se salámem, což je vyloženě závodní jídlo, kousek koláče a čokoládu. Pospícháme, dorazily další páry z kategorie mix.
Kde to jen jde, snažíme se běžet. Fyzické síly to ještě dovolí. Cesta ve tmě mi dosti splývá, mokro, kopec, napít, najít další fáborek. Mlčíme, dochází poprvé i na ploché lano s dvěma karabinami, které jsem si pořídila. Kuba si mě zahákne za opasek a makáme do kopce na Javorník. Poprvé na vlastní kůži poznávám, co je to koedukovaná dvojice. Nejsou to dva lidi, co se potkali a jdou spolu závod. Je to sehraná dvojka, která spolupracuje, morálně podporuje toho druhého a houpe se s vámi jako na houpačce. Nikdy vás nesmí nechat moc dlouho dole.
S rozbřeskem přichází jedna z prvních krizí, ta spací. Pak pěkně v návaznosti pokračuje fyzická, morální, spací, psychická, gastronomická, hypotonická. Ionťák už nemůžu ani cítit, chutná jako jarová voda a pálí mě z toho žáha. Mokré boty jsou jako těžítko a ponožky jako drátěné návleky. Dobíháme na další check point a sundavám ponožky. Chodidla jsou rozmáčená a díky mokré ponožce se dělají puchýře i přes pečlivě zalepené prsty, které pak v botě tlačí.
Třesoucíma se rukama i nohama vyndávám náplast a oblepuju všechny prsty jednotlivě ještě jednou. Na chvíli to pomůže, ale největší výzva pro mě po zbytek cesty bude vydržet škodolibou výrobu dalších puchýřů a zmodralých nehtů mou promočenou ponožkou. Šumava vstává a líně se protahuje z mlhy, ospalou jí potkáváme v Srní, několik málo kilometrů za polovinou závodu.
Většinu cesty jdeme skoro sami, maximálně ve čtveřici, sem tam nás ještě někdo déle bloudící a rychlejší než my předběhne. Stojí mne už velké přemlouvání, abych zrasené nohy rozběhla. Neustále bojuji uvnitř sebe a namlouvám si, že to ještě půjde. „Tak se rozběhnu v zatáčce… Ne, to nejde, to bolí.
Nic nebolí. Kuba si mě zahákává na smyci i na rovině a určuje tempo. Je to sice drsná metoda, ale účinná. Navíc jsem si jí vymyslela sama. Tak nasazuji obličej, který nic nebolí a už zase… krok, krok, ťuk, ťuk. Zvuk hůlek a naše kroky je ta nejmonotónnější a nejdelší píseň, co jsem kdy slyšela.
Začínám si určovat krátkodobější cíle než finiš a je to moje psychická berlička. Na poslední občerstvovačku na Horské Kvildě, které předcházely nejdelší čtyři kilometry a navíc po silnici za běžného provozu, dorážíme vyhladovělí. Lapám po rohlíku a cpu se vysočinou, kterou bych na „zemi“ nepozřela. Na horách bez problémů i bez ostychu. Dokonce zalovím i v míse se škvarkama, „mmm jak to pak na ně jelo“. Během pěti minut nacpeme břicha a to už dobíhá oddílový kolega, který chce získat náš skalp. S hrstí sušenek vyrážíme na posledních deset kilometrů.
Podle mapy nás čeká dlouhá psychicky zžírající rovina. Po chvíli za námi vidíme kolegy. Nezrychlujeme, oni běží. Kuba má trochu fyzickou krizi. Současně, jak nás dobíhají nás vyloženě vyburcují slovy, že do cíle už to doběhneme. Tři kilometry běhu si už nedokážu představit. Dobré ale je, že už tělo ignoruje veškeré varovné signály, které vysílají, že ho něco bolí. Dokola si opakujeme, že nikdy nic nebolí. Nic nás nebolí ani nebolelo.
Plni endorfinu je setřásáme a předbíháme další dvě dvojice. Zbývá asi dvě stě metrů nad sjezdovku, potkáváme ještě jednu dvojici. Je mi jasné, že jí naše ega budou chtít předběhnout. Kuba řve, mám pocit, že moje nohy snad už pomaleji běžet nemůžou. Těsně nad sjezdovkou je sbíháme a mně se valí slzy do očí. Už nic konkrétního neříkám jenom řvu. V mém hlase se mísí adrenalin, endorfiny a pořád nevěřím, že finišujem. Seběh sjezdovky byla fyzická třešnička na výzvě. Rozmočené chodidla jako rohlík v teplém kakau brní, pálí. Je mi to ale jedno.
Cílová brána není obklopena fanoušky, jak byste čekali. Vítá nás moderátor s gratulací za páté místo v kategorii MIX. Potřásáme si i s ostatními a jsem opravdu pyšná, na naší silnou morálku. Na to jak jsme dokázali spolupracovat a navzájem jsme se dokázali podržet.
Výzva pro mě neznamená vyhrát, je to cesta a způsob jak posílit tělo i mysl, naučit se jednat ve vypjatých situacích, dokázat podržet parťáka, ale i uznat slabou chvilku a nechat si pomoci.
Škola hor mi dala další lekci.
Autorkou článku je Věra Vjerka z Kopretinové ulice Hoštičková. Nejraději ze všeho má plavokoloběh. Často marně hledá kopce pro trénink v Českých Budějovicích. Ale jinak běhá všude tam, kam jí nohy donesou. V životním běhu i běžeckém životě má ráda hru fair play.
