Před závodem
Tak přišlo na řadu i Rumunsko. V termínovkách lze najít několik akcí, nejzajímavěji vypadá květnový EcoMarathon v horách, ale nejjednodušší je účast na mezinárodním maratónu v hlavním městě Bukurešti. Ovšem zase nějaké úžasné turistické zážitky tady očekávat nelze.
Co se týká informací, přihlašování a platby startovného, jedná se o standardní podnik (oproti jiným na Balkáně, třeba v Černé Hoře nebo Srbsku). Přihláška přes internet je otázkou několika kliknutí, se zaplacením startovného (33 Euro) je to podobné.
Letenka stojí méně než do jiných atraktivnějších destinací, hotely srovnatelné úrovně jsou také levnější než v zemích na západ od našich hranic.
Termín závodu byl 6. října, kolidoval tedy s Košicemi. Letěl jsem v pátek. Konečně jsem po delší době využil služeb našich aerolinek a mohl jsem se tak domluvit s Mirkem Hasalem, který pracuje u ČSA jako stevard, aby si vzal službu na let se mnou. Vyšlo to na cestu tam. S Mirkem jsme stačili probrat naše poslední běžecké zážitky, ukázal mi fotky z maratónů v Moskvě a v Berlíně a naplánovali jsme, kde se uvidíme příště (bude to až v Benešově u Semil). Taková cesta s kamarádem, který pracuje jako stevard, má samozřejmě i další nezanedbatelné výhody.
Cesta z letiště na hotel nevyšla zrovna podle mých představ, ale na druhou stranu jsem bohatší o zjištění, že zlodějští taxikáři nejsou výhradní specialitou Prahy. Naštěstí to byl jediný podstatný zádrhel. Na hotelu už všechno fungovalo, jak mělo. Jelikož jsem přiletěl poměrně brzo, stačil jsem si ještě obhlédnout okolí mého dočasného bydliště. První dojem byl až příliš podobný tomu z Atén, kde jsem byl ubytován poblíž náměstí Omonia. Na to zrovna příjemné vzpomínky nemám. Ukázalo se, že to byl opravdu jen první dojem a náměstí Urinii v Bukurešti má do toho řeckého hodně daleko.
Zvládl jsem se i zaregistrovat. Expo bylo na Piata Constitutici (piata = náměstí), přímo pod Parlamentním palácem. Na stejném náměstí bylo pak v neděli i veškeré zázemí závodu, včetně startu a cíle. U prezence jsem byl hotov za chvilku, jednak se nejedná o nějaký mega závod, jednak bylo vše dokonale připraveno a slečny, které vydávaly startovní obálky (a zároveň informovaly co a jak) i další „u čísel a triček“ byly perfektní.
V sobotu se ze mě stal kulturní turista. Po nákupu (o víkendu byla snídaně v hotelu až od osmi, tak jsem se musel postarat sám) jsem se vydal do Muzea rumunské selské kultury. Ještě předtím jsem ale musel odmaturovat při cestování zdejším metrem. Měl jsem nastudováno, že jsou tady jízdenky (magnetické karty) na 2 nebo 10 jízd (kromě nějakých časových), že tady mají turnikety a samozřejmě kam se metrem dostanu. Kupodivu všechno souhlasilo a dokonce nebyl ani problém koupit jízdenku u babky v kiosku, automaty na jízdenky tady nevedou.
Muzeum za návštěvu určitě stálo. Je v budově nějakého bývalého paláce a pro sbírky je dost prostoru. V interiéru tak mohli instalovat celý dřevěný kostelík nebo selské stavení. Jinak expozice zahrnují veškeré oblasti venkovského života a také ukazují život všech národů, co v Rumunsku žijí. Kromě jediného – Čechů. Ale na druhou stranu je pravda, že oblast Banátu, kde naši krajané žijí, patřila do konce první světové války Rakousku – Uhersku. Venku, mimo budovu muzea souběžně probíhal trh s výrobky lidových řemesel a produktů rumunského venkova, také povedená záležitost. A dalo se tam dobře najíst.
