Je čas Adventu a to vždy bilancuji. Loňská bilance byla cca 200 km v sedle kola a cca 400 km v sedle motocyklu. Letošní je 212 běhu a 687 v sedle kola.
Vím, že někteří z vás kroutí hlavou a říkají si, o čem to tady píše, tohle já naběhám či najezdím za týden, dva. Ale já jsem se svou bilancí spokojená. A to hlavně proto, že jsem si to všechno užívala, neřešila čísla a časy. Všechny závody byly moje „poprvé“, leckdy jsem ani nevěděla do čeho jdu (viz Pražský hobby triatlon), takže jsem je chtěla pouze dokončit a nebýt poslední. To se mi splnilo.
Příští rok už budu soutěžit sama se sebou, nebudu řešit ty přede mnou, ani za mnou, ale svůj loňský čas. Když si zpětně přemítám rok 2013, tak zjišťuji, že nejzábavnější historky jsem zažila právě díky běhu.
Činky
Pořád jsem někde poslouchala, jak je skvělé běhat s činkami. Jak to posiluje celé tělo, jsou díky tomu nádherné ruce apod. Tak jsem vzala svoje krásné růžové a šla na věc. Už na prvním kilometru mi začaly vadit. Na druhém už to byl druhý stupeň od slovesa vadit, zde nemožno uveřejnit. A tak jsem milé činky schovala do roští u cesty a běžela dál a dál. A byla šťastná, jak se mi to dneska lehce běží.
Asi za týden pobíhala dcera po bytě a neustále opakovala: Kde jen mohou být? Optala jsem se, co hledá. Činky. Já je v tom roští zapomněla! Povídám dceři: „Když poběžíš asi 2,2 km podél řeky směrem na Opatovice, tak je v remízku najdeš.“ Jen zakroutila hlavou a zvolala: „Proč já nemůžu mít takovou tu normální, obyčejnou mamku, jako mají ostatní.“
P.S. Večer jsem si pro ně zaběhla a čekaly tam na mě, holky moje růžové.
Jak jsem si kupovala boty
Nákup bot je pro většinu žen dosti náročnou disciplínou. U běžných bot řešíme, zda se nám k nim hodí kabelka (někdo to „dotahuje“ i doplňky). U běžeckých bot pan prodavač řešil můj došlap, cenovou hladinu, kterou jsem stanovila, a to, že mi jdou kotníky dovnitř (což jsem doposud nevěděla a budu to muset reklamovat u svých rodičů).
Bohužel vůbec nereagoval na moje: „Ale mně se tyhle nelíbí.“ S úsměvem jen řekl: „Vyzkoušejte si je a pak si to řekneme.“
Pan prodavač byl velmi milý a trpělivý. Když viděl, jak si zavazuji tkaničku, tak se mě optal, kdo mě to takto naučil. Odpověděla jsem po pravdě, že maminka. Zakroutil hlavou a následovalo školení zavazování tkaniček, aby netlačily a přitom držely. Asi pátý pár bot seděl, vyhovoval mi a i on byl spokojen.
Na moji poznámku, že nejsou moc hezké a vypadají jako z Lidlu, už jen kroutil hlavou a řekl: „S běžeckýma botama je to stejné jako s muži, nejde o vzhled, ale o funkčnost.“
A když jsem se zeptala, jestli mi garantuje, že v nich zaběhnu desinu za padesát minut, tak odvětil, že boty na to mám a zbytek je na mně :-)
Popelářský vůz
Jsem na úplném začátku své běžecké kariéry a už jsem měla „svůj“ doprovodný vůz. Při jednom výběhu se na mě na čtvrtém kilometru nalepili kluci popelářští. Nejdříve řešili, jestli nepotřebuji pomoc, když na podzim pobíhám v šest ráno jen v tričku po ulici.
Pak pochopili, že jsem „běžkyně“ a fandili, mávali. Poté mě začli přesvědčovat, že je lepší dát si po ránu dobrou snídani nebo jiný sport na tři, než takhle blbnout. Nakonec mi nabídli odvoz, neboť… cituji: „Jardo, slečna vypadá, že už má dost.“ Tou slečnou mě potěšili a můj ranní běh i docela zpestřili.
Profesor TV
Spěchám do práce (chodím pěšky cca 3 km) a potkávám rozcvičujícího se běžce.
Zdraví mě: Ahoj, už jsem tě dlouho neviděl. Zranění?
Já: My se známe?
On: Pravidelně jsme se potkávali během prázdnin, ale ty se pořád směješ nebo něco vyprávíš, tak asi nekoukáš kolem.
Já: smích.
On: Ale takhle nic nenatrénuješ. Jednou jsi běžela a telefonovala, to už jsem vůbec nechápal.
Já: Běhám pro radost.
On: A špatně dýcháš.
Já: Vím.
On: Běháš pořád stejnou trasu, to také není dobré.
Já: Když mě potkáváš, tak asi taky běháš pořád tu stejnou.
On: Vím o lepší.
Já: Hmm.
On: Potřebuješ odborný dohled. A pravidelný trénink.
Já: Už musím letět. Promiň.
On: Jsem profesor tělocviku. Máme ve škole i pěknou tělocvičnu na zimní přípravu.
Já: smích. A sbírku motýlů tam také máte?
On: (nechápavě) Jakých motýlů?
Já: Nic, měj se.
On: Tak si vyměníme čísla?
Já: Není potřeba, běhám stále stejnou trasu,tak mě určitě někde zase doběhneš. Čau
Ranní rozhovor
(já=já, Míša=dcera)
Ráno u nás doma: Míšo, jdeš dnes na trénink? Nevím, jsem ještě pomlácená z minulého.
Já: Koukej jít a neflákej to, když už ses na to dala. Večer ti zapeču lilek s cuketou a parmazánem, za odměnu.
Míša: Tak jooo! Pět minut poté: Mami, v kolik dorazíš z práce?
Já: kolem sedmé.
Míša: A půjdeš běhat?
Já: Ne, bolí mě z včera nohy z bruslí…
Míša: Mami, neflákej to, rozběháš to, když už ses na to dala (potutelný smích).
Samozřejmě jsem běhat šla.
Není nad oboustrannou výchovu.
