Den poslední, den třicátý – Konec začátku
A je to tady. Někdy jsem myslela, že se k tomu nikdy nedoběhám, že to prostě nezvládnu, nevyběhnu.
Mnohdy jste mi motivaci dávali právě vy. Děkuju za všechny ohlasy i to, že se někdo nebál a osobně napsal.
Poslední běh v třicítce nebyl ničím úžasný. Žádný závratný čas ani tempo. Já totiž nekončím.
Je to pouze konec mého začátku. Sice už o tom nebudu psát, ale deník si povedu stále.
Jsem vlastně běžec jen z jedné své třetiny. Z dalších dvou jsem cyklistka a plavec. Když se to poskládá, je z toho triatlonistka, tedy já.
Výhledově svůj čas i trénink musím spravedlivě rozdělit mezi celkovou přípravu. Naučit se běhat a trénovat efektivně, zanechat aspoň trojciferný měsíční objem naběhaných kilometrů.
Taky si do plánů připisuju spokojenost, více chápavosti a ohleduplnosti a chuti hledat nové cesty. Nejen během je člověk živ, i když v mém osobním životě je sport velkou paralelou.
Vám přeju hodně běžeckého elánu a pokud jste se do výzvy dali, věřte že někdy se prostě nechce nikomu.
Seděla jsem doma celý den a čekala, až opravdu budu muset vyběhnout. Pořád jsem čekala, že se na to zapomene, ne o tak něco. To ale není řešení.
Chceš běhat? Obuj se a běž. Jediná překážka je v tvé hlavě!
V lednu jsem dala 163 kiláků, v únoru budu zase na sobě makat :-).
Den devětadvacátý – Běh je životní styl
Přiznám se, že běhání mi teď docela komplikuje zima. Jsem teplomilný tvor a tak je pro mne každý výběh trochu přemlouvání.
Nicméně když už člověk má zmáklé oblékání a není mu i po půl hodině zima, ve finále je to stejně fajn. Jako bych běžela v mikině.
Dny neuvěřitelně utíkají a moje „třicátiny“ už se blíží. Dám si z dobré nálady mojí oblíbenou trasu. Jen kopec mně pořád dokáže rozhodit. Až sleze sníh a oteplí se, vrhnu se taky na úseky.
Obyčejný den strávený doma, i kdybych uklidila celý dům nebo se naučila sto stran, mě nikdy nenaplní. Zvláštní, že i půl hodina běhu ano.
V lednu jsem dala 163 kiláků, v únoru budu zase na sobě makat :-).
Den osmadvacátý – Kryojogging
Brrrrr! Venku hrozně fouká a už pohled z okna mě odrazuje. Přesto se oblékám. Hned jak zabouchnu dveře, vdechnu ledový vítr. Těším se, až doběhnu do lesa, tam to snad bude lepší.
Dnešní trénink nebyl vůbec ideální. Hlavou se mi honí načernalé podivné myšlenky, které jsou pro mě současně neřešitelné, ale musím na to pořád myslet. Otráví mi to celý běh krásnou přírodou.
Psychika je skutečně důležitá a pokud nejsem o.k., těžko tělo přinutím k nějakému výkonu.
V kopci jsem zastavila, dýchám jako blázen, vítr fouká a v hlavě kolotoč. Radši jsem se zase rozběhla, nebo bych taky mohla přimrznout.
Žádné závratné rychlosti jsem taky nedosáhla. Běžela jsem rozvážně. Jako se musí všechno promyslet. Žádné unáhlené závěry a sprinty.
V lednu jsem dala 163 kiláků, a to jde ne? :-).
Den sedmadvacátý – Sladký domove
Jak já ráda běhám po lesích, luzích a hájích, kde jsem byla od malička. Je to úplně něco jiného, než se proplétat sídlištěm plných lidí nebo kličkovat mezi psy na cyklostezce. Tady jsem svým pánem.
Jsem tu jenom já a les a to mně moc vyhovuje. Jsem spíš běžec samotář a ani netoužím po nějakém doprovodu.
Běží se mi skvěle, i když jsem si vybrala neprošláplou cestu, kde jediné stopy jsou ty moje.
Je trochu nepříjemné dusat ve sněhu, pod kterým se skrývají vyjeté koleje, někdy kamení nebo větve. Mám co dělat, aby to moje hypermobilní kotníky přežily ve zdraví.
