Již od začátku avizované pokusy o traťové rekordy mužů i žen se v Nemojanech dokonale podařily. Absolutní vítěz David Pelíšek /AK Olomouc/ původní rekord časem 24:46 překonal o neuvěřitelných 54 vteřin. I druhý v pořadí Petr Vymazal /SK Salix Grymov – 25:37/ se o tři vteřiny dostal pod rekord a třetí Milan Adamec /MK Seitl Ostrava –25:44/ pak za ním zaostal o pouhé 4 sekundy.

Také Katce Doubkové /AK Perná/ se povedlo dostat časem 30:46 o patnáct vteřin pod stávající rekord. Druhá v ženách doběhla Marie Hynštová /AHA Vyškov – 32:08/ a třetí pak Lucie Skybová /AK Olymp Brno – 33:52/.

Nemojská sedmička je závod, který je věnován památce vynikající atletky běžkyni Mgr. Lence Höferové, pro kterou byly Nemojany jejím druhým domovem. Pracovala zde jako ředitelka základní školy. Již podruhé se běžel jako její memoriál v místech, která měla tak nesmírně ráda. Dokázala se dlouho rvát se zákeřnou nemocí, ale svůj nejtěžší závod již nedotáhla do vítězného konce.

Všechny závody, které se v Nemojanech konají, si drží svůj punc výjimečnosti a jsou mezi běžci čím dál víc oblíbené. Už jen trať, která vede po asfaltových lesních silničkách, kde je zakázán běžný silniční provoz, je svou náročností, ale hlavně tím, že vede v nádherných hlubokých lesích Drahanské vrchoviny, nesmírně přitažlivá.

Vesměs všichni vytrvalci ji prokleli snad pokaždé až do morku kostí, ale stejně vždy zase přijedou, aby se pokusili co nejrychleji zdolat převýšení kolem 250 metrů k turisticky známé křižovatce Tři javory. A hlavně se pak co nejrychleji dokázat zase spustit po stejné cestě zpět. A že je to dolů fofr, o tom nepochybujte. Při traťových rekordech mužů se poslední dva kilometry běžely v časech pod 2:30 na kilometr.

Je to taková trasa magorů. Snad je to pro všechny z nás cesta k nějakému běžeckému bohovi. Nevím, co nás to tam tak táhne.

V cíli pak při zhroucení do třímetrových kopřiv a při posledním výkřiku, který nezní jako ten slavný ale pofiderní od starověkého posla z Marathonu, a má úplně jinou podstatu a smysl, je slyšet skoro od všech: „Už nikdy…!“ A stejně zase všichni přijedou. Tomu se zde říká nemojská závislost.

Opět jsem tedy stál odhodlaný porvat se tím kopcem, který jsem za těch 40 let, co do něj supím, snad milionkrát proklel. Kdeže byla dobrá předsevzetí po dvoustech metrech závodu. S krvavým zrakem jsem se hákl za kamaráda a vlál za ním jako hadr na holi ve 120 kilometrové vichřici. A najednou na nehorším stoupání se kolem mě přehnal můj soupeř z kategorie důchodců čekatelů, Laďa Špacír. A bylo vymalováno.

Zakousl jsem se do jeho pat, zapnul turbo, pak všechny válce v těle, rukama vháněl kyslík do huby a nadával. Ale jen v duchu. Na slova nebylo. A on ne a ne zvolnit. Dokonce i trháky dělal. „Proč mě tak trestáš,“ s očima obrácenýma v sloup jsem se ptal toho nahoře. Neodpověděl.

Spíš jsem to už asi nevnímal, protože po otočce se dolů rozjel neuvěřitelný fofr. Každý metr jsem to chtěl vzdát, ale něco mě drželo pořád těsně za Laďou. Možná zbožné přání, že to přece nemůže vydržet, když už i já nejsem schopen běžet. Nebyla to pravda! Letěl dolů jako s rogalem a já plápolal za ním.

V posledním kilometru mi přestaly fungovat stehna, tak rychle jsem neběžel snad třicet let. Pak se mi podlomily nohy a dopochodoval jsem za cílovou čáru v takovém transu, že jsem neviděl, kde jsem :-)

„Rozhodl jsem se to zkusit rozběhnout velmi ostře již nahoru, a když jsem měl na obrátce 40 vteřin náskok, před Petrem, tak už jsem se snažil jen doběhnout. A ten rekord s toho nějak vyplynul sám,“ divil se dosaženému času celkem nevěřícně David Pelíšek.

„Už od začátku závodu bylo jasné, že Davidovi stačit nahoru nebudu. Trať tu moc dobře znám, jezdím sem pravidelně a rád, ale tak rychle jsem tu ještě neběžel. Asi nám to dnes všem nějak sedlo,“ říkal mi se svým tradičním úsměvem Petr Vymazal.

Také Milan Adamec byl šokován: „Netušil jsem, že to bude tak rychlé. Zkusil jsem to z kopce natáhnout a mohlo to jít i lépe, ale i tak je to moc dobré. Až neuvěřitelně moc. Tak snad to vydrží a nic do toho nevleze.“

Katka Doubková se tvářila nadmíru spokojeně: „Musela jsem to zkusit nahoru jít co nejostřeji, dolů mi to přece jen moc nejde, ale pořád jsem kontrolovala čas a protože je trať dobře značená, věděla jsem, že to zvládnu, tak jsem si konec pak už vychutnala.“

„Na to, jak mi to v poslední době nějak nejde, jsem zase tolik za Katkou neztratila. Tak snad se konečně zase pořádně rozběhnu,“ tvrdila mi věčně nespokojená Marie Hynštová, když jsem už byl schopen vnímat, co říká. A Lucka Skybová mi se svým milým úsměvem na tváři vmetla bez obalu do obličeje: „Bože jak já ty kopce nenávidím a stejně zase přijedu.“

Ostatně jako asi všichni, co budou mít za 14 dní opět chuť se porvat s nehorázně drsnou tratí, kde se snad nedá odpočinout.

A proto zase budeme stát na startu a rvát se v první řadě sami se sebou a až pak se soupeři.

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.