Jsem tři roky hrdou majitelkou chytrého sporttesteru POLAR. Měří mi vzdálenost, rychlost, spotřebované kalorie, tepovou frekvenci a další. Zpočátku mě dokonce chtěl i buzerovat, že běžím moc pomalu nebo rychle, ale to jsem mu už zakázala. A vůbec, umí toho hodně. Dokonce má funkce, kterým nerozumím, nevím, nač by mi byly, a proto je ani nevyužívám.
Tahle mašinka, která vypadá jako luxusní hodinky, mi už slouží nějaký ten pátek. Občas si sice postaví hlavu a dělá si co chce. Třeba, když má měřit mnou uběhnutou vzdálenost, stávkuje a já pak běhám zbytečně, páč nevím, kolik kilometrů si mám zapsat do deníčku.
Nebo naopak, na půlmaratonu mi naměřila místo 21,0975km celé dvacetčtyři a půl kilometru a já šílela hrůzou, nevěda, kdy ta tortura už skončí. Celá rozechvělá vyhlížela cíl, abych nepropásla závěrečný finiš před diváky. Pominu také, že mi občas ukazuje nesmyslné hodnoty tepové frekvence. Podle ní bych už dávno měla být mrtvá. Přesto zatím žiji.
Ale nebuďme malicherní. Ani já nešlapu pořád jako hodinky. Též občas chybuji.
A týhle mašince se něco stalo. Položím ji na stůl a vidím, že pásek na jedné straně prapodivně visí. Mrknu na to svým vetchým okem a usoudím, že vypadl šroubek, který pásek přidržuje k hodinkám. „No nic, po svátcích si zajdu do hodinářství, určitě mi to opraví,” ukonejším se.
Hned první pracovní den jsem vyrazila. V hodinářství mi prodavačka říká: „No, teď tady nikdo není, až v pondělí tu někoho budu mít.” Docela mě překvapila, protože kromě ní tam byla ještě jedna prodavačka a já. Pomyslela jsem si, že zajdu v pondělí, až tam někoho bude mít.
Ale mezitím jsem si vzpomněla, že na našem malém městě je ještě jedno hodinářství a zlatnictví. Inu zamířila jsem tam. Tam někdo byl. Odborným okem na to zpovzdálí mrknul, aniž je vzal do ruky. Odborník na svém místě, stačilo mu, jak jsem je držela a prohlásil: „Je tam speciální osička, musíte si je nechat opravit tam, kde jste hodinky koupila. Na shledanou.” Nezmohla jsem se na slovo a celá skleslá vypadla z obchodu ven.
Po příchodu domů toto téměř s pláčem vyprávím svému muži.
„Prosím tě, ukaž to,” diví se, že by to byl takový problém. Nasadí brýle a povídá: „Vždyť je ta osička jenom posunutá, to ti opravím raz dva.”
Vzal hodinky a odešel. Během pár minut se vrátil a hodinky položil opravené na stůl. Na otázku kolik platím, odpověděl, že to netrvalo ani půl vteřiny.
„Pane hodináři, je opravdu takový problém udělat svému potenciálnímu zákazníkovi službu? Nebo o zákazníky už nestojíte? Chápu, že je to prd kšeft, ale stejně bych zaplatila, co si řeknete. Příště už k vám nepřijdu, tím si můžete být jistý.”
