„Ahoj!” zdravím běžce, který běží proti mně. „Dobrý den!“ slyším odpověď. „A sakra, zase jeden, kterýmu je blbý tykat paní v letech,” pomyslím si. To vypadám tak příšerně staře? Rozhodně se na to necítím. A kromě toho, my běžci si přece tykáme.
Svého času, coby mladá dívenka, jsem vykala všem. V mém okolí byl kdekdo starší než já. Pokud mi dotyčný nenabídl tykání, nikdy bych mu sama od sebe neřekla: „TY.“
Postupem let začali lidé kolem mě jaksi mládnout. Ne snad, že by došlo k nějakému kouzlu a oni vypili, na rozdíl ode mě, elixír mládí, ale objevují se lidé, kteří jsou mladší než já. Nevím proč, ale je jich pořád víc a víc. A oni mě považují za paní. Postarší. Jenže já si pořád připadám jako holka. Má duše je mladá. Je to duše holky.
Když jsem se poprvé setkala s legendou ultra běhu, běžeckým guru Milošem Škorpilem, řekla jsem mu: „Dobrý den!”
„Ahoj, tak ty poběžíš s náma?”
Vykulila jsem oči a potěšeně si pomylela: „Aha, asi si tykáme.“ Bez nějakých oficialit jsme přešli do tykání a bylo to pro mě moc moc příjemné. I on má duši pořád mladou.
Jiné město, jiný závod. Běžím vedle pána ve věku mé maminky. Ten dotyčný je ještě ke všemu vážený veterinární lékař. On mi pochopitelně tyká. Chci mu odpovědět. Teď se zarazím: „Můžu si dovolit mu vůbec tykat? Je to přece jen vážená osoba, ke všemu mnohem starší než já.“ Ale protože se nestydím a také není při běhu čas na rozmýšlení, odpovím mu slovy: „Můžu ti tykat, viď.”
„No jasně, my běžci si přece tykáme!”
Od té doby už to vím!!!
Už vím, že při předbíhání se nevolá: „Pane doktore, pozor, předbíhám vás vlevo.” Ale: „Bacha, vlevo! Díky.”
A tak každému běžci tykám. Bez ohledu na jeho i můj věk. Běžci a běžkyně, klidně mi tykejte, já nejsem tak stará!
Autorka článku je Zuzana Součková, běžkyně, která začala běhat ve věku, kdy většina končí. Dnes je na běhání závislá. „Zjistila jsem, že všechno jde, když se chce. Píši o tom, co mi dává běh a chci inspirovat další ženy svými články na svém blogu.
