Tak příští týden už mám před sebou maraton, tak je načase, abych tolik nedřel, více se uvolnil, ale zas abych nezlenivěl.

Někteří běžci už v tomto období hodně odpočívají, ale mně se osvědčilo to s tím odpočinkem moc nepřehánět, běhat ještě poměrně dost kilometrů, ale volněji, už do toho nedávat žádné větší úsilí a hlavně se udržovat v pohodě, vytřepat z nohou únavu, psychicky se naladit.

Když má člověk natrénováno, pak se toho maratonu ani tolik nebojí, naopak jsem se kolikrát i na ten den D těšil.

Je to jako když něco tvoříte a pak to jdete prodat, takové spíš příjemné napětí, jak se vám to, co chcete prodat povedlo.

Dělat si před závodem nervy, to už je poloviční neúspěch. Hold i psychiku je třeba trénovat. Když zvládnu těžké tréninky, pak mě nějaký závod nerozhází.

Když vám někdo před maratonem řekne důrazně, co všechno musíte udělat, nevěřte tomu, nebo aspoň ne všemu. Když máte natrénováno, lze skoro cokoliv.

To byl i můj případ před mistrovstvím Česka v Domažlicích. Ne, že bych nebyl svědomitý a nebral běžecké zásady vážně, ale když se potkáte s nejlepším kamarádem z vojny po 15-ti letech, končí všechna dogmata.

Na maraton jsem odjel tři dny předem s bratrancem, kamarádem a výborným vytrvalcem z Mořkova Jarkem Mičkou, který se mnou v té době trénoval. Běhali jsme spolu volné a dlouhé běhy a občas kvalitu, ovšem každý svým tempem. Běhal tak 2/3 mého objemu a kvalitu tak kiláky za 3:25 a po dvou letech běhání dal maraton za 2:37!

Před maratonem jsem chtěl navštívit svého nejlepšího kamaráda z mládí ve Vimperku. Po maratonské dietě nastalo namísto zdravé výživy bohapusté opékání makrel a jiných pamlsků, pivo teklo proudem a ještě večer před maratonem jsme dělali táborák, pili šampáňo a jedli špekáčky.

Aby toho nebylo dost, po příjezdu do Domažlic jsme nemohli sehnat nic k obědu, jelikož město bylo o víkendech v obležení Germánů, nakonec jsme tak třičtvrtě hodiny před startem obědvali špenát s uzeným a bramborovým knedlíkem s vědomím, že už hůř být nemůže, stejně bylo horko a dusno a na výkon to nebylo.

A takto připraven jsem získal svou první mistrovskou maratonskou medaili.

Po startu šel hned dopředu Vlastík Bukovjan a s ním nepoučitelný Vašek Filip. Já jsem běžel ve druhé skupině vědom si svých prohřešků a s ohledem na počasí a taky trať byla hodně těžká, běželo se 7 okruhů se spoustou ostrých zatáček. Ještě v polovině to měl Vlastík rozjeto na 2:16, ale postupně zpomaloval a nakonec to i s Filipem zabalili. Někde po 30. km jsem zůstal najednou vpředu sám s Milanem Krajčem, kterého jsem dlouho tahal, až to nakonec ani on nevydržel a od 35 km jsem si běžel neohroženě pro vítězství.

Takže z toho plyne poučení, že i na uzené se běhat dá, jen musíte předtím hodně potrénovat. A jak jsem trénoval?

Alexander Neuwirth, 15.12.1955, osobní rekordy: 5 000 m – 14:55, 10 000 m – 30:14,5, 20 km – 1:03:56, 25 km – 1:20:12, půlmaraton – 1:07:16, hodinovka – 18680 m, maraton – 2:18:51, 50 km – 2:56:09. Mistr ČR v maratonu 1989 a Mistr ČSFR v maratonu 1990 a 1992.