Taktéž chraňte své zdraví a zavřete článek v případě, že vaší prioritou je rychlost, vzdálenost, medaile a uznání okolí. Všechny ostatní vítám…
Vloni jsem četla o 23hodinovce ve Františkových Lázních, ale vůbec jsem si netroufla se tam vydat. Měla jsem pocit, že osoba pohlaví ženského ve středních letech se nemá borcům motat pod nohy. Až když jsem se letos nečekaně stala dílečkem ve štafetě Aš – Košice, pochopila jsem, že tady půjde o něco jiného. Že přesně tohle hledám. Srdcaře, kteří se sjedou z celé republiky a krouží parkem pro dobrou věc. Letos už to byla dvacetičtyřhodinovka, protože od zbourání železné opony uplynulo právě 24 let.
„Do Frantovek“ jsem odjížděla se strachem, zda to zvládnu. Můj nevidomý kamarád Aleš chtěl totiž zaběhnout svůj první maraton a já měla být jeho očima. Aleš si sen splnil. Na jeho diplomu svítí číslovka 66 km a mne pomohli další dva traséři. Mnoho koleček prošel sám s bílou holí. Znal trasu možná lépe než my.
Tentokrát jsem pro jistotu dopředu příliš o akci nemluvila, bála jsem se dělat jakékoli prognózy. Skutečnost předčila všechna očekávání. Začalo to už skvělou atmosférou v autě. Čtyři běžci a jeden chodec si jeli páteční tmou pro svoji porci zážitků. Po skvělém večeru v Saloonu Bažina (žebra na grilu s medovou omáčkou, pivečko a skvělá country muzika) přišlo očekávání, rozechvění, tréma.
V sobotu ráno jsme vyběhli od snídaně a nabídli se k pentlení stromů. Tam jsem si poprvé uvědomila, že „být odlišný je normální“. Aleš vydatně pomáhal a šlo nám to pěkně od ruky. A už byl čas jít do běžeckého a na start. Vítali jsme se s příchozími, mnozí jsme se znali jen z fotek. Najednou nás přerušila vuvuzela, která zahájila úžasný běžecký happening, jehož konec byl zdánlivě v nedohlednu.
Desítky běžců se rozběhli po parku. Trasa dlouhá 1 150 m se brzy rozjasnila všemi barvami. Na trať se vydali zkušení běžci, chodci, maminky s kočárky, pejskaři, různě handicapovaní se svými průvodci a dokonce jeden pštros se startovním číslem 1. Všichni se na cestičky vešli. Musím říct, že tolik pochopení a vzájemné solidarity jsem snad ještě nezažila. Nikdo nepodváděl, nezkracoval si cestu. Nikdo nesakroval, nelomil rukama, neobracel oči v sloup.
Když jsem v pondělí volala kamarádce, že jsem uběhla svůj nový rekord, tak se vyděsila. „Vždyť jsi mi říkala, že jedeš do lázní. Ty jsi celý víkend neležela ve vaně s bublinkama a neodpočívala? Ty jsi nejela načerpat energii?“ A v tu chvíli mi došlo, že je zbytečné jí to vyprávět. Jaké to je běhat 24 hodin. Zvažovat, zda jít spát. Přemýšlet o všech těch lidech kolem sebe, sdílet to nadšení. Nožky se hýbou sami a energie sice ubývá, ale zase se zázračně vrací. Když už člověk nemůže dál, přijde milé slovo od přítele a přejdete chvíli do chůze. Ať jste, kde jste, nikdy nejste sami. Běžci a chodci se pohybují obousměrně, mávají na sebe a usmívají se. Po několika hodinách se zdravíte s téměř každým a najdete si drobné rituály.
Děkuji šesti desítkám dobrovolníků. Bez těch by to nešlo. Stále (ve dne i v noci) dostatek nápojů teplých i studených, domácí koláče, bublaniny, nalámaná čokoláda, ovoce, brusinky a skvělý chleba se sádlem. Horká polévka, karimatky na odpočinutí v hotelu Luisa. Improvizovaná masérna. Zázemí, které pro nás připravilo občanské sdružení KOS s úžasnou Lucií Polákovou v čele a Lenkou Válkovou po jejím boku.