Domů se dovalím jako velká voda. Je mi skvěle. Pohyb mi i dneska dělá skutečnou radost. Žiju :-)
Extraligu v lednu nedám, ale stoupám vzhůru :-).
Den šestadvacátý – Není kam spěchat
Dnešní den se nesl ve znamení únavy, která mě těsně před koncem výzvy doběhla.
Měla jsem namožené nohy a ztuhlé svaly. Tři dny v kuse v práci tomu taky nepřidaly. Vracívala jsem se k večeru unavená jako kotě.
Zvolila jsem tedy nejméně náročnou trasu a vzdálenost jen tak na lehké vyklusání a udělání si chuti na večeři.
Nikam jsem nepospíchala a nechala jsem volně plynout své myšlenky.
Do jara je daleko a sem tam nějaký odpočinkový den neuškodí.
Dala jsem 2,5 kiláky. Nepotřebuju trhat rekordy, jen chci, abych se cítila dobře.
Extraligu v lednu nedám, ale stoupám vzhůru :-).
Den pětadvacátý – Odhodlat se
Po dni v práci a pozdním obědu, v půl pátý zalezu do postele. A jak jsem unavená, klepu se zimou. Teda není to jen únavou, ale i tím, že jsme se rozhodli šetřit.
Koukám na teploměr a v pokoji je třináct stupňů. Brrr, bude chvíli trvat, než se pokoj vyhřeje. Povaluju se v posteli a mám chuť prostě zůstat ležet až do večera, pak se najíst a jít spát.
Stejně ve mně ale hlodá moje běžecké svědomí. Rozkliknu si mojí výzvu na webu a hele, pár nových komentářů. Hned mě nabijou optimismem, přece jen vytahuju věci ze skříně.
Je mi taková kosa, že dneska na sebe soukám hned troje kalhoty. Nejsem žádný troškař, ale lepší než zmrznout. I když na druhou stranu, měla bych běh zároveň s kryolipolízou a zadarmo.
Běží se mi suprově. Odhodlat se, mi dalo tu největší práci. I když je ledovka a po sněhu to moc dobře nejde, je to skvělej pocit. Zahřívám se akorát při výběhu do schodů v baráku, akorát pozdě. Hlavně, že jsem nezmrzla.
Extraligu v lednu nedám, ale stoupám vzhůru :-).
Den čtyřiadvacátý – Posel dobré nálady
Tak zima se opravdu dostavila. Už jsem tomu ani nemohla věřit, ale včerejší běh v mínus pěti mluvil za vše.
Dnes vybíhám v líném nedělním dopoledni, kdy jsou všechny cesty zasněžené, jen pár stop, vyjeté koleje od saních a bobů.
Dnešní den jsem zvolila doslova vyklusávací tempo. Tající sníh pěkně klouzal, drobila jsem krok a začínala jsem pěkně omrzat.
Když jsem se vracela kolem řeky, u mostu vidím proti mně přibíhat běžce černocha. Už z dálky se zubí a natahuje ruku, že si plácneme. Neuvěřitelné!
Tady, kde skoro běžci nezdraví a už vůbec ne chlapi? Černoušek k plácnutí ještě přidá veselé nazdar a mě je vážně hej.
Byl to můj dnešní posel dobré nálady a domu dobíhám sice zmrzlá, ale s úsměvem.
I taková maličkost člověku dokáže rozzářit oči.
Den třiadvacátý – Na pocit
Dopoledne jsem se vyrazila podívat na Mercury marathon, který se běžel v podzemních garážích. Trochu jsem zafandila a obdivovala ty borce a borky, kteří museli obkroužit garáž celkem čtyřiašedesátkrát.
K večeru jsem vyběhla sama do mrazu a tmy. Tempo nebylo rozhodně tak závratné jako maratonců. Po včerejšku mně docela bolely svaly a tak jsem běžela na pocit.
Padající sníh začal namrzat, ale i tak se dalo běžet celkem bez problémů. Zase jsem si lítala ve svých snech a představách, jak protínám cílovou pásku nějakých prestižních závodů a hned jsem zrychlila.
Musím se více zaměřit na protahování a taky nějaký posilování. Posledních pár dní jsme to už zase flákala…
Den dvaadvacátý – Kvapík
Občas se mi nechce, ale pak stačí vytáhnout ze skříně oblečení, obout boty a nechuť je tatam.
Před domem zapínám hodinky a vybíhám opět se sparingem. Probíháme kolem řeky a vybíháme všechny schody nahoru, na které narazíme. Vždycky mně to tak rozhodí, že mám co dělat abych popadla dech. Tempo se mi zdá docela rychlý a na otočce už myslím na cílovou rovinku v naší ulici.
