Elba je italský ostrov v Tyrhénském moři, patří k Toskánsku a leží asi 10 kilometrů od pobřežního města Piombino. Rozlohou se jedná o největší ostrov toskánských ostrovů a po Sicílii a Sardinii jw třetím největším italským ostrovem.

A jak se ale vlastně na Elbě běhá? To vám povím já.

Letos jsem na Elbě strávila 10 dnů a byly to dny nabité aktivitou, pohybem i běháním.

Už během cesty z přístavního města Portoferraia do místa našeho pobytu v Marině di Campo jsem pozorovala tu a tam běhající postavičky. Většina cest na ostrově se klikatí, vede do kopce i kopce a hlavně pod žhnoucím sluncem. „To bude paráda, to se krásně odrovnám, to budou endorfiny“, pomyslela jsem si. Měla jsem totiž v plánu každý druhý den uběhnout 10 kilometrů.

Můj první výběh ale zase tak bezva nebyl. Nevěděla jsem totiž pořádně, kam běžet. Vydala jsem se proto po silnici z Mariny di Campo v duchu „někam 5 kilometrů a pak zpět“. Potkala jsem asi tři běžce. Ale také hodně aut, před kterými jsem v neustálých zatáčkách uskakovala. Nezbylo mi tak moc energie na kochání se okolní krajinou.

Další dny už ale běhání bezva bylo. Našla jsem si pěkný okruh vedoucí z kempu kolem hotelů, následně přes park a pak po chodníku kolem pláže až do přístavu v Marina di Campo a zpět. Celkem krásných 5 kilometrů, takže po dvou okruzích se na mém sportesteru ukázala kýžená desítka. A zvolila jsem dobře, o čemž svědčilo nejen mé nadšení, ale i velký počet jiných běžců. Někteří se mnou vybíhali už z kempu, další jsem potkávala cestou. Pokaždé jsem se na sebe usmáli, mávali na sebe a zvolali ciao, hallo, hi, ahoj – zkrátka podle národnosti. Na Elbu totiž jezdí hodně turistů.

I když jsem během putování po ostrově potkávala běžce v kteroukoliv denní dobu, já osobně jsem běhala ráno. Od moře vál jemný slaný vítr, do přístavu vplouvaly rybářské loďky, z pekáren po cestě vonělo různé pečivo a některé kavárničky zrovna otvíraly. Zásadně jsem běhala bez svého, jinak nezbytného, MP3 přehrávače, aby mi neutekly žádné zvuky probouzejícího se dne.

Získala jsem pocit, že ráno na Elbě běhá téměř každý. Potkávala jsem běžce všech věkových kategorií. Míjela jsem hodně žen. Potkávala jsem individualisty, potkala jsem běžce ve skupinkách. Občas se mi stalo, že nám byl chodník úzký. Zkrátka se nás najednou setkalo hodně a byli jsme jako Forrest Gump a jeho následovníci.

Všem běžcům jsem se dívala po nohách. Zajímalo mě, jakou běžeckou obuv nazouvají na svá chodidla. Adidas, Mizuno, Asics, Nike, New Balance – tedy žádné výstřednosti.

Škoda, že jsem na Elbě byla v červnu. V době mého pobytu se totiž na ostrově nekonal žádný závod. Kdybych však přijela o měsíc dříve, mohla bych se zúčastnit maratonu. Určitě by to byl nezapomenutelný zážitek. Italové jsou velmi temperametní a jako diváci by určitě dokázali velmi emotivně povzbuzovat.

Ženám běžkyním na závěr mohu sdělit, že bylo na co se dívat. Ve většině případů totiž běžec na Elbě vypadá asi takto: věk kolem 40-ti, výška něco kolem 185 cm. Vlasy tmavé. Tělo svalnaté. Nohy dlouhé, ramena široká, úsměv oslnivý, vzhled sympatický.

Ale i běžcům-mužům mohu Elbu doporučit. Každý si najde své. Můžete běhat po asfaltu po nesčetných silnicíh, můžete běhat v kopcovitém terénu. Můžete dokonce celý ostrov proběhat doslova skrz na skrz a ještě kolem dokola. Pořád se budete mít na co se dívat. Elba stojí za návštěvu. Já si z ní kromě krásných zážitků turisty odvážím naběhaných 50 kilometrů.

Autorkou příspěvku je Lenka Wagnerová, členka Maraton klubu Seitl Ostrava, nadšená cestovatelka a milovnice bílého vína, odrůdy Veltlínské zelené. Své zážitky ze závodů prezentuje na svém blogu.