Svou podstatou jsem kavárenský povaleč. Kávu piju sice hořkou (dobrá káva se nemá kazit cukrem, krásný den prací a láska manželstvím…), ale miluju čokoládu. A taky šlehačku, pravou, ne ve spreji, našlehanou ručně a dobré víno a tonic s ginem a parmskou šunku a profiteroles s chilli krémem a mascarpone a… Prostě jsem labužník, žrout a lenoch.

Zaregistrovala jsem se na Stob. Poctivě vyplňuji to, co jsem za den snědla. Jogurt s banánem a kousky mandlí. Troška medu. Stop! Červený semafor: „Pro tebe nevhodné. Dej si bílý jogurt s lžičkou vloček. Neslazených.“ Radí mi web. Večer si nalévám skleničku bílého vína. Suchého. Stop! Kdyby mohly semaforky v dietním programu houkat, rozeřvaly by se: „Pro tebe nepřístupné! Dej si vodu!“

Nedokážu to. Nedokážu odměřovat si porce a tvářit se při konzumování Cottage a sóji, že jím Roquefort a flank steak. Poznám rozdíl mezi 30% a 40% smetanou… A hádejte, která mi chutná víc.

To je důvod proč běhám. Proč funím, potím se, píchá mě v boku, nemůžu popadnout dech. Běhám, protože chci jíst. Ano, běh mi přináší i úžasný pocit. To když vidím dveře našeho domu, vylezu dvacet schodů od hlavních dveří do chodby, sundám tenisky a v obýváku sednu na gauč. To mám skvělý pocit. Pak si vlezu do vany a jsem na sebe pyšná. Po dvaceti minutách přemýšlím, jestli se mi podaří z vany vylézt.

Běhám. Mám tenisky a elasťáky, tričko a čelenku. Pot v očích totiž pálí. Uzavírám sama se sebou dohody – doběhni až k tomu stromu, k támhle tomu patníku, za zatáčku…

Už mi nedělá problém někam dojít pěšky. „Pojďte se aspoň projít,“ nutím svou mamku a dceru po nedělním obědě. “Jeď a já tam doběhnu,“ říkám manželovi, když se chystáme ke známým.

iDnes vyhlásila soutěž. Blogerka, která napíše nejlepší blog o běhání poletí do San Franciska. Na půlmaraton. Je to jak znamení, znamení, abych dál běhala a dál psala. S obojím jsem začala v lednu…

Neběhám a nepíšu proto, abych vyhrála. Běhám, protože se chci líbit a píšu, protože mě to strašně baví. Píšu, protože když mě někdo pochválí, že jsem ho pobavila, nebo že se v mém psaní poznal a nebo dokonce – že jsem se svým psaní dotkla těch nejskrytějších strun a ty struny zazněly, tak mě to strašně povzbudí.

Přihlásila jsem se na běh WE RUN PRAGUE. Na tričko jsem si nechala vytisknout motto PODLE SEBE. Neběží se mnou ani můj manžel, ani moje dcera, syn, ani žádná kamarádka… Jen já. Já sama. Jen nevím, jestli to zvládnu.

Běhám, protože při běhu nacházím sama sebe, sama sebe překonávám. Hádám se sama se sebou, přemýšlím o sobě. Kam vlastně směřuju? Co je pro mě důležité? Kam až chci dojít?

Na rovinu říkám, že se bojím létat. San Francisko je pro mě nepředstavitelné. A dvacet kilometrů někde v cizí zemi úplně science fiction.

Život si s námi někdy pěkně hraje. Jsem jiná, než jsem si ve dvaceti myslela, že budu. Život mi předhodil pár lekcí o tom, co je a není důležité. Nic není zadarmo a přitom – ty nejlepší věci zadarmo jsou.

Já, která se v patnácti vyhýbala při tělocviku patnáctistovce, sním o půlmaratonu. Představuju si, jak probíhám cílem. A jak jsem pyšná, pyšná sama na sebe. Pro ten pocit vítězství sama nad sebou běhám.

A taky proto, abych měla hezkej zadek.

Přeji krásnou slunečnou středu :-)

Autorka článku Marcela Tobiášová o sobě říká: Matka, manželka, návrhářka bytů a milovnice života. Čtu a píšu a čmárám a čtu a píšu a… Psaní je pro mě způsob, jak si utřídit myšlenky, srovnat si hlavu a více si toho zapamatovat. Když píšu, běží mi čas tryskem, kolikrát ani nepostřehnu, že je už zítra…