Je podvečer a všichni při pátku vysedávají po hospodách, co by se někde venku honili. Aspoň to moje funění skoro nikdo neslyší.
Poslední půlkilometr ještě zrychlujeme a já v duchu začínám být vzteklá, že jsem radši neběžela sama. Mám chuť to zabalit. Prostě zastavit, vydýchat se a pak v klidu doběhnout.
Něco mi to ale nedovolí, natahuju krok a pořád se snažím viset. Začíná se mi zvedat kufr, to už vím, že teď jdu své maximum.
Poslední kočičí hlavy, louže, obrubník, je mi jedno kudy a jakým stylem běžím. Našlapuju jako slon v porcelánu. Hlavně ať už tam jsme.
Cíl. Zastavím se, opřu ruce o kolena a nejsem schopna ze sebe vypravit slovo. Mám z toho ale skvělej pocit.
Nechtěla jsem, nemohla jsem, ale dala jsem to.
Den jednadvacátý – Staré dobré časy
Nemůžu uvěřit tomu, jak ten čas letí. K dokončení mé výzvy chybí už jenom devět dní.
Začínám brát běh jako součást každodenního života, nepřijde mi divné, že se oblíkám a vybíhám za každého počasí. Dokonce už mi nevadí ani dodatečně přicházející zima.
Ráno se probouzím, mrknu na hodinky a je jasný, že jsem zaspala. Jestli dneska chci jít běhat, musím hned a mám na to zhruba půl hodiny.
Soukám se z postele rovnou do elasťáků a bundy. Vyběhnu jako časovaná střela. Dneska probíhám jen nábřeží s několika mosty.
Domu se přiřítím v rekordním čase 15 minut, rychlá sprcha, převléknutí do „civilu“ a den může začít.
Abych stihla autobus do práce musím zase absolvovat můj (ne)oblíbený sprint na jeden kilometr.
Můj život je ve starých kolejích.
Den dvacátý – Jak jsem to nevzdala
To si takhle ráno ležím v posteli, listuju papírama na zítřejší zkoušku a chystám se běhat někdy k večeru…
Omyl. Zazvoní telefon, kdy prý dorazím na zkoušku, že to je rychleji, než se předpokládalo. Nejdýl do hoďky tam mám být… začala jsem blekotat, vytahovat diář a strhávat ze sebe peřinu… Já jsem to spletla a mám tam být už dneska. Dojet tam není problém, ale co s otázkama, co jsem si přečetla jen jednou?
Nemám co ztratit a tak se oblíkám, balím ještě všechny poznámky, index a na běh v tu chvíli nemám ani pomyšlení. Měla jsem šťastnou ruku, a když jsem vylezla, neustále jsem si opakovala, že vzdávat závod ještě před startem se nemá!
Doma vyčerpaně padnu do postele a běhat jdu až za tmy. Dneska jen půl hodinky, večer se totiž jde na pivo. Zasloužený!
Takže až někdy něco takhle spletete, nejdřív si vzpomeňte na mě, že jsem byla ještě mnohem nemožnější a pak taky na to, že jen tak vzdávat se nemá.
Den devatenáctý – Svoboda běhu
Já se tak těším! I přes celodenní déšť a zataženou oblohu jsem se těšila, až po celém dni učení vyběhnu.
Po včerejších kopcích na pásu jsem dneska byla už v pohodě, ale včera jsem půl večera nadávala, jak mě pálila lýtka. To mi byl čert dlužen.
Užívala jsem si pohybu venku, na čerstvém vzduchu a byla jsem ráda, že nemusím, sledovat časomíru, kilometry ani zdvih. Sledovala jsem jen svoje tělo, pocity a rychlost dechu. Byla to nepopsatelná svoboda a ani mi nevadilo, že mi kapky deště sekají do tváře.
Myslím, že zima se nám ještě předvede ve své velké parádě. Další překážka na mé cestě k cíli, kterou musím překonat.
Den osmnáctý – Jako na běžícím pásu
Dneska jsem svým dosavadním běžeckým kouskům nasadila další vysokou laťku. Sbalila jsem tenisky, kraťasy a triko na běhání a zašla jsem do velkoobchodu se sportovním vybavením.