Pozdě odpoledne jsem po nezbytném odpočinku na hotelu šel prozkoumat jedinou dochovanou část staré Bukurešti – čtvrť Lipscani. Názvy ulic jsou tady podle původních řemesel, ale ta nyní nahradily nejrůznější obchůdky a hlavně spousta nejrůznějších hospod, pubů a pizzerií (a nočních klubů). Jsou tady ale i kostely (pravoslavné, jak jinak) – od nejstaršího u starého knížecího dvora (ten jsem viděl z hotelového pokoje) po nejkrásnější – Stavropoleos.
Při tom podvečerním potulování jsem se zamotal i k opravdové pravoslavné svatbě. Byl to zážitek, na který jen tak nezapomenu. Zešeřelý chrám, vepředu zlatý ikonostas, uprostřed oddávající kněz (vlastně dva), naproti ženich s nevěstou a svědci a za nimi ostatní svatebčané (a jeden cizí čumil). Kněz během celého obřadu „normálně“ nepromluvil ani slovo, všechno bylo zpívané. Ženich i nevěsta měli stříbrné čelenky, které jim kněz na závěr obřadu sundal, byla spousta křižování, pozdvihování pozlacené bible (nebo co to bylo) a líbání ikon. Takže i já, nezúčastněný barbar, jsem tam stál a běhal mi po zádech mráz.
Maratonec všude bratry má. Ještě před tou svatbou jsem šel za skupinkou lidí a jeden z nich, který měl na zádech batůžek z maratónu v polské Poznani, se mi zdál nějaký povědomý. Samozřejmě jsem se na ně nevrhnul, ale za chvíli se zastavili u nějaké výlohy a otočili se ke mně. A on to byl Dariusz Bartkowiak, který mi před pár měsíci předával pohár v Ostrově Velkopolském! A s ním ještě jeho „kobieta“, kterou také znám a další dva jejich kamarádi. Nastalo veliké vítání, fotografování a vykládání kde, kdo a jak … Aspoň, že je (ani mě) nenapadlo jít tohle setkání někam zapít, to bych taky nemusel v neděli běžet.
Závod
Je devět hodin ráno a já stojím na startu. Po pravé ruce Parlamentní palác, monstrózní připomínka diktátora Ceaucesca, druhá největší stavba na světě, kvůli které byly srovnány se zemí celé původní čtvrtě a která přišla jednu z nejchudších zemí v Evropě na 3,5 miliardy dolarů (před skoro půlstoletím)! Je mi pořádná kosa, je dost po deset stupňů, ale mělo by být zase celý den jasno a bez větru, tak to musím tu chvíli v trenkách a tričku přetrpět.
Na první pohled vypadá organizace chaoticky, ale mají to tady promyšlené. Všechny běhy (maraton, půlmaraton, štafety i lidový běh) startují společně. Startovní zóna je rozdělena podélně na dva pruhy – vpravo lidový běh, který po startu odbočuje doprava kolem parlamentu a vlevo ostatní, kteří poběží doleva do města. Náš pruh je pak členěn do obvyklých sektorů podle nahlášených časů. Jednotlivé sektory jsou ohraničeny plůtky, organizátoři každého nasměrují, kam patří.
Dnešní maratónský den ale pro mě začal už pět hodin před startem a hodně netradičně – zemětřesením! Ve čtyři ráno (byl jsem zrovna vzhůru) se pode mnou pořádně zakymácela postel, vůbec jsem nevěděl, co se děje a než jsem na to přišel, zase jsem usnul. Ráno jsem si nebyl jistý, jestli se mi to celé nezdálo, ale později mi Poláci potvrdili, že se jednalo o zemětřesení a na internetu jsem si ověřil, že bylo docela silné – 5,5 stupně Richterovy stupnice (ale epicentrum bylo dost daleko od Bukurešti, asi 300 kilometrů).
