Kdysi, v době kdy jsem ještě neběhala, mne v noci vzbudila bolest. Ukrutná bolest zad. Chodila jsem po bytě v předklonu a zoufale vyhlížela ráno. Doufajíc, že den mé bolesti uleví. Nestalo se. Byla jsem nucena vyhledat lékaře. Ten po sérii vyšetření konstatoval: „Vyhřezlá plotýnka.”

Naordinoval mi klid na lůžku a léky tišící bolest. Okamžitě jsem vtrhla na internet a začala hledat jakékoli zmínky o mé nemoci. Zjistila jsem, že to má téměř každý. To mě trochu uklidnilo.

Dále jsem objevila články MUDr. Jana Hnízdila. Ihned jsem zakoupila jeho knihy. Mimo jiné i tu s názvem Bolest zad jako životní realita. Tam jsem se dočetla, že nikoli klid na lůžku, ale v akutním stavu uvolňovací cviky a posléze přiměřený pohyb. Pomáhají tuto nepříjemnost léčit.

To byla slova, která jsem hledala. Klid na lůžku? Nééé. Jsem aktivní člověk, nemohu jen tak ležet. A tak jsem začala. Pomaloučku cvičit, uvolňovat záda, pak je i posilovat.

Zjistila jsem, jak výborným analgetikem je červené víno a přestala se ládovat léky. Přestože jsem měla nález na páteři a ochrnulo mi chodidlo, bolest zad pomalu, ale jistě ustupovala. Po několika měsících se stávala snesitelnou a posléze odezněla.

Navštívila jsem neuroložku, shodou okolností moji spolužačku z gymnázia. Zanícenou sportovkyni. Radila mi, co dál.

„Ireno, prosím tě, neříkej mi, že do konce života budu mít klidový režim,” snažím se ji ovlivnit.

„Zuzko, pokud ti to bude dělat dobře na psychiku, sportuj, běhej, dělej cokoli. Přece jen stav mysli ovlivňuje naše tělo,” slyšela jsem slova, která byla balzámem na mou rozbolavělou duši a bolavé tělo.

Přestala jsem s aerobicem, kterému jsem vyhřezlou plotýnku dávala za vinu. Začala jsem chodit na jógu a přidala běh. Opatrně. A ono to šlo. Běhala jsem pomalu, polehoučku, záda si to jen pochvalovala. Brala jsem to jako zázrak. Ochrnutému chodidlu se postupně vrátil cit i pohyblivost.

„To snad není možný, devět doktorů z deseti při bolestech zad běh zakazuje a mně pomáhá, jupííí!” jásala jsem nad každým uběhnutým kilometrem.

Postupně jsem z indiánského běhu (střídání chůze – běh) přešla do samotného běhu a začala běhat i delší vzdálenosti. A závodit. Ale o tom jsem zde již napsala mnoho slov.

Tohle jsem zažila asi před pěti lety. Od té doby, co běhám, se ta příšerná bolest nedostavila. Bolest, která umí člověka úplně paralyzovat. Kdo to zažil ví, jaký je problém vykonávat běžné denní činnosti jako vyčistit si zuby, umýt se, natáhnout si ponožky či kalhoty.

Přesto občas slyším pochybnosti: „Tys měla vyhřezlou plotýnku a zlepšilo se ti to běháním, jo? Tsss mě to doktoři zakázali. Chacha tak tomu teda nevěřím. Jsi blázen a ještě kecáš.”

„Když nevěříš, tak nevěř,” nikomu své zkušenosti nevnucuji. Vím, že tahle terapie není pro každého. A hlavně nejde aplikovat ve fázi akutní bolesti.

Nevím proč, ale běh mi pomohl. Záda mě občas bolí. Trochu. Ale vždy je to tehdy, když o víkendu provozuji gaučing. Jakmile se zvednu a vyběhnu, je po bolesti. Nikdy mě nebolely po nebo při běhu.

Jsem člověk, který chce jít svojí cestou. I při léčení. Na cestě za zdravými zády mi pomohly knihy a přednášky MUDr. Hnízdila. Poděkování si zaslouží kamarádka neuroložka, která mi pohyb nezakázala.

Tito lidé mi pohyb doporučili na základě svých zkušeností. A já je jen poslechla. Říkali mi to, co jsem chtěla slyšet. Nevím, jestli u mě sehrála roli psychika, ale mým zádům běh prospívá.

Opravdu, věřte mi.


Autorka článku je Zuzana Součková, běžkyně, která začala běhat ve věku, kdy většina končí. Dnes je na běhání závislá. „Zjistila jsem, že všechno jde, když se chce. Píši o tom, co mi dává běh a chci inspirovat další ženy svými články na svém blogu.