Jen tak nezávazně jsem se poptala, jestli by byla možnost vyzkoušet běžecký pás. Samozřejmě bez problémů, ale když jsem vytáhla své vybavení z batohu s prosbou „odběhnutí“ si dnešního tréninku na běžeckém pásu v prodejně, prodavači se trochu udivili. Nakonec si řekli proč ne, a tak už jsem za chvíli stála u pásu. Přiznám se, že jsem dneska na běžeckém pásu trénink běžela úplně poprvé.
Tak fajn, zapnout, namačkat a běžíme… podařilo se nám zvolit běžecký trénink na 40 minut. Byla jsem spokojená, že si dám dneska něco pohotovějšího, ale po pěti minutách ze mě lilo jako z vola. Bylo mi to divný, rychlost 10 km/h se mi zdála naprosto brutální a strhující.
Pořád jesm si říkala, že přece nejsem tak marná. Nebyla. Až po dvaceti minutách jsem zjistila, že jsme nastavili trénink kopců. Při běhu jsem ani nepocítila, že pás mění sklon.
V zajetí času, přesné rychlosti a diktování tempa se mi to moc nelíbilo. Raději bych běžela venku za jakéhokoliv počasí s tím, že všechny budíky a kontrolky mám přece v hlavě.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den sedmnáctý – Plusové body
Nevím proč, ale o víkendu mám tendenci dopřávat si více dobrého jídla, volného času a pohody. Sváteční oběd provoní spolu s rodinnou pohodou celý dům. Povídáme, jíme, po jídle kafíčko, zákusek… a do tmy už je velmi blízko.
Vybíhám s plným žaludkem a tak se mi moc dobře neběží. Mlha co se všude válí už dva dny mě tedy ale vůůůbec nebaví.
Po včerejšku cítím, že mám ztuhlé nohy a pocit z běhu taky není nic moc.
Venku nepotkám ani nohu a jediný můj společník je přehrávač, co jsem si vzala sebou.
I když se mi neběží uplně ideálně, mám skvělý pocit z toho, co jsem včera zvládla.
Dneska jsem si taky svou obvyklou trasu prodloužila a tím si připisuju další plusové body.
Lenora začíná prohrávat a doufám, že dneska mě brzdila jen malinová buchta a ne pohodlnost.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den šestnáctý – Kdo běhá se mnou?
Víte, že jsem zjistila, že běh je vlastně děsně super? Dává mi prostor pro urovnání myšlenek a hlavně snění. Při běhu hodně přemýšlím a často přestávám vnímat, že vlastně běžím. Je to můj osobitý způsob psychoterapie.
Vlastně ani nevím, co bych dělala, kdybych nebyla sporťák, začala jsem v pubertě místo kouření a už mi ten „zlozvyk“ sportovat zůstal.
Včera jsem proběhla právě polovinou výzvy a za poslední dny bych se moc nepochválila. Málo času, tma a asi i trochu lenost.
Tak takhle ne! Pro třetí týden výzvy si dám ještě malé upřesnění. Dva běhy v týdnu musí přesáhnout hodinu. Těším se, až to překonám.
Takže Zdeňku, Jani, Verčo, Lukáši, Pavlo a všichni ostatní co jste se mi ozvali, fandíte mi, a za to vám děkuju. Je to skvělá motivace.
Běhá tady ještě někdo se mnou?
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den patnáctý – Krize
Dopoledne jsem zlenivěla tak, že jsem se vůbec nemohla k běhu odhodlat…
Nakonec to skončilo tak, že jsem si dala jen abecedu, rovinky a 15 minut posilování pro celé tělo.
Jen doufám, že se mi tím trochu posílí morálka a zítra vyběhnu do lesů jako obvykle.
Myslím, že by to chtělo trochu slunce, které vnese optimismus do našich životů.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den čtrnáctý – Během běhu
Chvíli na běh jsem si dnes našla až po osmé večer. Opět tedy vybíhám do tmy a chladu. Tentokrát ale sama. Vybíhám kolem řeky jako obvykle a pak mířím přímo do centra.
Přemýšlím, že často při běhu zapínám autopilota, moc nekoukám kolem sebe, jen prostě běžím. Proto dneska vyhlídkový běh městem. Probíhám malebnými uličkami a vyběhnu přímo na náměstí.
Ve většině hospod je plno, jen několik málo lidí se toulá večerním městem. Mezi nimi parta mladých lidí. Udiveně na mě koukají, kde jsem se tam asi objevila a já přemýšlím, co jim za úsměvem asi běhá hlavou. Že jsme blázen? Nebo je to obdivný pohled? Těžko říct.