Pár minut po deváté (na nějakou minutu se tady nehraje) je konečně odstartováno. Žádný výstřel jsem sice neslyšel, ale začali jsme se posouvat ke startovní čáře, tak asi ano. Spolu s půlmaratonci a štafetami je nás okolo dvou a půl tisíce. Klušeme asi 600 metrů rovně, pak je obrátka o do protisměru a po dalších 600 metrech jsme na úrovni startu, točíme doprava na bulvár Urinii, kde už se startovní pole roztáhlo (i do šířky) a každý tak může běžet jak je mu libo. Trasa je potom z větší části vedena po zdejších bulvárech a ty si svoje označení zaslouží. Dvakrát tři pruhy silnice, široký dělící pruh, další zelené pásy po obou stranách plus chodníky, dohromady téměř 100 metrů šířky.
Trať je po celé délce ohraničena „mlíkem“, pro formu je tady pár regulovčíků, kteří ukazují směr. Doprava je kompletně vyloučená. A jsme pořádně hlídaní, policistů kolem trati jsou stovky. Při běhu toho moc zajímavého vidět není, párkrát míjíme chrámy, odkud je slyšet zpěv (je neděle), mezi 7. a 9. kilometrem obíháme Národní stadion (prý to ale není stadion Steauy). Trochu šok přijde na 11. kilometru, protože se dostáváme znovu na bulvár Urinii a tak před sebou vidíme Parlamentní palác a to je k němu tři kilometry. Před ním točíme doprava a dostáváme se do trochu normálnější zástavby, dokonce běžíme kolem řeky Dambovita, kterou ale tvoří jenom betonové koryto. No a jsme v cíli prvního kola, půlmaratónci končí a já v protisměru vidím Keňany na čele závodu, do cíle jim chybí necelých sedm kilometrů.
Mně se první kolo běželo „divně“. Na to, že trať je skoro úplná placka a že je ideální počasí, tak se nemohu pořádně rozběhnout. Místo toho, abych měl pětky pohodlně pod 25 minut, tak je mám 27 nebo 26 a půl. Druhé kolo bylo o dost lepší, každou pětku dávám s odchylkou několika sekund po 26 minutách. Nakonec takový způsob běhu má svoje výhody. Po půlce mě sice předběhlo asi pět běžců, ale já jich vzal desetkrát tolik! Na závěr jsem si dokonce „zazávodil“, před 40. kilometrem jsem se dostal na úroveň nějakého chlápka, několikrát jsme se navzájem předběhli, v cíli byl sice přede mnou, ale poslední kilometry byly pod pět minut. Navíc žádné velké vyčerpání, jenom normální únava, paráda!
Beru si z úschovy věci, trochu se opláchnu a vyměním tričko za suché. A potkávám se s Poláky ze včerejška. Ti jsou také spokojeni, Magda si zaběhla „życiówku”, Tomasz svůj druhý nejlepší čas a Leszek, který byl kousek přede mnou, absolvoval maratón v dalším státě (někoho mi to připomíná). Prostě radost. Mají v plánu zajít si na pivo a nějaké občerstvení, pak na hotel a večer na „kolację”. Berou mě do party a já nejsem proti. Něco zobneme a jdeme si na chvíli sednout s pár plechovkami piva do parku na sluníčko. Nakonec se domluvíme, že mě vyzvednou u mého hotelu v šest večer.
Všechno klaplo a u večeře jsme jsme si mohli pořádně poklábosit. Poláci měli ještě na krku medaile a tak se k nám přihlásila parta běžců z Británie Naštěstí tohle setkání proběhlo decentně, protože „guys” se zrovna přesouvali jinam. Z naší party byl rozhodně nejzajímavější Tomasz. Nejenom, že zaběhl čas kousek na tři hodiny (je mu těsně pod padesát), ale také píše básně (jednu sbírku měl i tady), kouří doutníky a na rozdíl od nás ostatních, kteří jsme lemtali pivo, si dával whisky (a vlastně také whiskey). Magda běžela svůj první maratón vloni v Aténách, Leszek má odběhnuté maratóny na všech světadílech, kromě Antarktidy a Dariusz je na tom skoro stejně. Pozoruhodná společnost!
Maratón v rumunské Bukurešti tak pro mě skončil velice sympatickým způsobem.
