„Já teď závodím s bruslařema. Vono jim je trapný, když je předběhneš, tak se začnou jako snažit. Ale ty si deš svoje a voni stejně vodpadnou za chvíli…,“ svěřoval se mi jeden bývalý český eliťák, se kterým jsem se tu a tam potkával při výbězích za horizontem Kunětické hory na cyklostezkách v okolí San Piega.
„Jo, to znám, taky takhle vobčas závodím,“ říkám mu na to… „jenže… když už na tom někdo fakt umí, tak nemáš šanci.“ Chvíli bylo ticho, pleskání bot v polabském soumraku, lehké oddychování… „no jo… takovejch ale fakt neni moc…,“ ukončil závoďácké rozjímání můj náhodný parťák a dál na mě jakoby čekal vždy, když se mohlo zdát, že nás snad z šera dojíždí další osamělý soupeř…
Žádného bruslařského vyzyvatele jsme už ten večer nepotkali, moc jsme toho už myslím ani nenamluvili, vše podstatné pro tento běh bylo vyřčeno. A já si ten vlažný rovinatý výklus dodnes pamatuji jako jedno z nejvtipnějších, ale zároveň nejintimnějších běžeckých setkání. A vzpomenu si na něho vždy, když se zaposlouchám do toho nezaměnitelného pleskání tempových bot o vyhlazený cyklostezkový asfalt, ještě vyhlazenější dopravní značení, nebo unifikované obruby.
Cyklostezka je červenou nití běžcova života, tréninkovou kotvou v cizích krajích i dobyté území, tajně označkované těmi bližními v běhu, kteří zde již prošlapávali neprošlapatelné před tebou. Po přestěhování do nového města urychluje nejen běžeckou adaptaci jasnými vzkazy.
Neznáš to tady, nevíš kam jít, zabloudíš i cestou do práce, natož při výběhu, který je v cizím městě tak nezbytný, jako ranní hygiena a prozkoumání zdejší večerky. Ale pořád je tady cyklostezka, ta vede vždycky odněkud někam a cesta zpátky po ní je stejnou jistotou, jako to, že tady stejně za nějaký čas bude tvoje doma…
Při druhém, třetím běžeckém prozkoumávání už je to jasné. Jsou tady. Po každých pěti minutách se jako razítko na dopis domů otiskne zjištění, že i tady někdo dokáže vnímat jazyk přesného značení se smyslem pro decimetry a určitě taky rozumí řeči minut na kilometr… odkud to ale měřil? Tady je už šestka, musí to tedy začínat ještě někde vzadu za sídlištěm, to najdu příště… značení je to čerstvé, určitě tady někdo běhá pravidelně, jistě brzy někoho potkám… a po druhý straně, tyjo, žlutý značky, dokonce po pětikilech, tak jo, tady mají dobrý pívo, sem budeme chodit…
Na jaře tady pomalu přibývají ti odvážnější, kterým už byla zima dlouhá, nebo ještě nezapomněli na vánoční dárek zabalený ve skříni a těší se, až jej namísto koberce pokřtí skutečnou zkouškou nefalšovaným asfaltem. Rozkvétají nábřeží, příliv zakrývá, co bylo odhaleno, množí se svátečňáci na stezkách asfaltových, rozkvétá šedivý koberec prvními pestrobarevnými vzory.
Létem se pak každodenní trasa přeplní rychleji, než stihneš zjistit, že už se zase blíží vánoční výzdoba v tomhle pořád ještě trochu cizím městě. Jako když sleduješ večer nebe, abys spatřil, jak vychází první hvězda. Není nic, jen modrá, někdy šedá obloha… a najednou tam je, prostě tam je.
Pak hned najdednou další, až hvězdné nebe rázem je tolik přeplněné, že nestíháš ty příběhy vnímat, předběhneš v řadě všechna ta světla, deset, patnáct, plná šedá mlěčná cyklodráha nezapamatovatelných hvězd, jen ty opravdu výrazné, nebo nejpodobnější stojí za pozornost, s těma se kousek svezeš, jejich tempo ochutnáš, možná ještě zítra, až tudy poběžíš, na jejich svit, nebo úsměv znovu vzpomeneš…
Podzim zase jako odliv, pomalé obnažování další uběhlé sezony, méně, ale přitom více setkání. Řídne vše, provoz, výběhy i tempo jejich příběhů. Jen značky na podložce už nejsou tolik vidět, ani žlutý, natož ty bílý, pod listím a v šeru jakoby vzkazovaly, že už není kam spěchat. Úsměv, mávnutí a ohlédnutí, co si ho pamatuješ ještě od února… tady jsou skutečné vánoční výlohy, už od konce září vzájemně se tady zdobíme.
Běžcova zima na cyklostezce je nevyhnutelná, bez samoty na bílém koberci by nešlo k těm unifikovaným obrubám skutečně přilnout, přehlížet bílý i žlutý značení, zapomenout hodinky i to pokušení, že se možná brzy bude z bíleho šera za zády blížit další soupeř, který o své jedinečnost určitě ještě neví. A koho tady teď tak můžeš potkat..?
Snad jen opravdu výjimečně krásný, protože jedinečný vzor na teď už bílém koberci. Nebyl, a najednou je, vynoří se za zatáčkou, z mlhy, ze sněžení, z ticha. Sym-patický, tedy spolu-trpící závoďák, který celou tou sezonou s tebou mlčky proběhl, i když jen mávnul plaše na pozdrav, usmál se, možná prohodil pár slov, nebo se po pár vteřinách jen letmo otočil…
No jo… „ale takovejch fakt není moc…“.