Proč tedy obvykle neběhám městem? Zvědavé pohledy lidí jsou všude, na každém rohu ulice se bojím, abych se s někým nesrazila, běhat po kočičích hlavách není nic příjemného.
A jeden ryze ženský důvod na konec – lákají mě blýskavé vitríny obchodů a nutí mě minimálně zpomalit.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den třináctý – Dortík
Dneska jsem si s kamarádkou mezi učením, vařením a úklidem skočila do města na kafe a zákusek. Jak to dělá občas asi každá z nás.
Přišla jsem v podvečer, dovařila a přečetla kus skript a cítila jsem nějakou nepohodu v břichu. Snad to přejde, než si půjdu zaběhat.
Už když jsem se oblíkala, tak jsem zpozorovala, že moje břicho je nafouklé jako balón. Schovala jsem ho pod větrovku a vybíhám. A hned to začalo.
Můj trávicí trakt dneska asi pořádal metalový koncert, otřásal se celý sál i přilehlé chodby. Každý krok jsem se kroutila podle toho, jak obsah žaludku putoval mým traktem. To jsem si ale dala, višnovo-tvarohový zákusek jsem chtěla do minuty vyzvracet. Raději.
Vzala jsem to jako trest za mlsání a za odměnu jsem si dala osmkrát schody na nábřeží. Za občasného burácení bubnů i činelů jsem to musela po třech kilometrech otočit. Byla jsem ráda, že jsem to stihla domu.
Příště radši jen to kafe.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den dvanáctý – Světla neonů
Na zimě nemám ráda hlavně chladno a tmu. Vždycky musím myslet na to, abych vybíhala za světla. Jsem jednoduše strašpytel a tak ctím pravidlo buď za světla nebo po tmě s někým.
Venku začalo drobně sněžit. První úkol je správě se oblíct. Ale jak, aby mi nebylo ani horko ale ani zima?
Běh, kdy se zahřeju až po čtvrt hodině nemám ráda. Nakonec tedy volím taktiku alá Shrek a jeho cibule: Zimní kalhoty, ponožky, spodní triko, běžeckou mikinu, neprofuk bundu. Na krk nákrčník, rukavice, čepici.
Dnes vybíhám se svým trasérem. Je to příjemné nemyslet vůbec na nic. Na tempo, rychlost ani trasu. To je všechno na vodiči. Mě stačí jen běžet za ním a držet se.
Je to zpestření i motivace současně. Trénink s někým mě vždycky vyhecuje k lepším výkonům.
Když míjíme planetárium, zimní stadion a novostavby, myslím na to, že i běh potmě má kouzlo. Na zem se líně snášejí vločky a já si užívám všechny ty záře neonů, osvícené mosty a prosklený plavecký bazén.
Trochu pošmíruju, zkritizuju styl a domů si dám už jen výklus. Jsem nabitá na celý večer a myslím, že můj upgrade písničky „Šly panenky silnicí“ ve sprše se rozléhal v celém třípatrovém baráku.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den jedenáctý – Pres
Nemám čas.
Už několikátý den ležím v učení. Teprve dneska jsem to ale začala brát vážně, když jsme zjistila, že zítra ta zkouška FAKT je.
Nechtělo se mi běhat, oblíkat ani ztrácet drahou půlhodinu.
Ležím v posteli a tak nějak přemítám, co by jste si asi řekli: srab, slibotechna, kecka, frajerka.
To mě zvedne a za vlezlé zimy a tmy přece jen na půl hodinky vybíhám. Víc ani ťuk.
Dneska neměřím výkon nebo čas, ale to, že jsem vůbec vylezla ze změti papírů, pouček a definic vyčistit si hlavu. Snad mi v ní něco zůstane.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den desátý – Volání přírody
Někdy mívám z městského ruchu a běhu doslova osypky. Ráda utíkám tam, kde jsem vyrostla.
Malý kousek nad barákem mám les, který už je zvyklý naslouchat mému dusotu a funění. Dneska jsem zatoužila po takovém relaxu a vybíhám za slunečného odpoledne. Venku je příjemně mrazivo a slunce se prodírá přes stromy, voní jehličí a bláto je přimrzlé, takže žádná klouzanda.
Běžím jako mašina, slyším svůj pravidelný dech a můj běžecký krok je delší. U rybníka se zastavuju, ne protože nemůžu, ale protože CHCI a to je rozdíl! Malou chvíli se kochám odlesky slunce a tak si přemýšlím, že běh začínám vnímat jako celek a ne každý krok zvlášť.
