V prvním ročníku Běhu pod Slunečnou v Moravském Berouně, který se rovněž počítá do Středomoravského běžeckého poháru, bylo o vítězích v podstatě rozhodnuto již před startem. Sázkové kanceláře ani nevydaly kurzy, tak to bylo pro ně prodělečné. A oba největší favorité závodu předpoklady do puntíku naplnili, neboť jak Tomáš Blaha /AK ASICS Kroměříž/, tak Marie Hynštová /AHA Vyškov/, s přehledem zvítězili.
Když v loňském roce sestavoval Karel Pikal nový ročník svého poháru, hledal i další pořadatele závodů v regionu střední Moravy. Pavel Frank společně s Romanem Kovářem dali hlavy dohromady a přihlásili na 5. července, tedy ve státní svátek, do soutěže Běh pod Slunečnou v Moravském Berouně, kde oba aktivní běžci žijí.
S odvahou jim vlastní, ve spolupráci s entuziasmem Karla Pikala, fantastickým konferenciérem Radimem Smažákem a starostkou města paní Zdeňkou Szukalskou, pak vytvořili něco, na co se nedá zapomenout a rozhodně pověst o tomto závodě přiláká pro příští roky řady dalších vytrvalců.
Ale vezmeme to popořádku.
Když jsme rozhodovali jak správní běžečtí fanatici, kde strávíme svátky, padl návrh Běhu pod Slunečnou a nebudu předstírat, že jsem nebyl hlavním aktérem tohoto napůl šíleného nápadu.
„Kam nás to zase chceš táhnout,“ ozvalo se z fóra: „Svátek a my pojedeme takovou štreku až kamsi. Kde to vůbec je ? Nebude lepší jet už o den dřív, abychom tam mohli přespat?“ Takové a další uštěpačné poznámky kolem mě létaly jako ovádi a mouchy tse tse zároveň. Už tomu chyběla jen facka. Té snad zabránily jen mé šediny a pověst člověka, který moc dobře ví, kam jede.
Auto se tedy naplnilo až po okraj, málem se ani benzín nevešel do nádrže. Jenže na srazu u vyškovské nemocnice jeden člověk chyběl. Pepa Kunc. „Kde jsi,“ řvu ráno v 8:15 do mobilu a vzteky tůruji motor, až se otáčky ženou vysoko přes 5000.
„A to se běží dnes?“ ozvalo se ospale: „Já myslel, že je to až zítra. Už letím.“ No, že jsem ho tam nenechal, ale k tomu se dostaneme.
Celkem poklidnou cestou jsme se dostali na fotbalový areál v Moravském Berouně, kde nás přivítali oba hlavní aktéři dnešní akce, a když mi Roman Kovář ukázal pěkně vybarvený graf s profilem trati, zatmělo se mi před očima a tušil jsem, že bude zle.
Pro jistotu jsem si jeden okruh v délce 4150 metrů šel před startem proběhnout, abych si potvrdil, že vím, do čeho jdu a že to bude opravdu tak hrozné, jak jsem přepokládal. A to nás čekaly dva okruhy, tedy 8,3 km.
Abych pravdu přiznal, neuměl jsem si představit, že bych to mohl uběhnout. Doufal jsem jen, že to nebude na neslavný návrat domů v zinkové rakvi. Ovšem číslo na hrudi vykonalo své a po výstřelu paní starostky, která běhuchtivý dav poslala do zdejší hory, jsem vypnul mozek a zapnul nohy.
To mi bohužel vydrželo jen chvíli. Pak se vypnulo všechno. Vpředu řádili divočáci Tomáš Blaha, orientační běžec Martin Poklop /FORTEX SKI Moravský Beroun/ a Petr Kučera /SK Salix Grymov/. Když jsem se plížil do největšího stoupání a hledal, kde zabodnu cepín, oni už mazali do cíle prvního okruhu. Ve stejném pořadí pak proběhli i druhým kolem a seřadili se v uvedeném pořadí za sebou i v konečném účtování.
