Před pár dny, ve chvíli, kdy jsem ještě nebyla rozhodnutá, zda sobotu prolenošit nebo proběhat, jsem našla nabídku na trasérství – vedení nevidomého běžce na Run tour v Olomouci.
Byla jsem vybraná a přivodila si tím pár nervózních chvil. Trochu jsem si oddechla, když jsem uviděla „svého běžce“ Aleše Příborského. Sympaťák na první pohled, kterého nerozhodilo, že po vyfocení jsem odběhla ke startu pětky, abych zamávala svým kamarádkám ze sdružení Báječné ženy v běhu.
Potom jsme chviličku zatrénovali „běh s gumičkou“ a vyčkávali na start. Náš finální čas 1:01:07 se nám oběma líbí, ale hlavně jsme si odnesli nový prožitek a možná v sobě navzájem našli spřízněnou duši. Snad to na vás z našeho povídání, které vzniklo den poté, dýchne. A pokud vám zrovna v peněžence zbývá pár kaček, najděte si Nadaci Leontinka. Podpoříte dobrou věc.
Aleši, budu tě chvíli zpovídat a dopředu se omlouvám, jestli se budu ptát hloupě. Šla jsem do trasérství bez přípravy a neumím si tvůj svět představit. Nejenom proto, že nevidíš, ale i proto, že jsi muž a ti bývají soutěživější. Říkal jsi, že dnes to byla tvoje první závodní desítka? Běžel jsi už nějaké závody?
No, první desítka. Ale už jsem běžel ve štafetách nevidomých běžců na půlmaratonu v Olomouci 2011 a půlmaratonu v Praze 2012. V té Praze to bylo super, protože jsem běžel poslední úsek a vychutnal si ten pocit, stejně jako včera, kdy lidé skandují.
Já se tedy divím, že jsi je slyšel, protože ten finiš byl tak ostrý, že já neslyšela nic, jen svoje výskání.
Jaká jsi měl před startem očekávání? Mám trochu pocit, že jsem tě zbytečně zpomalila, určitě máš na lepší čas. Je pro tebe zklamáním, že jsme neběželi pod hodinu?
Má očekávání byla vždy prostě jen doběhnout a tak tomu bylo i včera. A nějaký super čas mně nijak netíží. Vše co dělám, dělám proto, abych si to užil a měl z toho dobrý pocit. Naopak jsi mne dobře zbrzdila, abych se nevytavil, protože nemám ještě takový ten odhad, jak pravidelně dodržovat tempo. Je možné, že chlap by mě strhnul, ale asi by to víc bolelo a nesešel bych ani ty schody na nádraží v Olomouci. Spíš mě to mrzelo kvůli tobě, protože dát to pod hodinu bys jistě beze mne zvládla.
Já doufám, že sama už nad hodinu desítku běhat nebudu, že umím rozvrhnout síly, ale taky pro mne čas prioritou není. Byl jsi jako rozjetý vlak a protože jsme se neznali, trochu jsem nevěděla, zda tě brzdit nebo raději sebe zničit. Přece jenom jsem celou hodinu mluvila a na to nejsem zvyklá. Jaký je tvůj celkový pocit ze závodu? Něco tě zklamalo? Nebo to byl jeden velký zážitek?
Můj dojem byl super a hlavně ten finiš jsem si vychutnal a doufám, že tě to moc nerozhodilo.
Rozhodně ne, sprintuju ráda, ale takovouhle rychlost bych sama asi nevyvinula. Ale když mne hezký chlap drží za ruku a skoro nadnáší, to si ráda užiju. Bylo to jako jízda na kolotoči. Jen v cíli jsem si neuvědomila, že ty cíl nevidíš a v poslední chvíli na tebe křikla „Aleši, stůj“. A potom přišlo to dlouhé, silné, dojemné objetí, kdy jsme děkovali jeden druhému. Neuvěřitelně silná situace, která se nedá naplánovat. Když jsi mne pustil, byla jsem dost mimo (jako vždycky v cíli první minuty), ale musela jsem rychle reagovat a navigovat tě kolem občerstvení a odvést pryč. Dařilo se ti večer usnout nebo jsi byl plný dojmů? My jeli ve vlaku s řadou běžců a velice živě si porovnávali dojmy. Musela jsem vyprávět, jaké to bylo, jak jsi to zvládnul…
Já jsem usnul docela dobře, protože jsem se celý týden moc nevyspal. Byl jsem na dovolené s partou lidí. Spíše až dnes ráno jsem se v myšlenkách k tomu vrátil a moc před tebou smekám, protože ta trať byla dost náročná pro popis. Spousta zatáček a přechodů na jiný terén a nějaké další překážky, jako ti cyklisté. Hlavně jsou ty uličky v parku úzké a pro dvojici vedle sebe někdy dost náročné. ** Taky jsem ti pořád říkala, že máš být blízko u mne. Bála jsem se, že zakopneš o lavičku nebo něco podobného. Bylo dobré, že jsme přišli na to, že můžeš běžet po středovém bílém pásu a cítíš trať. Mohla jsem na chviličku vydechnout. Opravdu jsem měla problém s dýcháním. Bylo to také nervozitou, nechtěla jsem ti to zkazit.**
Plánuješ další závod? Naladilo tě to na další závodění?
Ano, v září je Run Tour v Brně a tak jsem přemýšlel, že bych se Nadaci Leontinka nabídnul, zda by nechtěli, abych s nimi běžel.
A troufneš si i na delší trasy?
Díky tobě mám představu o čase a vím, že půlmaraton bych uběhnul a určitě se na nějaký příští rok vrhnu.
A na závěr moje osobní otázka… dělala jsem velké chyby? Jednou jsem tě zmátla špatným povelem, uhýbal jsi před větví a přitom šlo o povrch.
Byla jsi moc fajn a spíše ses občas nemusela tolik vysilovat mluvením. Opravdu jsi popisovala dost dobře. Pokud bys někdy příště s někým běžela, tak je možná lepší nechal tu gumu prostě napnout do směru, kam běžíš ty a nevidomý pak kopíruje tvou dráhu lehce za tvým tělem. Ale tohle by na půlmaratonu asi mohlo být posouzeno, že trasér tahá běžce a to je v pravidlech půlmaratonu zakázáno. Píšeš i běháš moc dobře.
Díky Aleši, bylo mi ctí tě doprovázet, byl to skvělý zážitek! A přeji ti, ať najdeš zdatného spolehlivého traséra a máš s běháním hodně krásných zážitků!