Můžu si říct, že opravdu běhám, když už nemusím myslet na to, abych běžela. Jak osvobozující.
Na konci ještě trochu zrychlím a na malé asfaltce mezi loukami potkávám terénní auto a za ním hned dvě další. Často tu jezdí myslivci, nic zvláštního. Co se ale stalo pak, ve mně vyvolalo úsměv.
Těsně jak mě míjel stříbrný džíp, řidič zpomalil a jel krokem. Vidím jen dva zírající zelenáče, tak na ně s úsměvem mávnu – taky měli asi volání přírody.
Běžeckých příhod mám takových spousty. Je to takové dobré běžecké koření.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den devátý – Je běh jen o běhu?
Tuhle otázku jsem si položila a moje odpověď zní NE. Běh a běžecká příprava není jen o odkroucených objemech.
Přemýšlela jsem, jak běžeckou přípravu zpestřit, ale zároveň neporušit moji výzvu. Běžecká abeceda je základ a stavební kámen běžecké přípravy a může mi pomoc zkvalitnit výkon.
Dnes jsem si tedy protáhla tělo od A až do Z:
• 600 m výběh na zahřátí • Protažení
ABECEDA
• Lifting – práce nohou v kotníkách • Skipping – vysoká kolena • Zakopávání • Předkopávání – s nataženýma nohama • Dopichy – nohy se setkávají na zeni a následuje dynamický odraz jedné z nich • Koleso – představte si, že špičkou nohy musíte ve vzduchu vykroužit kolo
Rovinky – cca 60 metrů
• Nabíhaná – zrychování do maxima • Přerušovaná rychlé / pomalé úseky • Hravá – leh, na signál vztyk a sprint
Výklus 600 metrů.
Večer jsem si zaposilovala, protáhla, pomodlila a šla spát.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den osmý – Chuť na snídani
Ráno jsem se vzbudila nezvykle brzy a celkem nabitá energií. Slunce mě tahalo za nohy z postele a tak jsem vstala, oblíkla elasťáky, mikinu, vestu a už stojím před domem. Někdy si nesmím připustit fakt, že se mi nechce.
Ráno bylo docela mrazivé, pofukoval vítr a já vyrazila do parku. Běželo se mi fakt děsně. Jen co noha nohu mine, žádné šílenosti. Kdysi jsem před snídaní zkoušela vyběhnout a nikdy to ve mně nezanechalo velké nadšení.
Rozběhla jsem se, a jakž takž se vzbudila až po deseti minutách v parku. Obkroužila jsem jedno líbezné kolečko jako šnek a zpátky jsem se stavila pro čerstvé pečivo.
Sem tam není špatné si za běh něco slíbit nebo koupit. U mě to platí s jídlem. Za sladkosti a čerstvé pečivo bych si přetrhala vazy.
Zkuste si někdy vyběhnout po ránu, to je taky výzva. Třeba si to zamilujete a budete mít ráno zalité endorfiny.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den sedmý – Ráno začíná během
Nevím jak vy, ale já si ráno moc ráda přispím. Často se mi to mstí a tak si dávám kilometrovou rozcvičku cestou na autobus. Ráno jsem zaklapla dveře od bytu, seběhla tři patra, u vchodu se rozběhla a zastavila se až v autobuse. Takový sprint by se při tréninku řadil mezi ty kvalitnější.
Kdosi pod článek psal komentář, že běhat každý den není zrovna ideální. Ano, přiznávám, že tenhle tréninkový model je dlouhodobě nevhodný. Na to hecnout se a dostat se do tréninku pro mě ideál. Však třicetidenní výzva se může praktikovat obden, třicet běžeckých dnů tam taky bude. Takže pokud se nedostanete každý den, nevadí, i trénink obden je výzva!
Honička za slevami
Přiznávám, že někdy jsou dny, kdy si čas i energii na běh hledám těžko. Dnes jsem byla úplně celý den v práci.
S otvíračkou jsem si připevnila na pásek krokoměr a po krámě jsem lítala skoro vzduchem. Tu sleva, tam špatná cena, sem se to nehodí a tohle přijde na druhý konec obchodu. Ani nevím, kolikrát jsem prošla celý obchod kolem dokola, napříč i rovně.