Velmi působivá byla půlnoční meditace v běhu faráře Petra Hrušky o Totalitě v nás – naivitě, lhostejnosti, připosranosti a nenávisti – podepisuje se na našich osobních životech i v politice. Máme o čem přemýšlet…
A v závěru celého úžasného „pobytí s přáteli“ zahrál Milan Muzikář českou hymnu na fagot, nejhlubší dřevěný dechový nástroj. Dojemnost chvíle zvýšila jedna z běžkyň svým krásným tichým zpěvem. Jen slovenské části naší společné hymny jsme se nedovolali, tak snad příště. Štafeta Aš – Košice nám ukázala, že stále patříme k sobě, že zeměpisné hranice nehrají žádnou roli. Bouráme je svým nadšením stejně jako před 24 lety.
Děkuji lidem v hotelu Luisa, děkuji všem účastníkům. Nemám slovo závist ve svém slovníku a vypusťe ho i vy. Raději konejme a děkujme, než záviďme. Na běžeckých akcích mám ráda i den poté. Facebook je plný dojmů, fotek, vzkazů. Jeden z nich vám s povolením autora předávám, protože lépe bych to nevyjádřila. Jedná se o citát Tondy Pavelky, úžasného povzbuzovatele a kamaráda: Lucko, ještě jednou poděkování za vše pramenící z vašeho nasazeni, pozornosti, obětování, zkrátka dokonalosti ve všem, na co jste sáhli. Připravili jste s týmem nepředstavitelné zázemí pro všechny, jež byli účastní! Myslím, že v každém z nás zůstane nezapomenutelná vzpomínka, z níž vznikl v lázních nový pramen! Pramen uznání, úcty a hlubokého respektu vůči vám všem, kteří jste tuto krásnou akci připravili!
Už to cítíte? 450 zaregistrovaných borců naběhalo, nachodilo a na vozíku najezdilo 10 056 km (číslo ještě konečné, v době uzávěrky nebylo přesně dopočítáno). Každý účastník se zavázal přispět částkou 2,40 za každý km. Tato veřejná sbírka má za cíl podpořit integraci lidí s postižením v Karlovarském kraji. Pokud byste po přečtení mých řádků zalitovali, že jsou pro vás Františkovy Lázně příliš daleko nebo jste o akci nevěděli, můžete zaslat svůj příspěvek na transparentní účet Komunitního osvětového společenství u Fio banky: 2800479688/2010.
Když kape voda na kámen, vyhloubí důlek a my každým, byť sebemenším příspěvkem společně přispějeme na dobrou věc. Všimli jste si, že jsem ani jednou nepoužila slovo závod?
Miloš Škorpil, otec myšlenky Františkolázeňských běhů totiž říká: „V ohlasech na Františkolázeňskou 24hodinovku pro „Achillovu Patu" se často zmiňuje slovo závod. Rád bych zdůraznil, že ačkoliv se účastníkům měří, kolik za těch 24 hodin urazili kilometrů, tak se o závod nejedná, neboť zde nejde ani v nejmenším o to, zvítězit nad ostatními, být první, ale jedině o to, posunout své výkonnostní hranice do sfér, které nám samotným berou dech a posazují nás na zadek.“
Moje představy byly naivní. Vůbec jsem si neuměla představit tu sílu emocí, že se domů vrátím nejen vyvětraná na lázeňském vzduchu, ale hlavně plná dojmů a vzpomínek. Mám pocit, že každá další běžecká akce mne někam posunuje a mění. Už vím, proč běhám! Nic nám do života nepřichází bezdůvodně.
Jestli máte pocit, že jsem vám o samotné akci skoro nic nesdělila, že nevíte jak se nám běhalo, kdy nám bylo ouvej, promiňte mi to. Je to tak těžké a všechno je najednou nedůležité. Poslední jasné vzpomínky mám z pátečního večera a potom už je to jeden dlouhý štěstím prozářený filmový pás. Já vás ale na začátku varovala!