Vždycky jsem byla dítě, které ani na chvilku neposedělo. Stále jsem někde běhala, poskakovala nebo dělala kotrmelce. Lidé si o mně možná mysleli, že jsem hyperaktivní, ale já se jen vyžívala v tom, že mám dostatek energie. Z doby,kdy jsem byla neposedná princezna jsem pomalu vyrůstala. Stávala se ze mně dívka, která chce něco dokázat, ale pořád jsem nevěděla co.

Na prvním stupni jsem všem vždycky utekla a na druhém,už tu byla nějaká konkurence a já se začala rozčilovat. Už jsem nebyla nejlepší.

Zjistila jsem, že potřebuji nějaký trénink. Začala jsem běhat, cvičit a všímat si pomalých krůčků, byla jsem rychlejší a rychlejší. Začala jsem to milovat. Běh, věc, která mě začala posilovat, ten vítr ve vlasech. Jen, už se ve mně něco zlomilo, chtěla jsem být ještě lepší a nebo si alespoň něco dokázat. Vím, že většina lidí by mně řekla, že to nic není, že to zvládnou líp. A právě proto, jsem to chtěla zvládnout, alespoň doběhnout. Potřebovala jsem nějaký cíl.

Když mi moje nejlepší kamarádka Týna řekla o We Run Prague. Byla jsem nadšená, moci běžet pro svoje heslo, pro to co si myslím, nebo jen pro to, že můžu. Jen jsem tušila, že se musím rychle zaregistrovat než ztratím odvahu. Poměrně dlouho jsem čekala na to, až spustí registraci a já se budu moci konečně přihlásit. Přihlásila jsem se hned po spuštění registrace.

Dobu od nápadu, že poběžím We Run Prague, jsem se obávala názorů okolí. Měla jsem strach, že mě nepodpoří, že mi řeknou: „Na co si hraješ, když nejseš profík,“ nebo, že mi jen prostě řeknou, že na to nemám.

Trénovala jsem tak, jak jsem mohla, ale sama jsem věděla, že je to málo. Chtěla jsem víc. Když jsem se pak začala řídit podle plánu, který mě měl dokonale připravit na deset kilometrů. Byla jsem nadšená, konečně dělám to, co mě baví. Trénovala jsem každou volnou chvíli. Říkala jsem: „Nebudeš nejlepší,“ přesto jsem šla do toho. I kdybych nedoběhla, aspoň jsem se o to pokusila.

Postupně se blížil termín závodu a já se strachovala, měla jsem v plánu si můj poslední víkend, ještě ne středoškoláka užít. Nebyl to zrovna plán typický pro školáky, dát si pořádně do těla. Cítit ten adrenalin při běhu. A dokázat to. Chtěla jsem brečet, objímat lidi a smát se, když doběhnu.

Poslední srpnový den nastal den D. Chystala jsem se do Prahy. V noci jsem nemohla pořádně spát, ale v Praze ze mě všechno spadlo a já věděla, že to zvládnu.

V té chvíli, když mě na startu fotila moje sestra, bylo mi úžasně. Když jsem se zařadila mezi ostatní běžce chvíli mi připadalo, jsem tu sama. Pak mi došlo, jsme tu všichni proto, že to milujeme, takže máme hodně společného.

A jestli vás zajímá jestli jsem doběhla, tak ano, doběhla. V cíli mi bylo špatně, ale jen do té chvíle, než jsem si uvědomila, že jsem to zvládla.

Víte, když jsem po doběhnutí viděla svojí blond ségru, která na mě čekala, měla jsem konečně pocit, že je na mně někdo hrdý. Když se usmála věděla jsem, že nikdo jiný by mi takovou radost neudělal jen svým úsměvem v cíli. A to že jsem nebyla zdaleka nejlepší, mi nevadilo, protože jít za svým snem je nádherné. Našla jsem svůj smysl života, běh :-)