Kolik to hodilo? Ani tomu nebudete věřit, ale to, co včerejší trénink. Necelých dvanáct kilometrů a nespočet schodů nahoru a dolů.
Svaly jsou pěkně namožené. Večer jsem dala pořádný strečink a usla v devět.
Běhání je mnohem lepší než být v práci.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den šestý – Ve dvou se to lépe táhne
Dneska jsem vyběhla zase za tmy. Celkem jsem se těšila. Za prvé, včera mi to docela běželo, za druhé jsem si včera koupila fajnový běžecký ponožky a to je pro mě motivace jako blázen. Za třetí jsem se domluvila s běžeckým kamarádem a maratoncem Jackem, který dneska diktoval tempo.
První půlhodina byla v pohodě, na otočce u řeky jsem začala sledovat hodinky a můj pomalu stoupající tep. Pěkné tempíčko. V padesáté minutě jsem se modlila, ať už to mám za sebou, za dalších šest minut už jsem měla vidinu cíle a trochu mne to uchlácholilo.
Za další minutu Jack zavelel, že se bude zrychlovat. Pokusila jsem se natáhnout krok a jen tak jsem si ho nechtěla nechat utéct. Už jsem jen mocně soptila a nemohla jsem ani pozdravit další běžce. Zelňáky co jsem jedla hodinu před během, jsem cítila až v krku. Poslední kilák a půl jsme vzali pěkně zvolna, prý za odměnu.
Chci říct, že běžet ve dvou je skvělá motivace pro oba běžce. Trénink se hecováním stane mnohem kvalitnější, než kdyby jste v tom byli sami. A do příštího společného tréninku máte co zlepšovat, aby jste se mohli před sparingem ukázat.
Moje zápisky v tréninkovém deníku.
Den pátý – Deset, jeden pes a jedno dítě
To je přesný počet běžců, které jsem dnes potkala na nejvytíženější jihočeské cyklostezce. Teď naštěstí tak frekventovaná není. V létě se tam ale skoro nedá hnout, za chvíli se budeme muset psát do pořadníku, jak v devadesátých letech při frontách na pračky. Nemám ráda takhle přeplněné stezky, kde jsou všichni, to se pak ubírám do lesíků nebo ukrajuji z okresních asfaltek.
A k běhu?
Běžela jsem po tmě, což pro mě jako pro poseru, není nic příjemného. Ze začátku katastrofa, promrzlá ve slabých kalhotech… takový školácký chyby.
Když jsem se ale zahřála, začla jsem mít ten pocit. Pocit kdy mi nohy jdou a není to co krok, to děsná práce. Doufám, že to nebyl jen nějaký běžecký výkřik do tmy a konečně jsem se trochu rozběhla.
Od baráku k semaforu krouhám posední zatáčku a… červená. Můžu vydechnout a zbytek doběhnu v klídku. Moje tělo zalil blažený pocit dobře odvedené práce.
Dneska začínám věřit, že tu třicítku fakt zdolám!
Koukněte, jak jsem se dneska rozběhla do mého tréninkového deníku.
A nezapomeňte se protáhnout.
A vůbec, protahujete se po běhu? :-)
Den čtvrtý – Mám hlad
Při pondělí jsem tížená obyčejnými povinnosti, co má každý z nás. Včera jsem ještě do noci šrotila na test, dneska ho napsala za jedna a šla si zaběhat.
Pohoda? Ne, byla jsem ráda, že jsem vstala.
Slunce po několika dnech mlhy, mrholení a mraků mi zvedlo náladu.
Odpoledne jsem vyběhla jen v mikině a vestě, úplná paráda. Měla jsem fakt skvělej pocit z toho, že běžím. Vzala jsem to pořádným bahnem, abych to neměla tak jednoduchý a boty měly hnedka o kilo víc. Vyběhla jsem nad město, nad vyhlídku a stálo to fakt za to.
Máte taky nějaký oblíbený místo, kam běháte?
Nohy nebolí, ale není to žádnej nářez, pořád se pohybuju spíš rozvážně než běžecky pěkně se švihem. To nevadí, všude přece píšou, že když chceme zrychlit, máme nejdřív zpomalit…
Po běhu jsem pocítila opravdu zvláštní tělesný stav – hlad.
Míváte ho po běhu taky?
Můj tréninkový deník můžete najít tady.
Den třetí: Jako tažný kůň
Taky jste se včera zapomněli protáhnout? Já jsem minutu před spaním udělala jakýsi pseudoúklon a při čištění zubů si protáhla lýtka. Ještě dřív než jsem ráno vylezla z postele, cítila jsem, že mám namožený nožky.