Ovšem vraťme se k mému prvnímu výstupu na Slunečnou horu. Se značně zkaleným zrakem, ale opravdu z vysílení, z ničeho jiného, na to upozorňuji, aby nedošlo k mýlce, jal jsem se zdolávat kořeny na pečlivě Pavlem Frankem vysečené stezce, jenže vrchol pořád v nedohlednu. A to ten kopeček na turistické mapě nevypadal ani tak hrozně.
Najednou se za mnou ozval divoký výkřik: „Ááááá…! Do prd…., co to je? Vosy?“
A v tu chvíli se kolem mně přehnal jako splašený Pepa Kunc a za ním i další potrefení borci. Než jsem se nadál, byli ti tam. „No že mě taky něco nepíchlo,“ vrčel jsem vzteky: „třeba bych se konečně rozběhl.“ Ale to ne, na to mám smůlu, doping ne a ne přijít. To jiní si ho užili do sytosti. Někteří i vícekrát. Jen jsem se divil, že se v druhém kole stejným místem, kde se jim dostalo nepovolené podpory, plížili jako indiáni na válečné stezce. Nakonec čelenky měli skoro všichni, jen snad ten luk jim v ruce chyběl. Já supěl a řval jako pominutý a vosy nic. Asi se mě lekly, zřejmě mě nechtěly mít na svědomí.
Moc dobře viděly, jak jsem vypadal. Když jsem ovšem jury závodu navrhoval, aby byly minimálně poslány vzorky všech dotčených do antidopingové laboratoře, tak to bohužel neprošlo. Ostatně v našem autě jsem žihadlo nedostal snad jen já.
No co dodat, Pepa Kunc mě opět roznesl na kopytech, asi by to zvládl i bez žihadel, ale proč si to přiznávat, že? A málem k tomu neměla daleko i absolutní vítězka mezi ženami, Marie Hynštová.
Ale nová trať se jinak všem moc líbila, což mi potvrdil i vítěz dnešního závodu Tomáš Blaha, účastník loňského mistrovství světa v běhu do vrchu: „Terén mi celkem vyhovoval, neměl jsem s tím moc velký problém a dolů z kopce jsem se pak utrhl a hlídal si první místo až do cíle. Letos žádnou velkou formu nemám, tak se snažím si závody spíš užívat než běhat na nějaké dobré výkony.“
Martinovi Poklopovi, coby kovanému orienťákovi, trať seděla náramně a pochvaloval si zejména lehounké krosové speciálky firmy Inov, se kterými se vydal na trať: „Boty držely na tomto terénu skvěle, dokonce jsem se cítil tak dobře, že jsem v kopci zkusil i nastoupit, ale Tomáš se mě udržel a pak už mi cestou dolů nedal šanci, ale fakt se mi to tu dnes moc líbilo.“
I třetí v celkovém pořadí Petr Kučera nebyl nespokojený: „Na mě je to dost nevyhovující terén, ale když máš formu, tak ti to běží na čemkoliv, jen doufám, že to zase nepokazím v Itálii, kam teď jedu, jako na jaře. Musím si na to soustředění dát teď větší pozor.“
Marie Hynštová jen s jedním žihadlem v hýžďové oblasti si trasu také pochvalovala: „Já jsem měla v obou kolech naprosto stejný čas, takže jsem si tempo rozvrhla správně a neměla jsem na trati mimo vosího bodnutí žádný problém.“
Ovšem konec hanění. Pořadatelům se vše vydařilo do puntíku a závod i organizace byla skvělá, stejně jako fantastická atmosféra při vyhlašování díky neskutečně vtipnému spíkrovi a plně si všichni zasloužili potlesk a poděkování od všech běžců, kteří se nad dobře propečenou klobásou a výborně vychlazeným pivem ještě dlouho po skončení závodu bavili.
„Byl to opravdu vydařený svátek. Tak na Cyrila a Metoděje ! A příští rok tady zase nashle.“
Znělo nad fotbalovým stadionem unisono.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
