Nejsem už dívka školou povinná. Mám za sebou pár životních zkušeností. Ledacos jsem zažila na vlastní kůži. Přesto si nepřipadám stará. Ba ani stárnoucí. Naopak se stále cítím líp a líp. „Ťuk, ťuk, ťuk,“ abych to snad nezakřikla…

Když mi bylo -náct, čas se pomalu a líně vlekl. Přála jsem si: „Už aby mi bylo dvacet pět.″ Trvalo dlouhé roky, než jsem se konečně dočkala. Jak jsem tak pospíchala a pospíchala, aby mi nic neuteklo, rychle jsem si pořídila děti. Takže ve dvaceti pěti jsem už měla dvě. Byla jsem unavená, vyčerpaná a říkala si: „To jsem zvědavá, jaký to bude, až mi bude třicet a víc!″

Tentokrát to uteklo rychle a já ve dvaatřiceti porodila třetí dítě. Nejmladší dcera vnímala čas úplně jinak než já. Jednou při procházce potkala nějaké lidi, zastoupila jim cestu a rozšafně prohlásila: „Jsou mi tči, budou mi tčiži, já stárnu rychle!″ A bylo to tady. To dítě už v raném věku pochopilo, že stárnutí je rychlý proces. Z toho jsem se poučila i já a přestala si přát, aby už mi bylo… tolik nebo tolik.

Čas stejně nezastavíš!

Bylo mi dávno čtyřicet pryč, děti odrůstaly a do mého života vběhl běh. Jen tak, zničeho nic se tam objevil a zůstal. Já doufám, že se zdrží. Co možná nejdéle. A tento původně nezvaný, ale nyní opečovávaný host, mi přinesl dary. Něco, co jsem jako mladá holka neměla.

Mimo jiné kondičku. Kdybyste věděli, když mi bylo dvacet, třicet… nevydržela jsem nic. Hned mě bolely nohy. Snadno jsem se unavila. Pokud jsem vykonala nějaký pohyb, musela jsem následující dny vydatně odpočívat. A najednou? Necítím únavu, někam se vytratila tato moje životní souputnice. Můj Muž se mě ptá druhý den po náročnějším sportovním výkonu: „Bolí tě nohy? Bolí tě něco?″ „Ne, proč?″ na to já. Akorát po maratonu jsem byla druhý den „mrtvá“.

„Konečně tě taky něco unavilo!″ radostně prohlásil On a oddychl si.

Můj host mi přinesl otužilost. Kde jsou doby, kdy jsem na běžkách jezdila v péřovce. Muž říká, že se ze mě stává chlap. Asi mu přišlo ženštější, když jsem se neustále klepala zimou. Stáhnout okýnko v autě? To byl hned oheň na střeše. „Pozor, aby mě neofouklo!“

A ještě se přiznám, že jsem se naučila díky běhu smrkat. „Frk frk…,“ ani nepotřebuji kapesník. Sportovci znají a chápou… Vím, že tím nabyly moje akcie na ceně. V dobách nedávných jsem se zastavila, vyndala kapesník, decentně si utřela nos, uklidila kapesník a znovu se rozběhla. Honza jen protáčel panenky. Na běžkách jsem ještě k tomu zapíchla hůlky do sněhu, sundala rukavice, provedla úkon, navlékla rukavice a hůlky… rozhlédla se a všichni byli pryč! Teď „frk frk“ za běhu a ani nemrknu.

A co mi ještě můj host běh daroval? Asi to, že mám pocit, že mi neutíká mládí a já si mohu v klidu doběhnout pro stáří. Vím, že v mé tváři se běh života zračí a bude zobrazovat i nadále víc a víc. Stárnutí nezastavím, ale to mi nevadí. Cítím se výborně a přibývající roky přijímám s klidem v duši.

Proto běhejte! Ženy, muži, mladí, staří. Pokud jen trochu můžete. Je to náročné a někdy to i bolí hodně. Ale stojí to za to!

Autorka článku je Zuzana Součková, běžkyně, která začala běhat ve věku, kdy většina končí. Dnes je na běhání závislá. „Zjistila jsem, že všechno jde, když se chce. Píši o tom, co mi dává běh a chci inspirovat další ženy svými články na svém blogu.