Přehodnocuju svoji plánovanou akčnost a jdu vařit. Po svátečním obědu se mi nechce na běh ani myslet. Dám si ještě kafe a uvidíme.
Půl čtvrtá pryč, jestli nechci lesem po tmě, musím hned. Vnitřně teda vůbec nejsem přesvědčena, ale automaticky oblíkám kalhoty a bundu. Vybíhám do větru a mrholení.
Už v prvním kopci cítím, že nohy nejsou úplně ono, ještě zdolám dva kopečky a na lenost už zapomenu. Dneska si dávám svou obvyklou šestku. Slajduju bahnem na cestách a mám pocit, že mám kejty jako tažný kůň, tak velký, ne tak svalnatý. Běžím jak to jde, na pocit a abych se stíhala nadechnout.
Začala jsem si psát běžecký deník. Zkuste si ho taky založit. Je to fajn vidět svojí běžeckou práci.
Když už nemůžeme trénovat ve skupině, budeme se dobíhat aspoň v žebříčku.
Můj deník můžete najít tady.
Jo, a zkusila jsem jednoduchý posilko kliky, sedy lehy, sklapovačky, od každého dvacet. Nechci být tažná kobyla!
Den druhý: Nezastavovat, máme zpoždění
Dneska, když jsem zrovna myslela na běhání, začalo venku pršet a foukat. Zalezla jsem na chvíli pod peřinu a po vnitřním morálním boji skáču z postele rovnou do elasťáků a bundy. Houknu na povaleče u telky, že jdu běhat.
Odpovědí je mi: Je tam hnusně. V duchu poděkuju a vybíhám. Brrr, zahřívačka do třech kopečku ke křížku, protáhnout, do uší pustit něco málo muziky… a začít s druhou běžeckou zkouškou.
Asi se mi to nezdá, že mám po vánocích pěkně těžkej zadek. Představuji si jak v mých útrobách plavou ostatky svátků jako jsou cukrovíčko, rybka, chlebíčky, jednohubky, všechny piva a rumy na zahřátí nebo na „trávení“…je mi z toho zle.
Pohoda je, že mě v lese nikdo nevidí, i srny přede mnou zdrhaj. Dneska mám jediný cíl: nezastavit se!
Kopec nekopec šinu si to bahnem a pěkně, jako kdybych měla malý motůrek, vybíhám nezávratnou rychlostí všechny kopečky, kopce, brdky. Dobrý. Na mě dobrý!
Tip pro začátečníky: Nezastavit se!
Den první – Běžela jsem
Dneska jsem ležela v lejstrech nutných k proštudování, žrala jsem to tak, až mě z toho bolely záda. To mám z toho, že nemám žádný svaly, nikde! Zapřemýšlela jsem o tom a v duchu jsem si řekla: panenko skákavá, máš dvě zdravý nohy, dvě ruce a sedíš tu jak slepice na vejcích. Venku těsně nad nulou, co mi brání?
Klasika, v hlavě mi lítají myšlenky, že to bude dřina, že mi to nepoběží… co bych chtěla? Vždyť jsem na začátku. Když jsem se vykopala, byla to pohoda, tedy běžela jsem. Dala jsem si šest kiláků a do kopce jsem chroptěla s rýmičkou jak mašina, ale doběhla.
Nemusíte být nejrychlejší, ale musíte začít!
Tip pro začátečníky: 3–4 km indiánský běh (střídání klusu a chůze), nebo zkuste tady.
Co když svou výzvu nedodržím a přece jen vynechám? Vymyslíte nějakou sportovní „poškolu“?
Lenora
Stalo se vám někdy, že jste chtěli začít běhat nebo cokoliv jinýho, ale byli jste líní? Nebo že jste se chtěli po pauze vrátit do tréninku a nešlo to? To se stalo právě mně.
Když to zrekapitulujeme, poslední závod jsem absolvovala začátkem června a pak už to jelo: zánět šlach, dovolená, nemoc, práce, lenost, špatný počasí, únava… a dost!
Chci taky říct, pokud jste na tom aspoň trochu podobně, pojďte do toho se mnou. Co je to každý den po třicet dní vyběhnout? Je to jako každý den jíst nebo jít nakoupit… prostě normálka. Nemusíte se mnou začít zrovna dneska. Můžete začít třeba první jarní den nebo prvního dubna, je to jen na vás.
